Vzácné umělecké památky se pohříchu stávají jakoby filmovými kulisami nebo potěmkinovskou vesnicí. Je známo, že Číňani vytvářejí plagiáty, kradou vynálezy, kopírují originální umělecká díla. Originalitu však nelze napodobit. Nápodoba originálu je z podstaty věci neoriginální. Za touto zoufalou snahou je bezpochyby duchovní chudoba současné Číny: závidí Evropanům kulturu a tradici, když svou starobylou kulturu potratili kvůli maoismu, kulturní revoluci, genocidám různých etnik a totalitnímu barbarství. Pravděpodobně nejbizarnějším příkladem kopírování památek je zbudování věrné repliky rakouského Hallstattu kdesi v Číně.

Alfred Kubin měl dobrý odhad, když situoval svůj geniální román Die andere Seite (1908, v českém překladu poněkud nepatřičně Země snivců) někam mezi Mongolsko a Čínu. Tam se totiž nachází románová dystopická říše, jež je kopií, vetchým plagiátem evropských měst a jejich památek. Číňani umějí napodobovat. Totéž dovedou taky kulisáři od filmu. Obdivuhodné dokonalé kašírování a patiny imitují cokoliv, bronz, kovy, dřevo, omítky. A přitom jsou stavby a sochy začasté z polystyrenu, z plastu, z papíru, ze dřeva a z jiných, ironicky řečeno, ušlechtilých materiálů.

Dále čtěte

Venkovský lékař na létajícím stroji: Příběh Kafkova strýce, který nenastoupil do transportu

Pohřební zřízenci vynášejí z domu v Bílkově ulici č. p. 4 (v té době se jmenuje Waldhauserstrasse) na pražském Josefově…

Smutné však je, že se v Česku prosazuje ještě absurdnější trend: nenapodobovat staré architektonické památky a umělecká díla replikami, alebrž naopak staré originály rovnou kamuflovat a nalíčit tak, aby se podobaly svým nápodobám, plagiátům, kulisám anebo příslovečným potěmkinovským vsím. My naše památky nedáme, sami si je „zbastlíme“! Máme jich přece dost a venkoncem nám ti Číňani nebudou muset tolik závidět!

Strašidelný příklad tohoto procesu a jeho obětí představují vzácná barokní díla na Clam-Gallasově paláci na Starém Městě v Praze, monumentální sochařské součásti vstupů z Husovy ulice. Jedná se o Atlanty a reliéfy od Matyáše Bernarda Brauna. Nedávno bylo po celkové rekonstrukci či „revitalizaci“, jak se dnes zhusta říká, odstraněno lešení, a můžeme tedy spatřit dílo restaurátorů a památkových úřadů v celé hrůze. Braunovy sochy byly přetřeny jakousi totálně šedou vápennou barvou, tzv. líčkem. Byla zahlazena struktura kamene, popřena autenticita sochařské práce, zaplněny detaily a stopy sochařského náčiní, ucpány póry, kouty, záhyby. Byla degradována plasticita jedinečných barokních děl. Autorský rukopis se vytratil. Troufám si tvrdit, že kdyby vyrobili kulisáři svou filmovou repliku nebo čínští plagiátoři svou turistickou, vypadalo by to lépe.

Dále čtěte

Ukrajinu čeká krutá válečná zima. Jak konkrétně můžeme pomáhat?

Strategie armádního generála Sergeje Surovikina, velitele ruských okupačních vojsk přezdívaného „Surovec“, počítá na pokraji zimy s ničením klíčové ukrajinské civilní…

Ještě než bylo zbouráno lešení, mnozí si všimli, jaká zhůvěřilost se děje. A příslušné památkové instance jako by si byly, zřejmě díky vícerým intervencím, vědomy toho, že se děje něco vadného a nekalého. Korespondoval jsem s ministerstvem kultury a dostalo se mi mimo jiné obmyslného vysvětlení, z něhož vyplývalo, že věc se tak nějak vymkla racionální kontrole: „Památková inspekce zjišťovala aktuální stav a podobu výzdoby u vstupů do Clam-Gallasova paláce z Husovy ulice dne 11. 4. 2022. Ze stále postaveného a používaného lešení okolo kulturní památky bylo jasné, že práce na obnově objektu ještě nejsou ukončeny a finální podoba fasády i její výzdoby se může změnit.“ Dodejme, že finální podoba již zapatlaných Braunových soch se moc nezměnila.

Nicméně ministerstvo ve svém dopise obhajuje postup památkářů a příslušné firmy provádějící revitalizaci, jež by měla být spíše zvána „mortalizací“. Argumenty JUDr. Martina Zídka, ředitele odboru památkové inspekce, se ztrácejí v nepřehledných a zbytečných exkurzech, ano, dnes je neskonale snadné nakopírovat („zmyšovat“) do dopisu množství textů a otrávit jimi ozývajícího se občana. Argumentace je nesrozumitelná, neprůkazná, nelogická. Její hrot lze spatřovat v citaci článku jistého M. Solaře, který má obecně za to, že „pohledové uplatnění povrchu pískovce je například pro barokní architekturu něco nemyslitelného“.

K polychromování soch jistě docházelo. Jak ovšem došly příslušné instance k tomu, že nechaly natřít Braunovy sochy odporným nánosem šedé barvy, už úředník ministerstva kultury doložit nedokázal. Pokud oním zdůvodněním není nesmyslná premisa, že „cílem je sjednocený ‚barokní‘ vzhled všech průčelí i dvorních fasád, čemuž je vhodné přizpůsobit i další části a prvky vnějšího pláště budovy“.

Dále čtěte

Komunistická Čína chce vymazat Tibet. Do slova a do písmene

Nacionalistická média v Číně prosazují čínské pojmenování pro Tibet i ve svých anglickojazyčných verzích. Pokračují tak v dlouhé tradici instrumentalizace…

Ministerstvo také ústy svého pracovníka prozrazuje, že existují dva tábory odborníků; jedni chtějí nechat vyniknout strukturu kamene, zatímco ti druzí natírají a říkají tomu dobová barevnost; přitom je třeba si říci, že jakost a barva někdejší polychromie zůstávají ve sféře hypotéz. Pravděpodobná je imitace mramoru, rozhodně se ovšem nemohlo jednat o bezbarvou šeď, jíž jsou Braunovy sochy barbarsky a zřejmě nevratně zapatlány. Zástupce ministerstva mi v dopise připomíná (ale sám nečte nebo nebere vážně) rozhodné články Mezinárodní charty o zachování a restaurování památek a sídel z roku 1964, k níž se zavázal i náš stát. Restaurování totiž podle této takřečené benátské charty „vychází z respektu k originální hmotné podstatě díla“ a „musí se zastavit tam, kde začíná hypotéza“.

Závěrem musím s lítostí konstatovat, že na barokním českém sochařství a na příslušné památce byl podle mého názoru spáchán neomluvitelný zločin.

Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.