Slovensko-česká reklama na úspěch se zadrhává. Tisíce lidí na náměstích mu vypovídají poslušnost, policie navrhuje jej obžalovat a do toho ještě ty drzé audity z Evropské unie. Ono už to tak bývá, že v byznysu i v politice platí také fyzikální zákony, třeba ten, že akce vyvolává reakci. Všehoschopný vůdce veškerého konání v české kotlině nestačí hasit požáry, které sám zažehl. Ukazuje se, že ten obraz geniálního velkopodnikatele je hodně pokřivený. Ano, pravdou je, že jeho holding tvoří velké a vlivné impérium, ale to je vše, tím výčet jeho „velikosti“ končí. On nikdy nic nepostavil na zelené louce s vlastním rizikem. Většinu svých firem násilně uchvátil původním vlastníkům anebo je získal kombinací různých triků a lstí. Příkladů, které to dokládají je celá řada a některé jeho metody byly doslova brutální. Ve svých výrobních závodech zaměstnává většinou agenturní pracovníky za mrzký peníz, často v prodloužených směnách a ve velmi těžkých podmínkách. Proč? Prostě proto, aby více vydělal. K Baťovi, na něhož se tak rád drze odvolává, má daleko asi jako domorodec v rovníkové Africe k lednímu hokeji.

Celé kouzlo pozitivní bilance a vyššího zisku je postaveno na evropských a národních dotacích, na investičních pobídkách, na daňových úlevách, na veřejných zakázkách, na již zmiňované nízké ceně práce ve výrobních závodech a provozovnách, a v neposlední řadě na ještě do nedávno mimořádně vstřícném přístupu úvěrujících bank. Výše jeho úvěrového zatížení je odhadována na cca 35 mld. Kč. Úvěrující banky velmi dobře vědí, z čeho a jak se skládají výnosy jimi úvěrovaného subjektu. Podle toho se nastavují parametry úvěru. Pokud je dlužníkem banky ministr financí a posléze dokonce předseda vlády, který reprezentuje a hájí vlastní firmu, která se státem živě kooperuje a konzumuje různé benefity a výhody, tak je pro banku pochopitelně dosti bonitním a bezpečným klientem. A to i ve chvíli, kdy jeho osobní zájmy formálně reprezentují jim dosazeni a řízeni správci, jakože svěřenských fondů, což je jeho manželka a nejbližší dlouholetí spolupracovníci z manažerského vedení a orgánů jeho holdingu.

To vše platí do chvíle, kdy vše funguje podle dohodnutých podmínek, a banky na propojení se státem určitě netratí (zájmy dlužníka a věřitele se protínají), za němého přihlížení bankovního dohledu České národní banky. Situace se však dramaticky mění ve chvíli závažných potíží prominentního klienta. A pokud jde o trestněprávní rovinu u konkrétních projektů, o porušovaní dotačních pravidel EU, o ztrátu stálého přísunu dotací, tak nastává zásadní proměna ve vztahu banka-klient neboli věřitel-dlužník. Hlavní roli v úvěrovém portfoliu Agrofertu hrála dlouhá léta City Bank. Dnes má tuto roli Komerční banka a její francouzská matka Société Générale. A i tam v daleké Paříži si asi nemohli nevšimnout, že jejich významný klient se rozhodl řešit své osobní potíže mimo jiné i agresivním útokem na Evropskou unii a její instituce a orgány, a že k tomu využívá či spíše zneužívá své současné pozice předsedy vlády České republiky. Podobný případ ještě nezažili. Nikdy, v žádné jiné zemi. Na vzniklou situaci, která je jen kumulací mnoha předchozích varovných indicií budou muset reagovat. Nemohou jinak, i je sledují francouzští a evropští regulátoři a bankovní dohled, a zřejmě i jiní prominentní klienti. Pro dlužníka z Chodova to může mít fatální důsledky s dlouhodobým přesahem. To není jen nějaká epizodka, která časem vyšumí. Může řvát a vyhrožovat, jak chce, ale ničeho tím nedosáhne, snad jedině toho, že si v této krizové situaci ještě pohorší. 

Nemusí stačit ani „podpůrné dopisy“ z dílny Prchalovy PR stáje, tedy jakože pracovních kolektivů z celé republiky. Své limity mají i nomenklaturní prominenti s praxí u StB, jimiž je po celou kariéru obklopen. Na tuhle situaci nemají v šuplících žádný účinný manuál. Image „Čau lidi“ a „Sorry jako“ není dostatečným instrumentem do totální krizovky. Zneklidněni jsou i soudruzi z KSČM, kteří si teď užívají radosti života v pozici jazýčku na vahách, a také Miloš Zeman a jeho Ovčáčkové, kteří se cítili v tandemu s posttotalitním oligarchou neporazitelní. 

„Čeho se lidé nejvíc bojí? Zajímavá věc – nového kroku, nového vlastního slova, toho se bojí ze všeho nejvíc…“ Fjodor Michajlovič Dostojevskij v knize Zločin a trest. Andrej Babiš je sám sobě největším nebezpečím, sám sobě žalobcem, sám svědčí proti sobě, aniž to možná tuší. Láva, která zasype sebe sama. Jedinou otázkou zůstává, kolik ještě škody stačí této zemi ve svém zběsilém finále napáchat. Jeden z našich hrdinů 2. světové války pilot František Fajtl napsal ve své knížce z roku 1993 toto – „Komunisté? Co slovo, to lež. Co čin, to zločin“. Komunistická schémata bývalých mladých stranických kádrů se věkem nemění, nemění se ani novým tričkem, ani líbivou rétorikou, ani novou pozicí v nové době. Tvoří grunt zdeformovaných křiváků. Dříve nebo později se to ukáže v plné nahotě, stejně jako jejich deficity ve vzdělání a sociální inteligenci. To je případ našeho slovensko-českého supermana, který si ve své pýše a hlouposti myslel, že už může doslova vše a že mu vše projde. Omyl, vašnosto! A nestačí ani téměř dokonané uchvácení celého státu. Slastné očekávání dalších budoucích triumfů střídá strach z budoucnosti. Je mu to vidět na očích, v mimice, v gestech i ve špatném sebeovládání. O to trapnější a až komická je servilita jeho lokajů. Čím je dána jejich závislost? Požitky? Penězi? Vlastní hloupostí? Nenávisti k ostatním? Strachem o sebe sama? Asi vším dohromady. Restart normalizační mentality v přímém přenosu.

Soudruzi chtějí otevírat a trestat dávné zločiny devadesátých let. Fajn. Škoda, že je to nenapadlo dříve. Gesto, jak odvést pozornost od jejich komplice Babiše v ohrožení. Jenže si Otesánci málo uvědomují, že tím budou kopat jámu sami sobě. Namátkou – soudruh Svatopluk Potáč, soudruh Alojz Lorenc, soudruh Miroslav Toman st., soudruh Juraj Široký a celá plejáda dalších režisérů a loutkovodičů české cesty privatizace, s bohatou minulostí v nomenklaturních strukturách KSČ, a v přímé vazbě na StB a s vysokou pravděpodobností i KGB. Mám pro soudruha Filipa jeden konkrétní úkol, jak začít – zajeď soudruhu do Moskvy za soudruhem Putinem a vyzvedni u něj svazky agentů KGB v bývalém Československu na konci osmdesátých let. Tím bychom mohli začít. První kapitola by se mohla jmenovat Prognostický ústav, druhá velké státní banky, třetí velké privatizační fondy (dnes největší finanční a investiční holdingy), čtvrtá šviháci z PZO (podniky zahraničního obchodu), pátá Státní plánovací komise, šestá ÚV KSČ…a to by mohlo na úvod stačit. Ještě bych přidal následující cash igelitky z Moskvy přes kyperské banky atd. Hned bychom věděli, kdo je kdo. Vzduch by se pročistil a prach by se usadil. Soudruh Bureš je prý součástí kremelského plánu, stejně jako Václav Klaus st. a Miloš Zeman, tedy podle bývalého šéfa SSM Vasila Mohority. Prý to slyšel v Moskvě. Zajímavé a ani to není nijak překvapivé. 

Pro agrofertí konzumenty mám jednu radu – jednou je možné zákazníka zklamat. Každý pochopí, že chyba se může stát. Zklame-li se však spotřebitel podruhé, pak značku opustí, že ANO? Tedy měl by, pokud se nechce dostat do pozice spoluviníka, který trestá i sebe sama. Pak už totiž nepomůže žádná uměle stvořená předražená marketingová iluze. Konec experimentu. Konec komedie. Následuje potkání se s realitou.