Bývalý prezident Miloš Zeman na inauguraci nového prezidenta Petra Pavla (9. 3. 2023) FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
Nestačil jsem se divit, když jsem 8. března na ČT 24 v profilových „Událostech, komentářích“ v předvečer inaugurace Petra Pavla sledoval celkem šest komentátorů (a jednu komentátorku), z toho polovinu politických a polovina ekonomických, kteří se pokusili na výzvu moderátora bilancovat prezidentskou éru Miloše Zemana. Všichni do jednoho (jedné), včetně Zemanem léta zatracovaného sociálního demokrata Šmardy a ústavního právníka Kysely, se snažili najít i světlé stránky Zemanova prezidentství.
K mému překvapení, namísto toho, aby pochválili výjimečně třeba jen jeho opravdu důsledný postoj k Izraeli a zprvu i k EU a NATO, se po většinu relace předstihovali ve chválách, prozrazujících v lepším případě děravou historickou paměť (což by se profesionálním komentátorům stávat nemělo), v horším pak vědomou mystifikaci (když to vyjádřím nezemanovsky slušně).
Většinou se totiž shodli na jedné hluboké nepravdě: že totiž Zemanova kariéra sice skončila špatně, ale musíme mu prý přiznat, v politice i ekonomice, že začal mimořádně dobře. Nadějně, úspěšně, bravurně zvládal hned první krize, zachránil, konsolidoval a vybudoval u nás do té doby chřadnoucí sociální demokracii a tím i fungující parlamentní systém jedné vládnoucí a druhé opoziční strany, s obrovskou, obdivuhodnou dynamikou a energií objížděl sebezapadlejší české kraje, nebál se chodit mezi lid, rozmlouval s lidmi i z malých obcí, které oslovoval jasně, srozumitelně, vtipně a bez přípravy tak, jak to uměl jen on. To negativní přišlo prý až dlouho potom. Pane Bože, ochraňuj nás od podobných „špičkových komentátorů“!
To už všichni zapomněli, že od prvních veřejných proslovů na Letné v roce 1989 a až doteď byla základním Zemanovým postupem, strategií a druhou přirozeností lež? To už zapomněli, že i ta čísla, jimiž exceloval na Letné, si kompletně vycucal z prstu, že hned zkraje opakovaně lhal v tzv. aféře Bamberk, kdy nejprve tvrdil, že s německými tajnými sponzory své partaje nikdy nemluvil ani je neviděl, pak zase, když všechno prasklo, že je hned po jejich korupční nabídce shodil ze schodů Lidového domu? To zapomněli, že ze zeleného, sociálně i ekologicky citlivého socialisty, odpůrce jádra i fandy obnovitelných zdrojů se přes noc proměnil v nejfanatičtějšího propagátora Temelína, který považoval výstavbu JETE za nové Národní divadlo dneška?
To už vytěsnili, pokud se budeme dále pohybovat v údajných „úspěšných“ letech jeho kariéry, na aféru Štiřín, nebo aféru Olovo, která nesla rukopis zákeřné estébácké akce, jejímž cílem byla likvidace Petry Buzkové, jeho populární konkurentky v sociální demokracii? To už zapomněli, že byl jediný z polistopadových nejvyšších činitelů, který obdržel od soudu černé na bílém verdikt, v němž byl označen za lháře? V prvním případě to vyřídila pouhá pokuta a omluva. Ovšem omluvu ve druhém, ostudnějším případě, totiž rodině statečného novináře Ferdinanda Peroutky, který za své antinacistické postoje strávil prakticky celou okupaci v koncentráku, a přesto byl naším lžiprezidentem označen za Hitlerova příznivce, dodnes dluží. A musely se za něj, nesvéprávného, omlouvat dokonce jiné státní instituce.
To už zapomněli na tzv. Dialog civilizací na ostrově Rhodos, kde v dojemném souladu s militantními kágébáky obhajoval anexi Krymu i jiné akty ruské agrese? Že dostal za své lhaní od Putina metál, ale notoval si tam i s pozdějšími ideovými strůjci a viníky dnešní ukrajinské genocidy (Jakunin, Dugin)? Tedy s těmi, kteří budou, rozjedou-li se jednou nejen Boží, ale i světské mlýny spravedlnosti, nepochybně spolu s Putinem a Lavrovem souzeni za válečné zločiny?
Připomněl mi tento děravý bilanční postoj skupiny komentátorů dávný postřeh F. X. Šaldy, kterým kdysi reagoval na dutě patetické, prázdné komentáře většiny novinářů a kritiků, včetně tzv. renomovaných, k padesátiletému jubileu Národního divadla: „Toho ubohého referenta! Málokteré představení nalezlo kdysi u něho milosti, málokterá hra prošla bez výtek a výhrad nejzákladnějších, a nyní, když to všechno sečetl, dala mu všechna ta manka, nastojte dobří lidé a křesťané, několikabiliónový vklad. Tak to dopadne, když se z nejvyšších úředních míst komanduje entuziasmus, rozjaření a slavnostní tón. Novinoví článkaři a referenti se jím opijí jako husy patokami a blábolí pak oslavné hlouposti a nepravdy.“
A Šalda dodává i postřeh, platný dodnes – že podobné bláboly a hlouposti připomínají jen veteránské přehlídky ve velkém, místo aby se proměnily v opravdu bilanční, kritické a „opravné směrnice“ pro budoucnost…
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
