O tom, kolik peněz Češi vybrali na Ukrajinu, co se za to povedlo v zemi napadené Putinovým agresivním Ruskem zrealizovat, ale i o tom, jak vypadá současná situace ve světě a proč je pořád naléhavější potřeba někde pomáhat, si deník FORUM 24 povídal s ředitelem Člověka v tísni Šimonem Pánkem. Ten nám také prozradil, zda hodlá zamířit do politiky.

Jak dlouho bude Člověk v tísni ještě pomáhat na Ukrajině?

Myslím, že dlouho. Jedna věc je ta velká, pokračující válka, která, jak už je zjevné, bude trvat třeba ještě další dva roky, možná i déle, pokud nedojde k nějakému výraznému zlomovému předělu. Ale i když válka skončí, tak před Ukrajinou je obrovský úkol obnovit zničené části země.

My jsme to takhle dělali vždy, když jsme začali pracovat v nějakém konfliktu. Pokud jsme dokázali získat zdroje a měli jsme nápad, jak se podílet na následné obnově, tak jsme v té zemi zůstali i po skončení konfliktu. Ať už to byla Bosna a Hercegovina, nebo Afghánistán a další.

Řekl bych, že ještě za deset let budeme na Ukrajině pracovat. Pokud už se to nebude týkat fyzických struktur, což si myslím, že za deset let už ne, tak se to bude týkat naší podpory ukrajinské občanské společnosti a přerodu Ukrajiny směrem k Evropě a do Evropské unie. Máme co předávat, protože známe naše chyby z toho procesu.

Lze vyčíslit, jakou pomoc už Člověk v tísni Ukrajině za dobu trvání války poskytl?

Máme aktuální kvantifikaci za první dva roky války. Od února 2022 do února 2024 jsme v různých sektorech pomoci podpořili 1 780 000 lidí. Od předání balíku s jídlem či jinými potřebami až po pomoc s opravou domu či bytu zasaženého ruskou střelou. Finanční objem pomoci, kterou jsme za ty dva roky zrealizovali, je 4,7 miliardy korun.

Co byl největší „kousek“ v pomoci na Ukrajině, na který jste nejvíc pyšný?

V posledních dvou letech to jsou dvě věci. První je rychlost, s jakou jsme během prvních dní, týdnů či dvou až tří měsíců dokázali na Ukrajinu dopravit velké množství pomoci. To se podařilo díky třem skutečnostem. Jednak jsme měli na Ukrajině už fungující tým, pak jsme měli doma neskutečnou podporu veřejnosti, dárců, takže jsme měli za co tu pomoc posílat. A třetí věc byla, že jsme vymysleli, jak to logisticky udělat. Použili jsme vlaky, které mají obrovský objem a díky kterým odpadá problém s překládáním z množství kamionů, se sháněním ukrajinských řidičů a podobně. To byl skutečně výrazný kousek.

Dokonce existuje cosi, co se nazývá logistický cluster Log cluster Ukraine, který je pod OSN a spoluvedou ho lidé z Evropské unie. Ten řeší například celní a další náležitosti. A v prvních dnech, když se těch asi sedmdesát zástupců online scházelo, vždy dostával náš zástupce první slovo, aby vysvětlil, jak to jde. Bez nadsázky jsme byli o kus napřed před všemi ostatními.

Druhá věc, kterou považuji za možná důležitější, je, že jsme od začátku pracovali spolu s místními ukrajinskými organizacemi, s nimiž jsme už spolupracovali předtím. Někde to jsou třeba jen skupiny dobrovolníků, dobrovolní hasiči a další. Postupně jsme takhle spolupracovali asi se třemi stovkami organizací a skupin ukrajinských dobrovolníků. Spolu s nimi jsme dokázali tu pomoc efektivně realizovat, protože oni jsou ti, kdo skutečně ví, že v konkrétní vesnici ještě někdo žije, že tam zůstala babička ve sklepě, kde přestala téct voda, a další podrobnosti, které my jsme prostě znát nemohli, a tudíž bychom museli naši pomoc předávat třeba místní samosprávě. To ale neděláme, protože pokud máme možnost spolupracovat přímo s konkrétními lidmi, je to mnohem lepší, neboť zpětně víme, že se pomoc dostala opravdu k tomu, kdo ji potřebuje.

Pro budoucnost Ukrajiny bude silná občanská společnost klíčová i v době po válce. I proto pomáháme asi sedmi desítkám z těchto společností třeba předáváním know-how a podporujeme je v budování kapacit a organizací jako takových. Oni v té zemi zůstanou, oni o ní vědí nejvíce.

To jsou dvě věci, o kterých můžu říct, že jsem na ně opravdu docela hrdý.

Jaké cíle má Člověk v tísni na Ukrajině v letošním roce?

Tím, že působíme v různých částech Ukrajiny, má ta práce různé modality. Na východě bohužel pořád převažuje taková ta „jednoduchá“ humanitární pomoc, která zahrnuje dodávky potravin, hygienických potřeb, ale třeba v období zimy to bylo hodně topiva – uhlí či  dřevěných briket. To byly tisíce tun. Ale děláme tam i nějaké strukturální věci, jako třeba obnovu rozvodů vody, nová čerpadla, rezervoáry apod. Není to tedy přímo v místech bojů, ta hranice se pohybuje okolo dvaceti kilometrů u menších oprav, u oprav větších je to čtyřicet kilometrů od současné frontové linie.

Na střední Ukrajině jsme dělali opravy škol a jejich dovybavení. Ukrajinská vláda před časem totiž přijala opatření, že se nesmí učit ve školách, které nemají kryt. Většina škol kryty neměla. Takže ve stovce škol jsme se podíleli na úpravách sklepů v kryty tak, aby se tam děti vešly a mohlo se začít učit.

Na západní Ukrajině jsme se pak podíleli na opravách a vybavení sociálního zázemí, kuchyní, systému vytápění a podobně ve 157 zařízeních pro vnitřní uprchlíky. To jsou lidé, kteří se z východu přesunuli na západ a dál nechtějí. Takže jsme dělali opravdu spoustu úprav a vybavení takových zařízení. Teď tam navíc rozjíždíme projekt na podporu lidí, kteří tam jsou jako uprchlíci, ale nemají možnost pracovat. Proto ve Lvovské oblasti „pilotujeme“ program na podporu živností, podobný našemu OSVČ. Distribuujeme postupně 150 malých grantů. Tisíc euro pro člověka, když zaměstnává jen sebe, do pěti tisíc, když zaměstnává aspoň dva další.

Překvapila vás vlna solidarity s Ukrajinou ve chvíli, kdy byla napadena Ruskem?

Mě to překvapilo strašně pozitivně. Myslím, že je vidět, že když o něco jde, je naše společnost hodně solidární. Najde se spousta lidí, kteří jsou ochotni dát peníze, vzít někoho domů, nabídnout práci. Má to samozřejmě i své další důvody. Třeba že za posledních dvacet třicet let známe Ukrajince jako pracovité lidi. Na stavbách bychom se bez nich už prakticky neobešli. Navíc je to blízká země, kulturně i geopoliticky.

A určitě to je i reakce na válku. Je to postoj, jsem proti válce, jsem proti tomu, že Putin přepadl Ukrajinu. Bezpochyby svoji hraje roli i historická paměť roku 1968.

Nepochybně k tomu také velmi přispěla vláda svým postojem, že máme stát za Ukrajinou a pomáhat jí. Hodnotová komunikace vlády zkrátka zafungovala.

Jak funguje účet SOS Ukrajina? Kolik lidí přispělo?

Ta výzva v české společnosti zafungovala fantasticky. Reagovali lidé, domácnosti, ale i firmy či instituce. Často to byly třeba zaměstnanecké sbírky, které firmy pak ještě zdvojnásobily. Celkem to bylo přes sto milionů eur. To je obrovská částka. Dostali jsme přes pět set tisíc převodů na účet. Když si za každým z nich představíte třeba tři či čtyři lidi, tak nám vlastně nějakým způsobem dalo důvěru okolo dvou milionů lidí.

Po té první rychlé fázi pak přišly velcí institucionální dárci, Evropská komise, agentury OSN, ale také agentury vládní, americká, britská, německá, švýcarská. Díky tomu, že jsme měli možnost pracovat za zmíněné peníze od českých lidí a firem, dostali jsme hodně peněz na pokračování činnosti i z těchto zdrojů. Za první dva roky jsme z těch sbírkových peněz vyčerpali 1,75 miliardy. K tomu jsme získali další tři miliardy z mezinárodních zdrojů.

V současné době Ukrajina logicky přehlušila vše ostatní. Kde ještě a jak Člověk v tísni pomáhá?

Tak to vypadá zvenčí i třeba díky té sbírce, ale například naše práce v druhé největší operaci v Sýrii v minulých dvou letech je řádově srovnatelná s Ukrajinou, je menší jen o pár set milionů za rok. I tam se mění ta původní „obyčejná“ humanitární pomoc, víc se pracuje se školstvím, s usazováním lidí, zdroji příjmů apod.

A humanitárně pracujeme v zemích, které na tom nejsou dlouhodobě dobře. Třeba Kongo nebo Afghánistán. Vedle toho pak máme celou řadu dlouhodobých rozvojových projektů v zemích, kde nejsou konflikty, ale které se rozvíjejí. Někde jsme zůstali i poté, co původní humanitární pomoc skončila, jako třeba po zemětřesení v Nepálu. Po dvou letech působení v místě jsme zjistili, že je tam spousta věcí, které by bylo dobré dělat, a viděli jsme, že zřejmě umíme vymyslet, jak na ně. Takže tam už přibližně sedm let pracujeme rozvojově.

Podobně to je v Kambodži, v Barmě, i když tam se to po vojenském puči vrátilo spíše zpět k pomoci humanitární. Velké dlouhodobé rozvojové programy máme i v Africe, ten největší je v Etiopii.

Jak vidíte současnou situaci ve světě? Proč je pořád potřeba někde pomáhat?

Ta potřeba navíc pořád roste. Pravděpodobně je to proto, že se přeskupují světové pořádky. Končí euroamerická dominance, asi je filosoficko-koncepčně spravedlivější, když svět bude mít více pólů. Indie, Čína, Brazílie, Jižní Afrika, Rusko, Spojené státy, samozřejmě Evropská unie. Realita je ale zatím tristní. Dává totiž více prostoru těm lidem, kteří si představují řešení svých zájmů vysloveně silově. Typickým příkladem je Putin, ale nejen on. Asi nás tedy čeká období více válek, více konfliktů, více použití síly a zároveň snad na úrovni těch nejsilnějších zemí světa hledání nějakého způsobu, jak svět řídit a bránit před velkými problémy. To v současné době zní hodně absurdně, když stálý člen Rady bezpečnosti OSN vede obrovskou agresivní válku. A je mu úplně jedno, kolik lidí na obou stranách zemře. Pak je těžké hledat nějaké racio, na kterém se všichni shodnou, když tam budou sedět lidé, kteří Putina hájí.

Neuvažujete o tom, že byste aktivně vstoupil na politické kolbiště?

Uvažuji o tom asi víc než před deseti či dvaceti lety. Je to také dáno věkem. Do sedmdesáti nechci dělat CEO Člověka v tísni a myslím, že by mě v určitém věku i tady už vyprovodili mladší a plní energie, i když ta mi zatím nechybí, zatím jsem tu myslím platný. Dlouhodobě přemýšlím o nějaké další službě, aby to mělo smysl a bylo to k něčemu dobré.

Ta možnost se přibližuje, ale rozhodně to není otázka nejbližších let. Předběžně si říkám si, že někdy po šedesátce je čas postupně přejít v Člověku v tísni do správní rady, abych byl pořád poblíž, a k tomu začít s nějakými veřejnými věcmi. Jestli to bude plně politika a tady nebo v Evropě, nebo jestli to bude jiný typ veřejné práce, nevím. Ale je pravděpodobné, že se tím směrem nějak posunu.