Lidé rádi říkají, že Vladimir Putin je populista, ale v tomto případě to není úplně přesné. Aspoň tak to tvrdí politolog Vladimir Gelman. Putin není populista, nenabízí nějaké sociální výhody znevýhodněným skupinám, aby dosáhl podpory. Vládne jinak.
Gelman, který působí na univerzitách v Sankt Petersburgu a Helsinkách, samozřejmě ví, že Putin (stejně jako většina politiků) snadno manipuluje veřejné mínění pomocí hromadných sdělovacích prostředků. Nedělá ale ze sebe hlas lidí, kteří stojí proti vládnoucí elitě. To by také bylo zrovna v případě Ruska dost zvláštní, když už dvacet let vládne on a jeho lidé. Takhle dnes vystupuje spíše opozičník Alexej Navalnyj.
V Rusku máme co do činění s jednoznačně konsolidovaným autoritářským režimem a ten je stabilní, protože neexistují žádné závažné vnitřní faktory, které by ho mohly narušit.
Putinův režim dosáhl rovnovážného stavu, kde Putin hraje roli pána nad vetem v důležitých otázkách a jeho schválení je nezbytné pro všechna hlavní rozhodnutí. Může blokovat iniciativy, které se mu nelíbí.
Osobní priority určují, kde se Putin bude angažovat. Prezidentova mysl zůstává většinou „černou skříňkou“, ale je zřejmé, že přímo řídí ruskou zahraniční politiku, přinejmenším tam, kde se záležitosti týkají Spojených států a Ukrajiny.
U západního pozorovatele může budit údiv, že politický režim sílí, zatímco ekonomika slábne. Jenže praxe ukazuje, že z krátkodobého hlediska není žádná silná spojitost mezi hospodářským rozvojem a stabilitou režimu. Jeho přežití je podmíněno nepřítomností politického konfliktu uvnitř mocenské elity. Podle studie Milana Svolíka (University of Illinois) na základě dat z druhé světové války se 70 procent autoritářských režimů zhroutilo, když přišly o věrnost různých částí elity. Režimy jen málokdy svrhne masové povstání.
Kromě toho nejde o to, že by revoluce diktátory přímo svrhly, ale že tlak ze strany obyvatel může způsobit rozdělení elity na stoupence tvrdé linie a umírněné, kteří jsou ochotni učinit ústupky. Ten rozkol nemusí být jen ideologický: další konflikty uvnitř elity se mohou objevit podél linií etnicity, náboženství, různých mocenských klik, vojenských svazků a podobně. Když pak dojde k rozpadu, tak je starý autoritářský režim nahrazen novým autoritářským režimem. Navíc dlouho vládnoucí diktátor vyčistí politické pole tak důkladně, že po bitvě mezi elitami přichází k moci další autokrat.
Podle Gelmana autoritativní vůdci jen málokdy touží zlepšit kvalitu státní správy. Když Putin poprvé nastoupil do úřadu, tak nejspíš skutečně věřil, že Rusko v 90. letech dlužilo za velkou část svých problémů špatnému řízení. Proto mluvil o daňové reformě, modernizaci státu, boji proti regionálnímu protekcionismu a tak dále. Když si však uvědomil, že může vládnout zemi i bez toho, že by něco moc vylepšoval, jeho nadšení polevilo.
Typická demokratizace, říká Gelman, je výsledkem dlouhých bojů za občanská práva, která se vzedmou a zase opadají a jsou terčem represí. Byla tu vlna let 2011–2012 a pak to, co se dělo minulé léto v Moskvě. Pak se zase dostavily represe. Zatím to tedy nevypadá na nějaký brzký působivý zvrat, jako když před třiceti lety padla Berlínská zeď. Takový se ostatně v historii neděje často.