Náš současný předseda vlády zažívá další hektické období. Ani v tomto náročném týdnu však nezanedbává svoji mediální prezentaci. Opak je pravdou. Udělal si čas i na rozhovor v Deníku.cz s jistou Kateřinou Perknerovou, která mimo jiné podniká s komunistickým plukovníkem a přední Zemanovou spojkou na Rusko Zdeňkem Zbytkem.
Zmíněné médium patří slovensko-české finanční skupině Penta, kterou spoluvlastní bývalí studenti moskevských a pekingských univerzit. Penta se proslavila spojením s kauzou Gorila na Slovensku i spoluprací s bývalým náčelníkem StB Alojzem Lorencem. Rozhovor vedla Kateřina Perknerová, bývalá redaktorka Rudého práva, která je podle novináře Jiřího Pšeničky manželkou blízkého podporovatele prezidenta Miloše Zemana Zdeňka Zbytka. Ten je spolu s Martinem Nejedlým hlavní Zemanovou spojkou na Rusko. Bývalý soudruh plukovník československé lidové armády nechvalně proslul v listopadu 1989, kdy byl připraven zasáhnout na obranu socialistického zřízení. Kateřina Perknerová se Zdeňkem Zbytkem i podniká, a to ve firmě Šumava-International s.r.o.
V uváděném rozhovoru nám premiér sděluje, že zatím netouží po funkci prezidenta, chce být i po příštích volbách nadále v čele vlády. Jinou možnost si ani nepřipouští. Vzkazy o tom, že by v případě prohry odešel z politiky mají jen mobilizovat jeho voliče. On totiž stále předpokládá, že mu i nadále bude vše procházet a že vše v klídku ustojí. Sází na pokračující erozi demokracie v zemi, kterou si přivlastnil. Spoléhá, že v dalších volbách opět rozhodnou poddaní a neteční (přizpůsobiví) konzumenti jeho produkce, že přehlasují aktivní a vzdělané voliče, kteří Bureše již prokoukli.
Bureš nám v tomto týdnu sděluje, že před časem vymlouval Kuberovi cestu na Tchaj-wan, a že se těší na spolupráci s poradcem Miloše Zemana Rudolfem Jindrákem. Ve stejné době se objevil skandální výhružný dopis čínské strany předsedovi Senátu s posvěcením pražského hradu. Mocenský pakt Strakova akademie-Hrad drží silou nerozbornou. Příkladů tohoto svazku bychom našli celou řadu, týká se to i například společnosti ČEZ či zájmů tajemného Petra Kellnera. Pánové se jako správní kumpáni drží vzájemně v šachu a nemohou již jinak.
Události, v nichž hraje neblahou hlavní roli Bureš se valí nebývalou silou. Ústavní soud rozhodl po pečlivém zkoumání, že u nás nemá nikdo ústavní právo na dotace a funkce, a to ani vítěz voleb, který mimo jiné porušuje i lustrační zákon. Proto jej chtějí soudruzi z KSČM konečně zrušit. Jiný soud však rozhodl, že Bureš může bez postihu lhát a pomlouvat. Podle hesla vyšší bere, jaképak padni, komu padni. Lenka Bradáčová prý prošetřuje fiktivní reklamu na Čapáku. No uvidíme. Nechme se překvapit. Česko žaluje Evropskou unii, že si dovoluje neproplácet Agrofertu dotace. No považte, jaká to nekonečná drzost EU, tedy zejména německých a francouzských daňových poplatníků! A aby bylo absurditě učiněno za dost, tak vyšetřovaný dotační a daňový eskamotér jezdí vyjednávat s lídry EU o rozpočtu na příští období. A je vzteky bez sebe, že by se měly krátit dotace velkým agrárním korporacím. To už je na úrovni hodně pokleslé parodie.
Vláda Andreje Babiše byla již opakovaně několika zahraničními zdroji popsána jako dokonaný pokus o převzetí státu. Dle výzkumu London school of Economics je Česká republika ilustrativním příkladem „korporátního převzetí státu“ v otevřené společnosti, a jedná se o rozhodující případ ve střední Evropě. Převzetí státu (state capture) je vrcholové stadium systémové korupce. Tento termín byl poprvé použit Světovou bankou kolem roku 2000 k popisu situace v některých středoasijských zemích, které přecházely ze sovětského komunismu. Konkrétně se jednalo o situace, kdy zkorumpované skupiny osob využily svého vlivu na vládní činitele a zákonodárce ke kontrolování vládního rozhodování. Posílily tak své vlastní ekonomické zájmy. Lídři těchto skupin se později stali známými pod názvem oligarchové. Vzpomínáte si na podivnou privatizaci Unipetrolu a pozdější prosazení biopaliv z řepky olejky?
Jistě neuškodí si znovu připomenout základní definiční znaky uchvácení státu (state capture):
– kontrola veřejných institucí pro soukromý prospěch nebo i trestnou činnost
– formováni koluzivních sítí, které omezují politickou činnost
– zneužívání legislativní moci, korupce v soudních řízeních
– zneužívání auditu, vyšetřování a dozoru
– užívání kompromitujících materiálů pro politické vydírání a nátlak
– korupce anebo převzetí médií
Politická divize Agrofertu (ANO) má něco přes 3 tisíce členů. I to stačí na kompletní převzetí státu. Jsou mezi nimi i zastupitelé radnice Brno-střed, obce Hrčava a mnozí další vykukové. Přesně podle rčení o tom, kterak příklady táhnou. Všichni jsou sešikováni za svým „protikorupčním“ bossem. Bureše musí ze všeho nejvíce těšit neochota (a asi i neschopnost) ke společnému postupu opozice, té politické i té občanské. Pokud nebude mít Bureš skutečně věrohodnou a akceschopnou alternativu, tak se nám všem bude teflonový Bureš chechtat do obličeje ještě dlouho. Nejde totiž jen o holá fakta o tandemu Babiš-Zeman a přesvědčováni přesvědčených. To nejdůležitější je rozluštění rébusu, kdo po nich. Ve všech volbách jde o to, aby většinová vůle po změně byla větší než obava ze změny. Ti, kteří stáli a stojí za naším mocenským duem budou chtít udržet své pozice i s jejich případnými nástupci. Tím si můžeme být jisti. A mají k tomu neomezené zdroje, mocenské pozice i libovolný prostor v médiích. I proto je smrtící drobení opozice na osobní a skupinové zájmy. Připomíná to počínání demokratických politických stran v letech 1946-1948, které umetly komunistům cestu k absolutní moci v sovětské režii.
Chtělo by se říct – konec kočkování pardálové. Situace je více než vážná.