Martin Tůma FOTO: Martin Tůma/ se souhlasem
FOTO: Martin Tůma/ se souhlasem
ROZHOVOR / Když je klient připravený na terapii, lze dělat velké pokroky. Odhalit staré, nepotřebné vzorce chování a urovnat si život tak, aby nebyl zátěží, ale obohacením, říká terapeut Martin Tůma. V rozhovoru pro deník FORUM 24 hovoří také o tom, jak se v době, kdy se rozpadá mnoho manželství a vztahů, může člověk vyrovnat se svou situací a najít novou rovnováhu. Tůma popisuje také to, jak se liší změna myšlenkových vzorců v terapii od toho, co provozují sekty, a jestli má smysl utíkat hledat smysl života do indického ášramu a meditačních center.
Přijde za vámi klient, že neví, co se životem. Dejme tomu muž mladšího středního věku, bojí se smrti a tak dále. Co s ním?
Nejdřív se vytvoří zakázka, to je základní terapeutické pravidlo. To se týká i situace, že přijde klient a říká, že neví, co se životem a kam směřovat. Nejdřív bychom zmapovali, jak žije, jak je na tom se vztahy, co rodina, jak to má s prací…
Dejme tomu, že ho opustila přítelkyně...
Sledoval bych linku toho rozchodu, protože to je pro člověka zásadní zásah do života, ať už se rozešel on ze své vůle, nebo „byl rozejit“. Tam bych směřoval pozornost. Třeba bychom se propracovali k tomu, jestli byl v tom vztahu nespokojený, jestli ta nespokojenost pramenila opravdu z toho vztahu, nebo to je dlouhodobější záležitost. Záleží také na tom, jak dlouho po rozchodu je, jestli týden, měsíc.
Pokud by to byl rok? Uplynul rok a on se pořád s tím rozchodem neumí smířit a pořád se v tom nějak plácá.
To už je delší doba. Pak je potřeba se ptát, co ho v tom vztahu drží, co nechce pustit a co ještě nedokázal přijmout a odtruchlit, protože proces truchlení a hojení z rozchodů je někdy dlouhodobá záležitost. Někomu to trvá týden, někomu to trvá roky a není schopen si pak najít nového partnera. Buď se vrací ke starému zranění s danou osobou, s kterou se rozešel, a přichází pak třeba různé denní sny nebo aspekt růžových brýlí a idealizace bývalého protějšku. Tím ten vztah nikdy neukončí a je jakoby zaseklý v meziprostoru.
K tomu ho ještě napadá, že by třeba chtěl změnit svou práci, není v ní ani spokojený, ani nespokojený, ale už trochu vyhořelý, chtěl by být ošetřovatelem v zoo, protože po tom toužil v dětství.
Změna zaměstnání a prostředí někdy velmi pomáhá, ale pořád to primárně neřeší ten rok, co prožil od rozchodu a neumí se s ním vyrovnat, a stav jeho rozbolavělé duše. Kolik je našemu hypotetickému klientovi?
Střední věk, 45, takže v podstatě mladý člověk, i když on už si myslí, že není mladý. Má pocit, že to nejlepší už má za sebou a nic nestihne, „smrt se blíží blíž a blíž, snad po tobě sahá již“, jak se zpívá v jedné kostelní písni.
Je v bolestivé fázi, má bolavou duši, koho by to bavilo? Zrovna včera jsem byl shodou okolností na prohlídce bytu a přišel zájemce, mladý člověk, 35 let, a už ve dveřích vypadal sklesle. Ptal jsem se ho, jestli bude bydlet s přítelkyní, nebo sám, a on že sám. Vy jste po rozchodu, zeptal jsem se ho. A on že ano, dva měsíce a po osmiletém vztahu. Dost ho to vzalo, nebaví ho práce. Potřeboval opustit byt, kde žil s partnerkou a potřeboval si najít nové bydlení a začít znova. Někdy pomůže změna prostředí, změna práce. Nevím, jak to ten muž měl, jestli se s partnerkou setkával v práci nebo nějak jinak spolupracovali. V každém případě cítil potřebu udělat změnu.
Mohlo by ho také napadnout, že udělá něco radikálního, sebere se a odjede na půl roku do Indie a tam se bude u nějakého takového vousáče v rouchu oddávat meditacím.
Proč ne, ale to záleží na jeho situaci. Jestli má děti, kolik dětí, s kolika ženami, jestli na to má dostatečné finanční prostředky a je zabezpečený na cestu, protože půl roku v Indii, ono to něco stojí. Měl jsem klientku, která se potácela v životě z rozchodu do rozchodu, v podstatě se nemohla zamilovat ani udržet vztah. Ona se vždycky zamilovala, ale nebyla pak schopná vztah udržet. Odjela na tři čtvrtě roku do OSHO centra do Puny. Opustila tady všechno. Po návratu sdílela velmi pěkné zážitky z nového prostředí, kde se seznámila s novými lidmi. Na terapii už nechodí, tak nevím, jak to teď má se vztahy, ale cesta do Indie jí otevřela nové obzory.
Vnitřní zdroj je to, co vás vyživuje, co vám dělá dobře. Je třeba načerpat vnitřní sílu třeba tím, že si člověk jede někam odpočinout do lesa nebo jde mezi lidi, setkat se s přáteli, kolegy, popovídat si s nimi, jít si zasportovat nebo se jen zastavit a zaměřit se na svůj dech.
Když se vrátíme k našemu hypotetickému klientovi, hodně záleží na pocitech, co cítí, jaké reakce a spouštěče v něm pocity vyvolávají v kontextu životních událostí, v čem je mu komfortně, a co ho naopak sráží k zemi. Potřebuje hledat vlastní zdroje, aby se na ně napojil, než aby se pořád v něčem – s prominutím – patlal.
Jak pozná, že je pro něj zdravé OSHO centrum, nebo nějaké jiné centrum?
Nepozná to, musí tu být nějaké přesvědčení a doporučení, musí tomu věřit. V momentu, kdy vás někdo pošle do OSHO centra a nevěříte tomu, tak za den odjedete. Není ale potřeba cestovat na půl roku do Indie, můžete cestovat tady po Čechách. Je to jistě módní záležitost, odjet někam do ášramu. Ale máme tady hodně zajímavých lidí, spolků, meditačních center.
Nestane se pak z člověka duchovní mlsoun, který si pořád někde dělá ochutnávky duchovna?
Může, to jsou takoví skippeři, jak se jim říká, oni přeskakují jako blechy z místa na místo a tím utíkají před svojí identitou, před vnitřním zraněním a životní nespokojeností. Chtějí změnu v životě, ale nechtějí nic pro sebe udělat. Takže když se v jednom meditačním centru nabaží a nefunguje to, protože něco nepochopili nebo je to neoslovilo, tak jdou dál. Mám pár známých, ale i klientů, většinou jsou movití a dobře finančně zabezpečení, kteří tomu úplně propadli. Jezdí na akce, ale nevydrží tam ani víkend. Jedou na sobotu, ale v neděli už jedou na jiný seminář, který začal už v pátek, a stále takhle přeskakují. Pak z toho mají v hlavě nepořádek.
Co vlastně hledají, co má být výsledek?
To vám neřeknu, protože to oni sami nevědí. Otázka by mohla být, čeho se bojí, proč přeskakují z místa na místo a co jim to přináší a o co přicházejí.
Na svých stránkách máte takové podezřele znějící obraty, přeprogramování mysli, přestrukturování mysli a tak dále. Asi je jasné, co u toho člověka může napadnout. Takhle už pár lidí přeprogramovali a oni přišli o peníze nebo na nějaké farmě v pustině třeba i o život a guru zatím odjel limuzínou, nebo zhynul taky…
Tam jde o to, přejít na nějaký jiný mód. Příkladem jsou třeba fobie. Občas přijde klient, že se bojí vstoupit do metra, že je tam hodně lidí, že tam bouchne bomba, někdo trpí klaustrofobií. Tak se učíme chodit do metra. Říkám: „Uděláme ještě jeden krok. Co se stane?“ „Umřu.“ „Opravdu umřete?“ Uděláme krok. „Umřel jste?“ „Ne.“ Uděláme další krok. To je vlastně jedna z technik k přeprogramování mysli. Dá se tady použít i hypnóza.
Jsou věci, na které se hypnóza nehodí?
Na manipulaci. To většinou dělají prodejci, ať už čehokoliv. Ti vás taky vlastně uvedou do transu, něco vám předhodí, ale z každého transu se člověk nakonec probere a v momentu, kdy jde sugesce proti tomu člověku, proti jeho identitě a přesvědčení, tak to nefunguje. To je manipulace a z každé hypnózy, která je manipulativní, se člověk probere.
V sektách to ovšem funguje.
Ano, na to mají v sektě celý tým, něčím vás tam zaujmou, je tam spousta fajn lidí. Není to jen jeden člověk.
Tak teď zrovna je mediálně propíraný případ léčitele, který si kolem prstu omotal i vysokoškolačky a dokázal je přimět k neuvěřitelným věcem.
To také občas čtu, případy léčitelů a podvedených klientů. Ti organizovaní na to mají celý tým. V mé praxi se přeprogramováním myslí transformace ku prospěchu klienta. Napojení se na jeho vnitřní zdroje, aby uměl žít s tím, co má, a mohl si dovolit růst/expandovat. Někdo třeba přijde, že se mu vrací prožitek z autonehody. Říkám mu, že toho prožitku ho nezbavím, nikdo ho toho nezbaví, ale dá se naučit s tím žít.
Je rozdíl v tom, že sekta se zaměří na celého člověka a terapeut se zaměřuje na jeden problém?
Člověk v sektě ztratí svoji identitu. Vedou si ho nějakým směrem a on pak třeba odevzdá všechen majetek nebo „duši“. Neřeší se tam nějaký hlubší problém. V terapii se klient naučí poznávat svou identitu, seznamuje se se svými strachy, frustracemi, vztahovostí a zraněními.
Když se vrátíme k těm zmíněným vnitřním zdrojům, co si pod tím představit?
Vnitřní zdroj je to, co vás vyživuje, co vám dělá dobře. Je třeba načerpat vnitřní sílu třeba tím, že si člověk jede někam odpočinout do lesa nebo jde mezi lidi, setkat se s přáteli, kolegy, popovídat si s nimi, jít si zasportovat nebo se jen zastavit a zaměřit se na svůj dech.
To jsou ale takové vnější věci.
Jenže to vás zdrojuje vnitřně, takže pak máte mentální sílu, že víte, kam pro zdroje sáhnout, a že to zvládnete. V hypnóze se vracíme hodně na časové ose do minulosti, kdy měl klient prožitek, že kdysi důvěřoval sám sobě. Pak jdeme do současnosti, kde tu důvěru v sebe nemá. Následně z tohoto zdroje načerpá sílu, že když to dokázal kdysi, může to dokázat znova. Zamlada jste sjížděl třeba jez na Vltavě, ale ve 45 už máte obavu. Pak se můžete napojit na prožitek, který jste už zažil. Měl jsem klientku, která kdysi lyžovala, ale teď už se bála. Zkoušeli jsme si vybavit prožitek, jak to bylo kdysi, nejen jak lyžovala, ale co cítila, jak to vnímala, co jí to přinášelo do života, jaké oblečení měla. Vrátila se do situace, kdy jí to lyžování šlo, a to si pak přinesla do současného života. Tak to po 30 letech zkusila znova. Volala, že jí to stále nejde. No ale už ten strach nemáte, řekl jsem jí. Máte lyže, máte boty, jste oblečená, jste na svahu, kontaktujte lyžařskou školu. Tohle za vás už hypnóza neodpracuje. Někdy si lidé myslí, že terapeut to za ně „odmaká“, ale není to tak. On jim jenom umožní, aby měli sílu to „odmakat“, vlastně odžít sami a byli připravení na pestré životní situace.
Jsou lidé, na které hypnóza nepůsobí, jsou vůči ní odolní?
Jsou. Hypnabilita je na škále od jedničky do desítky. Někomu stačí dvě slova a je v transu a někdo je takzvaně na stráži a jeho vnitřní strážce to nepustí, ale i tak se hypnóza děje. Já používám eriksonovskou hypnózu podle Miltona Ericksona, kde se hodně pracuje s vyvoláváním vnitřních obrazů. Na nějakou krizovou situaci v hypnóze, v transu člověku umožním jiné obrazy na podporu jeho problémového chování. Třeba proces učení, někdo se bojí učit nebo se nemůže něco naučit. Jako když se někdo učil jezdit na kole nebo bruslit. Kolikrát spadl, než se to naučil.
Mohou se třeba vybavit věci, které byly celé roky zapomenuté?
Mohou. Někdy to je dokonce i prospěšné. Může tam být něco, co člověka v současném životě brzdí. Zapomenutá traumata, klienti si třeba vzpomenou, že jim někdo v mládí ubližoval a oni to úplně vytěsnili. Většinou to býval někdo opačného pohlaví a to se jim pak stále přenáší do života. Pak si uvědomí, že to je ono, blok, který je celý život brzdí. Třeba náš modelový klient, o kterém jsme mluvili, mohl být traumatizován z dětství a co nezažíval v dětství, pocit živosti, bezpečné přijetí od rodičů nebo z té primární rodiny, tak on vlastně neví, co je to pocit bezpečí, a přesto ho v životě potřebuje a stále ho hledá. Pro partnera takového člověka je docela oříšek být s ním ve vztahu, či dokonce žít v jedné domácnosti.
Když je klient připravený na terapii, lze dělat velké pokroky. Odhalit staré nepotřebné vzorce chování a urovnat si život tak, aby nebyl zátěží, ale obohacením.
Martin Tůma je terapeut zaměřující se na individuální terapie a párové poradenství s využitím neurolingvistického programování, dechových cvičení a hypnózy a mediační služby.
