Památník obětem holokaustu v Praze Bubnech. Brána do nenávratna od sochaře Aleše Veselého stojí před nádražní budovou od března 2015 v místě nástupu do deportačních vlaků. FOTO: Post Bellum / se souhlasem
FOTO: Post Bellum / se souhlasem
Druhé kolo prezidentské kampaně bylo dramatické a plné emocí. Dalo se to předpokládat. Ale v době, kdy jdeme podruhé k volebním urnám, abychom si zvolili novou hlavu státu, která bude udávat tón naší společnosti na dlouhou dobu, bychom neměli zapomenout na významné výročí. Mezinárodní den památky obětí holocaustu připadá totiž také na tento pátek, tedy na den, kdy se opět otevřou volební místnosti.
Je to asi již známá věc, ale připomeňme, že to datum je symbolické – 27. ledna 1945 byl osvobozen koncentrační tábor v Osvětimi, nechvalně známý pod svým nacistickým jménem Auschwitz. Postupně pak byly osvobozovány další koncentrační a vyhlazovací tábory jak na východě, tak na západě Evropy. Ale tábor v Osvětimi byl první, takže se mnohé mezinárodní i národní instituce na tomto datu shodly, včetně České republiky, která se k tomuto výročí přihlásila již v roce 2000.
Je určitě důležité, že si tento den připomínáme. Zároveň ale vyvstává celá řada otázek: stačí pouze jednou – nebo možná několikrát – do roka se takto zastavit, zamyslet se nad příčinami a důsledky a jejich významu pro dnešek? Myslím si, že ne. Je zapotřebí toto memento, jakkoli drastické, mít stále na paměti a řídit se jím v každodenním životě, ať už veřejném, či soukromém. Kam vede nenávist, která je v podstatě iracionální? A co může – zprvu nenápadně – spustit mašinérii zla, která končí plynovými komorami? Dá se zabránit takovéto tragédii, pokud by se všichni řídili zásadami morálky, jejíž etický kodex je v co nejjednodušší podobě vtělen do starozákonního desatera?
Mohli bychom si klást mnoho dalších otázek – zda by holokaust proběhl v době míru, nebo zda události 2. světové války takovéto běsnění umožnily. A vlastně i ono datum je sporné – proč byl koncentrační tábor v Osvětimi osvobozen až 27. ledna, kdy byla většina osazenstva již pryč? Víme přece, že západní spojenci velmi dobře znali letecké snímky celého komplexu, víme, že se z tábora na příslušná místa dostaly podrobné zprávy od několika vězňů, kterým se zázrakem podařilo uprchnout, a byla to nejen dnes již známá zpráva našich slovenských krajanů Wetzlera a Vrby, kterou dostali i představitelé Vatikánu a Mezinárodního Červeného kříže.
Zrovna tak máme pochybnosti o východní frontě. Historici upozorňují na to, že Stalin o plánu nacistů na likvidaci tábora věděl, dokonce znal i konkrétní datum. Je paradoxní, že zásluhu na jeho osvobození pak měl nejen tehdejší velící generál Vasilij Petrenko, ale i nám dobře známý a kontroverzní maršál Koněv. Neuposlechli totiž Stalinovu směrnici (č. 5614), která – pokud by byla provedena doslovně – by vojska na místo přivedla nejdříve 2. až 3. února a vojáci 28. sboru by podle Petrenkova názoru „viděli jen ruiny a obrovské vypálené místo bez jediného živého vězně“. Nestalo se tak jen díky tomu, že Koněv, oproti rozkazu generálního štábu, otočil 23. ledna 3. tankovou armádu – jejíž útok na Odru se nezdařil – a nasměroval ji podél Odry od severu k jihu.
Jinak bychom si možná 27. leden ani nepřipomínali.
Ale dost takovýchto úvah. Pojďme se vrátit k dnešku. Je memento nacismu a holocaustu dostatečně reflektováno v naší společnosti dnes? Myslím, že ne. Jinak by přece nebylo možné, aby válečné utrpení probíhalo jen kousek od nás a svět – jakkoli se mnozí snaží pomoci, jak to jen jde – v zásadě zase jen bezmocně přihlížel. Ale to je již úvaha na trochu jiné téma.
Autor je místopředseda poslanecké sněmovny za KDU-ČSL.
