Kostel sv. Vavřince v Želině u Kadaně FOTO: Petr Kinšt / Eikimedia commons / Public domain
FOTO: Petr Kinšt / Eikimedia commons / Public domain
Letní měsíce zvou k cestám odněkud někam. K cestám naplánovaným do posledních podrobností i k těm, kde se cíl v hrubých rysech vytkne jen světovou stranou našeho putování. Mnoho moudrých lidí dokázalo svým životem a dílem, že nezáleží na tom, jestli se člověk vydá na druhý konec planety, nebo k božím mukám za vesnicí. Tam i tam lze učinit převratné objevy, v tom nejlepším případě objevy v sobě samém.
Mám tu zkušenost, že největší rozdíly nejsou napříč kulturami a civilizačními celky, ale mezi lidmi jako takovými. Pokud má člověk alespoň průměrnou znalost nějakého světového jazyka, která ho vyvede z komunikační hluchoty a otevře ho druhým, zjistí, že lidé mají všude po světě dost podobné radosti a starosti, sny a očekávání, osobní preference i vlastnosti, které nejsou záviděníhodné. Největší rozdíl jsem vždy pozoroval v určitém ohledu až v tajemném přístupu lidí ke krajině, v níž žijí a pro kterou si ve stovkách jazyků uchovávají pojmenování tak vzácné, jako je třeba láska, přátelství nebo dítě: Domov.
Pokud mu ho nevezme válka, živelní pohroma, tragická shoda okolností nebo některá z revolucí hlásajících „chceme to, co máte vy“, nenechá si člověk domov vzít, pošpinit a zplanět. Na domovu se nejvíc pozná, jestli a jak vážně ještě člověk něčemu věří, co je schopen obětovat, oželet, odpustit a snést.
Domov je dostředivým tématem hovorů. Nemusím lidi v Austrálii nebo Peru přesvědčovat o svých matematických, uměleckých nebo teologických vizích. Stačí si s nimi povídat o tom, co pro mě znamená domov, místo bezpečí, které jsem si vybral k životu, anebo které si k životu vybralo mě.
Čtu si v knižním rozhovoru Jorgeho Maria Bergoglia, který se stal v roce 2013 papežem Františkem. Mnoho otázek, které mu položili Sergio Rubin a Francesca Ambrogetti, se týká jeho vztahu k domovu – k tomu v Argentině i k tomu v Itálii. Papežovi rodiče byli spjati s Itálií, kde žili až do roku 1929, kdy se rozhodli utéct do Argentiny před Mussoliniho fašistickým režimem. František sám sebe mnohokrát nazval imigrantem; a i když se narodil už v Buenos Aires, dodnes v něm zůstává to, co zažili jeho rodiče, když přistáli v přístavu Dobrých větrů a museli začít úplně nový život, v nové kultuře, v novém jazykovém prostředí, v podstatě od nuly, s několika kufry, v nichž odvezli celý svůj předešlý domov.
Tato zkušenost ztraceného domova i to, co František zažíval ještě jako generální představený argentinských jezuitů a biskup, pomohly formovat jeho vztah k lidem, kteří si při útěku před válkou, revolucemi, dopady klimatických změn, před náboženským a politickým pronásledováním neuchovali ani střípek svého domova, ale jen pár střípků vlastního života, který začali zase pomalu skládat dohromady. Ostatně jeho vůbec první papežská návštěva patřila imigrantům. A nebyla ani jediná, ani poslední.
Mám za to, že otevřenosti vůči lidem rozličných kultur, náboženských vyznání a jazyků se lze s trochou dobré vůle naučit právě prostřednictvím vlastního kladného vztahu k domovu, k tomu, z čeho jsem vyrostl a díky čemu jsem, jaký jsem, co umím a co dělám, pro sebe, a zvláště pro druhé.
Zkuste někdy vyprávět v exotických zemích o svém domovu, o ulici, v níž žijete, o vesnici pod lesem, o tom, co pro vás tohle posvátné místo v krajině – domov – znamená. Uvidíte, jak pevné a hluboké vztahy tohle vyprávění umí vytvořit.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění. Vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě UK a doktorát získal na Evangelické teologické fakultě UK. V odborných i esejistických pojednáních se soustředí na otázky křesťanské etiky, kultury a umění v kontextu současného dění, pravidelně publikuje v křesťanském magazínu Christnet.eu.
