Tomáš Halík pokračuje ve zveřejňování svých nedělních promluv na Youtube. V té poslední se zabýval vztahem k moci, kdy být loajální a jak se postavit k agresivním populistům. Značně kriticky se vyjádřil také na adresu těch, kdo arogantní a hrubé lidi volí a vyzval je, aby pamatovali na odpovědnost, komu dávají svůj hlas.

Z toho, co Tomáš Halík říkal, vybíráme několik myšlenek. Celý text si můžete přečíst třeba na jeho blogu na Aktuálně.cz.

Z kázání Tomáše Halíka:

„Dnešní úryvek evangelia [Mt 22,15-21] popisuje scénu, v níž Ježíšovi jeho nepřátelé pokládají otázku, která vlastně otázkou není. Je to past. ‚Je dovoleno odvádět císaři daň?‘ Ať odpoví ano nebo ne, bude to mít pro něj špatné následky. Bude-li Ježíš schvalovat daň pro okupační velmoc, ztratí sympatie lidu. Postaví-li se proti, může být obžalován jako politický rebel. Daně nemá nikdo rád. Ale v tehdejším Izraeli měla otázka daní ještě dva zvláštní aspekty. Jednak to byla podpora okupantů, jednak pro pravověrné Židy byl římský denár rituálně nečistý a znečišťující: byl na něm obraz císaře s nápisem, který císaře oslavoval jako Boha; pro Židy to bylo rouhání, forma modloslužby, jednoho z nejhorších hříchů…

Pak Ježíš pronáší onu známou větu: Dávejte císaři, co je císařovo, a to, co je Boží, Bohu. To je zase takový koan, hádanka; skutečný smysl téhle věty je třeba hledat. Znamená to, že se Ježíš jenom šikovně vyhnul přímé odpovědi? Anebo tím chtěl říci ještě něco jiného? V minulosti byla tato jeho odpověď často vykládána jako rozhodnutí rozdělit světskou (politickou) a duchovní (náboženskou) sféru. Mnozí na této větě stavěli velmi problematickou politickou teologii a politickou morálku. Pamatuji se, jak v době tzv. normalizace kněží z Pacem in terris, ti, kteří se nechali zastrašit, koupit či vydírat komunisty, hájili svou kolaboraci s režimem právě touto větou: vždyť vládě dáváme jen to, co po nás chce, to jí patří, ale v náboženské oblasti, tam se držíme Boha. Možná by i dnes někteří církevní představitelé podobně obhajovali nekritickou loajalitu k právě vládnoucím politikům, snahu přátelit se s nimi za každou cenu – a to i tehdy, kdy je jejich pastýřskou povinností zaujmout statečné prorocko-kritické slovo k amorálnímu vystupování a vyjadřování některých z nich. Součástí obřadu biskupského svěcení byla jasná slova: Nazývej dobro dobrem a zlo zlem. Nebylo tam nic o nějaké diplomatické vychytralosti, o dělení světa na sféru, která spadá pod svrchovanost mocných, a na ten zbytek, který náleží Bohu…

Jsem hluboce přesvědčen, že smysl té Ježíšovy věty je tento: Nedávejte císaři, co je Boží. Nedávejte mocnářům především vládu nad tím, co je nejdůležitější – to je vaše svoboda, svoboda vašeho svědomí a ze svědomí plynoucího jednání. Nad vaším svědomím žádná lidská vláda nemá a nesmí mít moc. Zde odpovídáte pouze a jedině Bohu. Rozumím Ježíšově odpovědi takto: Nezatahujte mne do vašich sporů o placení či neplacení daní císaři, i zde – jako ve všem – se řiďte především svým svědomím a přijměte odpovědnost za své jednání. Nikdy však neposlouchejte lidi a lidské autority víc než Boha…

K prorocké úloze, kterou církev zdědila po prorocích Starého zákona, patří odvaha snímat politické moci svatozář posvátnosti a nedotknutelnosti, připomínat mocným, že jsou jenom lidé a že i oni stojí pod mocí Boží. Kdykoliv se církev naopak snažila lísat k moci, vždy na to doplatila…

Minulou neděli jsme hovořili o tom, jak v této době mnoha omezení, která v té či oné podobě budou asi dlouho trvat a ještě narůstat, a kdy politici musí činit nepopulární kroky a žádat po občanech sebekázeň, je nesmírně důležité, aby na rozhodujících místech státu nebyli populisté, kteří se řídí jen tím, co jim přináší potlesk a politické body, kteří však nejsou skutečnou mravní autoritou. Ve svobodné společnosti nelze spoléhat jen na mocensky vynutitelná nařízení a vyhlášky. Je třeba, aby ti, kdo mají úřední autoritu, kdo stojí u kormidla moci, měli i lidskou věrohodnost.

V některých případech platí to, co Ježíš říkal o mocenské elitě své doby: Jejich nařízení poslouchejte, ale jejich příkladem se neřiďte. Krizové okamžiky ukazují kvalitu lidí: V projevech populistů v čele států několika zemí na obou stranách Atlantiku zazněly v poslední době neuvěřitelné projevy arogance a hrubosti. Lidé by si alespoň zpětně měli přiznat, jak je nebezpečné lehkomyslně odevzdávat své hlasy a důvěru amorálním lidem. Je velmi důležité, aby tyto projevy ve veřejném prostoru byly vyvažovány zcela jinými hlasy z prostředí kultury, univerzit, církví a seriózních médií, aby nabízely podněty ke kritickému myšlení a příklady zodpovědného jednání…

Mnoho lidí si v situaci ohrožení klade vážné otázky. Nejde o to, využívat strachu a lidi křečovitě je „obracet na víru“. Lidé nyní spíše potřebují trpělivé doprovázení, naslouchání, sdílení, blízkost.“