K těm sporům o pojem totality a vymýšlení nových pohledů a úhlů a tak všelijak podobně: ono to nic tak nového není. S tím různí tzv. mladí historici nezatížení osobní zkušeností přicházejí s křížkem po funuse. Jak se za totalit smýšlelo v různých vrstvách už před desetiletími, popsal nesčetně stran Josef Škvorecký.

Pokud by někdo namítl, že Škvorecký byl maloburžoazní intelektuál z pražské kavárny a četných jiných kaváren, lze jen konstatovat, že – na rozdíl od jiných – znal továrnu i zevnitř a dělníky osobně. Právě u něj nacházíme témata, o kterých se dnes dost učeně diskutuje. Velké a malé dějiny vedle sebe, systém a jednotlivec, otázka kolektivní a osobní odpovědnosti, smysl odporu a tak dále. Dokonalý je ale v zachycení kluzkého ideologického jazyka, který pronáší absolutní tvrzení a je schopen dojít k závěrům, které nemají se skutečností nic společného.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Ve Škvoreckého povídkové knize Prima sezóna je zobrazen následující dialog mladých mužů, který probíhá ke konci existence protektorátu:

„Diktatura proletariátu je vlastně demokracie,“ pravil Leopold Váňa.

„Blbče, jak může bejt diktatůra demokracie! To my vysvětli!“ pravil Benda.

„Je to demokracie ve vztahu k proletariátu. K dělníkům, jako seš ty!“

„Já nejsem žádnej proletář,“ pravil Benda. Já sem vyučenej strojní zámečník.“

„Patříš k dělnický třídě. A diktatura proletariátu je diktatura ve vztahu k buržoazii.“

„No to seš zas ty, ne?“ pravil Přema.

Ale já jsem pochopil historickou úlohu dělnický třídy,“ řekl Leopold Váňa. „Po válce nastolíme socialismus. Buržousti budou muset jít od válu.“

„Můj fotr je taky socialista,“ řekl Vahař. „Národní.“

„Národní socialisti jsou buržoazní socialisti,“ pravil Leopold Váňa. „Ty objektivně pomáhaj udržovat panství buržoazie.“

A je jasno. Když něco nezapadá do ideologické konstrukce, tak se to nějak pojmenuje. Výmyslu se pak říká, že to je „objektivní“.

Dnes pro někoho nestačí, že je pamětníkem, protože jako takový není „objektivní“. Jsou tu přece i jiní pamětníci a ti také něco povídají. Rodiny Babišů a Tomanů mají také své verze historie. Když chce někdo verzi rodin Babišů a Tomanů odmítnout, zaslechne, že si dělá monopol na pravdu.

Říkat si každý může, co chce. Jde o to, z jakých kritérií kdo vychází. Existuje takzvaný Brzezinského „šesticípý syndrom totalitního státu“. Podle něj je totalitní stát takový, kde je 1. oficiální ideologie nadaná neomylností, 2. vládne obvykle jedna strana vedená obvykle jedním člověkem a kontroluje práci vlády, 3. policie vyhlazuje silou politické disidenty, 4. monopol na sdělovací prostředky zajišťuje vyjadřování jen „spolehlivých“ autorů, 5. stát má monopol na zbraně, 6. státní kontrola všech aspektů politického života.

Dá se k tomu dodat něco užitečnějšího? Je to pochopitelně čistý model, ke kterému se jednotlivé systémy jen přibližují, nebo se od něj během času svou korozí zase vzdalují. Ale zrovna v případě Československa to vypadalo tak, že stát samozřejmě nekontroloval všechno a všude a pořád, ale mohl kontrolovat cokoli, co si usmyslel, a nebylo proti tomu odvolání. Když polámal páteře na jednom místě, mohl se zase několik let věnovat někomu jinému. Nezavřel všechny odpůrce, ale mohl zavřít jakéhokoli. Pustil nějaké lidi přes železnou oponu, ale dostatečně malé množství, aby ho to neohrozilo a byla to panstvem udělená milost. Nevládl jeden člověk, ale každé prostředí mělo svého malého Brežněva, který byl nedotknutelný. Ideologie už byla dost plesnivá a málokdo ji bral vážně, ale být po desetiletí ponořen v něčem plesnivém stejně zanechá následky.

Pokud chce někdo bádat o minulém režimu dál, má mnoho možností. Třeba jak socialistická ekonomika pořád ještě žila z toho, co vzniklo za první republiky. Nebo které objevy nevznikly „díky“ režimu, ale jemu navzdory. Zajímavé je, jak přetrvávají ideologické stereotypy komunisty pečlivě pěstované, třeba ten o „zrádné emigraci“.

Jak si lidé vytvářeli své vlastní bubliny, aby přežili a nebylo jim zle, to už je dost zmapované. Pro Škvoreckého to byla literatura, jazz, angličtina a krásné ženy. Někdo se věnoval trampingu a jiný józe a astronomii. To ale není nic kvalitativně nového, jen jsou tam bílá místa. Máme nějaké dějiny Romů a dějiny jehovistů z tohoto období? Proč se do toho nikdo nehrne?

Než někdo zavrhne obecný pojem totalita, měl by možná navrhnout nějaký jiný, ale takový, který by byl funkční a jako nástroj něco skutečného popisoval.