Titulek dnešního textu jsem si vypůjčil z jedné krátké poznámky Jana Zabrány, z jeho deníků, které vyšly osm let po jeho smrti v roce 1992 u nakladatelství Torst pod názvem „Celý život“. Jan Zábrana si začal do svých modrých sešitů psát různé zápisky, poznámky i ucelené krátké texty již jako student gymnázia v Humpolci v letech 1948-1949. Dvoudílný svazek je zakončen jeho glosami a reflexemi z pobytu v nemocnici z roku 1984, kdy Jan Zábrana ve svých pouhých 53 letech umírá.

Jan Zábrana je bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností české literatury druhé poloviny dvacátého století. Básník, prozaik, esejista, překladatel a sžíravý glosátor doby, v níž žil a tvořil. Jeho postoj k režimu byl dán skutečností, že oba jeho rodiče byli politickými vězni. Maminka byla odsouzena v roce 1950 a otec v roce 1952. Propuštěni byli oba dva až v roce 1960 na amnestii. Jan Zábrana se věnoval vlastní tvorbě do normalizace, kdy už pak mohl pouze překládat. Překládal z angličtiny a ruštiny. Například díla Borise Pasternaka či Isaaka Babela, nebo Allena Ginsberga a Josepha Conrada, a mnoha dalších. Vždy šlo o mimořádné počiny své doby.

Jan Zábrana napsal v šedesátých letech pár skvělých detektivek společně s Josefem Škovoreckým. Je autorem několika prozaických děl, včetně hrabalovsky laděných povídek atd. Nezapomenutelná je jeho básnická tvorba. Vřele doporučuji výbor jeho básní Socha z hlasů, které vydalo nakladatelství Torst k autorovým nedožitým osmdesátým narozeninám v roce 2011.

17. června 1984 si do svého sešitu v nemocnici napsal tuto poznámku: „Z rádia zas už šestnáct let znějí jen příjemné zprávy… I ty nepříjemné znějí příjemně… A nic netušící blbečkové (přibližně ten druh, co si koresponduje s redakcí Mladého světa) si myslí, že to kolem nich je život, že žijí „plný, autentický“ život… Že zprávy dobře vyladěným hlasem jsou to pravé…“

Ve stejný den si napsal i další poznámky: „Look-generation (heslo-nebýt, ale zdát se). To už je u nás lepší říkat rovnou generace bezcharakterních pokrytců.“ Jan Zábrana je trefně nazýval praktiky života.

„Svět se zkazil…zkazil se a zahnil jak špatně zaletovaná konzerva. Všechno se proměnilo v aušus…Poměr k práci, konzumácká zpitomělost, stále aušusovější výrobky…Všechno šlo do háje, všechno“. O někom – „Prošel životem cestami blbosti. Spíše prokradl se“.

Vždy a všem doporučuji výbor z deníků Jana Zábrany jako povinnou četbu. Nikdo lépe nevystihl rozměr devastace společnosti v éře budování komunismu, a zejména lámání charakterů a duší národa v době husákovské normalizace. Znáte to, mnozí si nejprve něco namlouvali, aby se pak vymlouvali. Nepojmenovaná a nevyřešená minulost se nám vrací plnou silou.

Pro pochopení dnešního restartu normalizační mentality je důležité znát kořeny nejen dnešní, ale i předchozí generace. Bývalé kariérní členství v KSČ a spolupráce se StB (případně s KGB) se dnes doslova stávají předpokladem k vrcholné funkci při řízení země. Základ tohoto stavu hledejme v mravní relativizaci a kultu konzumu po roce 1989. Jak kdysi pravil Jan Zábrana – „Touha po svobodě se proměnila v touhu po hospodě“. Schémata se opakují. Tou svobodou byly po formální změně režimu míněny nákupy ve Vídni a dovolená v Bibione. Touha byla naplněna, tak je třeba se opět zařadit a bude líp. Staronová mocenská fronta jde této degradující poptávce naproti, ba co víc, ona ji přímo tvoří. „Hlavně nám nesmí nějaká Evropa něco diktovat“. Rajská hudba pro vábení východních sirén.

Co by si asi psal do svých deníků Jan Zábrana dnes? Co myslíte? V září uplyne 35 let od jeho úmrtí, přesto jeho myšlenky znějí i dnes až děsivě aktuálně. Proč? Inu proto. Ďábel si možná vzal před třiceti lety jen oddechový čas, ale možná jen připravoval své návraty. Znal dobře své spoluhráče i publikum, a teď se ostatním směje s drzostí sobě vlastní do obličeje. Český příběh plný paradoxů a vlastních faulů. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Díky, Jene Zábrano, za zpětnou reflexi.