HISTORIE / „Chovej se čestně, mravně a svému stavu přiměřeně,“ předávají si dávnou myšlenku z generace na generaci členové starobylého rodu Bořků-Dohalských, kteří procházejí českými dějinami už po sedm staletí. Bratři František, Antonín a Zdeněk svému rodovému heslu dostáli. Proti bezpráví a totalitě bojovali, i když za svou odvahu museli nakonec draze zaplatit. Dva z nich dokonce cenou nejvyšší.

Vypráví se, že praprapředek rodu, jistý Bořek, vyhrál svůj život v šachovém souboji s mouřenínskou princeznou. Její otec mu prý na památku dal šachovnici a ta se natrvalo usadila v rodovém erbu. V jeho klenotu pak až do 18. století trůnila mouřenínská princezna, než ji pro její necudné vyobrazení vystřídala postava mouřenína. 

Původně rod sídlil na tvrzi Dohalice, ve vesnici nedaleko Hradce Králové, a vůbec první doložené zmínky o něm se vyskytují v pramenech od sklonku 14. století. Synové se často pojmenovávali Bořek, až se toto jméno časem stalo součástí jejich příjmení. Původně česká vladycká rodina se vypracovala v první polovině 18. století až do hraběcího stavu.

Bohatstvím neoplývali

Společenský vzestup však nešel ruku v ruce se vzestupem majetkovým. Na rozdíl od jiných šlechtický rodů neshromáždili mnoho hradů, zámků ani paláců. A když se po narození posledního syna Zdeňka v roce 1900 ocitl František Karel Bořek-Dohalský ve finanční tísni, s těžkým srdcem prodal poslední výraznější rodový majetek, zámek v Přívozci na Domažlicku, přestěhoval se s celou rodinou do Domažlic a přesměroval svůj život mezi běžné místní měšťany. 

Všechny své čtyři syny, z nichž se tři později výrazně zapsali do československé historie, vedl František Karel Bořek-Dohalský se svou ženou Marií Ludovikou, rozenou d’Hoop, k lásce k českému národu, k vlastenectví a demokracii. Sám byl ostatně národně smýšlejícím šlechticem a hlasitě zastával demokratické principy, což mu vyneslo značnou nepopularitu u vídeňského dvora.

Spolužák a kamarád nejmladšího syna, budoucí slavný herec a člen pražského Národního divadla Zdeněk Štěpánek, na rodinu později vzpomínal: „Život na zámku byl zcela prostý, bez okázalostí. Bylo jistě každému na první pohled jasno, že tento starý český šlechtický rod se netěší přízni domu habsburského! Všichni Dohalští dokonale splynuli s lidem, rozuměli si a nikoho ani nenapadlo domnívat se, že jsou jiní než my. Byli a zůstali skutečnými šlechtici ducha.“

Tragický omyl

Dospělosti se ovšem dožili jen tři synové. Během vyučování si jednou v roce 1909 Ludvík nepozorovaně vylovil z kapsy kapsli inkoustu do pera a v domnění, že jde o bonbon, ji spolkl. Místo laskominy však pozřel takzvanou svinibrodskou zeleň, vysoce toxickou látku, s níž si tělo teprve patnáctiletého chlapce nedokázalo poradit.

Všichni bratři Bořek-Dohalští studovali na pražské Strakově akademii díky stipendiu, které poskytoval nadační fond školy pro děti ze zchudlých šlechtických rodin. Kroky nejstaršího Františka pak mířily na právnickou fakultu a později vstoupil do diplomacie. Působil na československém velvyslanectví v Londýně, kde se spřátelil s Janem Masarykem, a poté jako legační rada ve Vídni až do anšlusu Rakouska v roce 1938. 

Prostřední bratr Antonín se vydal duchovní cestou. Po studiu v Praze a Římě se stal kanovníkem svatovítské kapituly a arcibiskupským kancléřem. A nejmladší Zdeněk dal nakonec před světem práv přednost kariéře novináře. Psal do Lidových novin, byl pravidelným hostem bratří Čapků i prezidenta Masaryka v Lánech. Proslul jako oblíbený společník – vyprávěl vtipné historky, procítěně recitoval verše či parodoval politiky. Jeho novinářský vzor, Ferdinand Peroutka, mu přezdíval Cyrano a líčil ho jako „muže s mohutnou postavou husitského zemana a s duší odbojného českého šlechtice, který sloužil lidem a věcem bez myšlenek na sebe a tak oddaně jako nikdo jiný.“

Přátelili se s velikány své doby

S poměry první republiky, nové éry, která s sebou přinesla zrušení šlechtictví, řádů i titulů, se navzdory svému aristokratickému původu vyrovnali s lehkostí. „Dohalští ztělesňují mezi českou šlechtou ojedinělý příklad souznění s Československou republikou od samého počátku její existence,“ píše historik Zdeněk Hazdra ve své práci Česká šlechta v časech nacistické okupace. A dodává: „Bratři patřili nejen k stoupencům prezidenta T. G. Masaryka, ale především personifikovali vyvrcholení procesu ‚nacionalizace‘ svého rodu, k němuž přispělo spolu s vědomím vlastních, ryze českých kořenů provázání s občanskými elitami během 19. století a osvojení si jejich myšlenkového světa.“

S úzkostí proto ve třicátých letech sledovali nacistickou hrozbu, rozpínající se pomalu i přes hranice Československa. Jejich rodiče se nacistických hrůz nedožili – v roce 1920 bratři oplakali matku, o pět let později otce. Zániku okleštěné druhé republiky, zrodu protektorátu a nacistické okupaci země odmítali Bořek-Dohalští jen tak nečinně přihlížet.

Ještě než se František Bořek-Dohalský vrátil z Vídně do Prahy, stihl se zapojit do odboje a v autě s diplomatickou značkou pomáhal převážet přes hranice do Bratislavy své židovské přátele. Po návratu do rodné země působil jako ministerský rada. Když 85 příslušníků více než třiceti šlechtických rodů sepsalo v září roku 1939 dopis prezidentu Emilu Háchovi, v němž zdůrazňovali sounáležitost s českým národem a otevřeně odmítali přijmout německou národnost, nechyběly mezi podpisy odvážných aristokratů ani jména Františka Bořka-Dohalského jako hlavy rodu a jeho syna Jiřího.

Pomáhal parašutistům

 „Doufal jsem, že si na různé okolnosti těchto poměrů zvyknu. Zklamal jsem se. Dnes jsem již na konci svých sil a prostě dále nemohu,“ psal Antonín Bořek-Dohalský v roce 1940 arcibiskupovi a kardinálovi Karlu Kašparovi a rezignoval na většinu svých funkcí. Z ústraní pak napomáhal protinacistickému odboji – ukrýval a zásoboval jeho příslušníky. Údajně dokonce věděl předem o plánovaném atentátu na Heydricha, snažil se přispět k záchraně všech zúčastněných a věděl, kde se dotyční parašutisté ukrývají. 

Krycí jméno Bedrník

Jako prvnímu však zacvakla na rukou pouta nejmladšímu z bratrů, Zdeňkovi. Ten se v srpnu roku 1939 aktivně podílel na přípravách Vavřinecké pouti na Domažlicku, která se stala obrovskou spontánní manifestací proti německému diktátu a jíž se zúčastnilo na 120 tisíc lidí. Ještě než Edvard Beneš odešel za hranice, domluvil se s ním na spolupráci. Pracoval jako spojka mezi protektorátní vládou Aloise Eliáše a exilovou vládou pod krycím jménem Bedrník, podle postavy Červeného bedrníka z francouzských románů, který na jedné straně žije život zhýčkaného šlechtice a na straně druhé bojuje proti Velké francouzské revoluci a zachraňuje lidi před gilotinou.

„Stal se nejdůležitější spojkou v celém informačním procesu, ať skrze výjezdy blízkých do ciziny, důvěrné kontakty v církvi, či vysílačky od ÚVODU,“ uvádí historik Tomáš Pasák. Eliáš si byl vědom, jakému nebezpečí se Zdeněk Bořek-Dohalský vystavuje. Jednou mu prý řekl: „Byl jste někdy na vojně? Znáte ten pocit, když kolem vás sviští kulky? Při té naší práci mám teď stejné pocity.“

Já z toho, kamaráde, nevyjdu

I přes sílící hrozby represí ze strany nacistů odmítl uposlechnout členy své rodiny a okupovanou rodnou zemi neopustil. Po příchodu říšského protektora Reinharda Heydricha v září roku 1941 smetla masová vlna zatýkání i jeho, gestapo mu zabušilo na dveře 21. října. V pražské pankrácké věznici, na několika čtverečních metrech své cely, týraný tvrdými výslechy a bitím strávil Zdeněk více než tři roky. Jednomu svému spoluvězni se svěřil: „Já z toho, kamaráde, nevyjdu, já se nevrátím, ale ty, až přijdeš domů, nezapomeň poděkovat všem, kteří mi pomáhali, a vyřiď, že jsem nikoho nezradil, i když mě mučili a týrali. Myslím, že jsem jménu Dohalských neudělal hanbu.“

Na počátku února roku 1945 jej převezli do Terezína a druhý den už kráčel na popraviště, těžce nemocný a slabý tak, že ho spoluvězni museli podpírat. Přesto si nacisté neodpustili zuboženého šlechtice ještě více ponížit a nahého jej zbičovali. „Stének Borek Tohalski!“ předčítal nahlas velitel popravčího oddílu špatnou češtinou. Zdeněk z posledních sil vzpurně vykřikl: „Hrabě Dohalský!“ Vzápětí se mu do srdce zaryly dvě rány, třetí do hlavy. 

Napřed to Německo musí vyhrát!

Spolu se Zdeňkem byli v říjnu roku 1941 zatčeni i Antonín a František, gestapo si totiž nebylo jisté, který z bratrů je na londýnskou exilovou vládu napojen. Po rozuzlení je propustilo, ovšem ne nadlouho.

Po smrti arcibiskupa Kašpara byl Antonín považován za jednoho z možných nástupců na tuto funkci, k nelibosti proněmeckých kandidátů Josefa Grünera a spolupracovníka gestapa Franze Wernera Bobeho. Jednou jim Antonín vmetl: „Nu ovšem, můžete se jím stát, ale napřed to musí Německo vyhrát!“ Udání, zřejmě od Bobeho, a následná odpověď na sebe nenechaly dlouho čekat. Gestapo si pro něj přišlo 5. června roku 1942 přímo během mše, kterou sloužil v Ústavu pro nevidomé dívky sester františkánek na Kampě. A ve stejný den zatklo i Františka. 

Sourozenci putovali po dvoutýdenním věznění na Pankráci do Terezína. Antonín se zde setkal s pozdějším litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou. Ten na toto setkání po letech zavzpomínal: „Protože měl ovázanou celou hlavu, ptal jsem se ho, co s ním prováděli, a vyslovil jsem mu své politování. Odpověděl: ,Haec est vera imitatio Christi, to je pravé následování Krista.‘ Byl to šlechtic a jemný člověk.“

Ve zdech terezínské Malé pevnosti se cesty obou bratrů nadobro rozdělily. „Toníka jsem viděl jasně před sebou, jak jsme byli spolu zatčeni, dopraveni do Pečkárny, pak na Pankrác a do Terezína, kde jsme společně po dva měsíce byli stálými svědky a účastníky jakéhosi nesrozumitelného, až k zrůdnosti zkresleného lidského života,“ vzpomínal po válce František. Zatímco on putoval do koncentračního tábora Dachau, Antonín byl deportován do Osvětimi. 

Peklo jménem Osvětim

Nelidské zacházení a kruté podmínky v Osvětimi vydržel Antonín jen krátce. Zemřel na počátku září roku 1942, podle jednoho svědectví byl zřejmě ubit při pochodu na práci, který už byl nad jeho síly, podle jiného byl zastřelen při práci.

Útrapy druhé světové války přežil jediný z bratrů, František, byť s podlomeným zdravím. Nastupující komunistická totalita ho však neušetřila dalších perzekucí. Až do února roku 1948 působil jako československý vyslanec ve Vídni, poté byl penzionován. Poslední ránu mu zasadilo v roce 1950 zatčení syna Jiřího a jeho odsouzení k sedmnácti letům vězení za velezradu a vyzvědačství.

„Dědeček se vrátil s podlomeným zdravím, a když potom v padesátém roce Gottwaldova vláda nechala zatknout mého otce, neunesl to a v roce 1951 zemřel. Bylo mi sedm let a bohužel jsem si ho tedy moc neužil. Vzpomínám ale, že byl velice zábavný člověk a měl takový suchý anglický humor,“ vzpomínal Františkův vnuk Antonín Bořek-Dohalský pro projekt Paměť národa. 

Hlídali je na každém kroku

Jeho otec Jiří nakonec strávil za mřížemi deset let. „Otec si nikdy nestěžoval na to, co prožil ve vězení,“ vyprávěl. „Smál se absurdním situacím, jako když s přetnutou Achillovou šlachou ležel v příbramské nemocnici na operačním sále a i tam ho hlídali čtyři vydezinfikovaní bachaři, aby snad neutekl.“

Maminka Josefa Bořek-Dohalská zůstala v té době se čtyřmi syny bez prostředků a rodina byla pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti. „Sebrali nám dokonce i potravinové lístky. Soudruzi asi chtěli vyzkoušet, jak dlouho přežijeme bez jídla.“ On i jeho tři bratři navíc měli kvůli svému původu dveře středních škol jednou provždy zavřené. Jak sám poznamenal: „Komunisté nám nikdy nezapomněli, jaká je naše krevní skupina.“

Ideály se musí hájit

V osudech jeho dědečka Františka a prastrýců Zdeňka a Antonína se dle slov historika Hazdry „plně odráží tragické události naší nedávné historie související jak s nacistickou okupací, tak posléze s nástupem komunistické diktatury“. A dodává: „Přemýšlíme-li o motivech, proč se rozhodli vstoupit do odboje, můžeme v případě legendárního Bedrníka parafrázovat i jeden z Masarykových výroků: ‚I ty nejlepší ideály musí hájit lidé činní, nemají-li zůstat pouze na papíru.‘“