Ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons / CCA 2.0 / Thephotostrand
FOTO: Wikimedia Commons / CCA 2.0 / Thephotostrand
Po několika prvních týdnech chaosu byly v polovině listopadu k dispozici dva palestinské průzkumy veřejného mínění. Jaké byly výsledky a jak je interpretovat píše v deníku Haaretz expertka na vřejné mínění Dahlia Scheindlinová.
Průzkum mezi Palestinci v Gaze a na Západním břehu Jordánu, který provedla skupina Arab World Research and Development (AWRAD) v prvním listopadovém týdnu, skutečně vyvolal zděšení: Téměř 60 procent respondentů velmi podporovalo „vojenskou operaci provedenou palestinským hnutím odporu vedeným Hamásem 7. října“. Dalších 16 procent vyjádřilo mírnou podporu. To jsou celkem tři čtvrtiny.
Další tři čtvrtiny Palestinců (76 procent) uvedly, že Hamás sehrává pozitivní roli, a 98 procent uvedlo, že cítí určitou nebo velkou hrdost jako Palestinci. Pouze 13 procent Palestinců bylo proti útoku Hamásu (21 procent v Gaze).
Dahlia Scheindlinová zmiňuje technické výhrady k průzkumu. Vzorek respondentů zkoumaných agenturou AWRAD byl asi o polovinu menší než v případě jiných velkých palestinských průzkumů, pouhých 668 respondentů, z toho 277 v Gaze, která leží v troskách a asi milion lidí je vysídlen. To představuje velké překážky při výběru vzorku. I s takovými daty je ale možné se pokusit o nějakou interpretaci, soudí autorka. (Problém není v počtu respondentů, jak by se mohla veřejnost neznalá zákonitostí sociologického průzkumu domnívat, ale v tom, zda respondenti byli reprezentativní pro zkoumaný celek populace, pozn. red.)
Průzkum se snažil zjistit, co lidé považují za hlavní důvod „operace“ Hamásu 7. října. Nejčastěji uváděným důvodem bylo „zastavení zneuctívání mešity Al-Aksá“ (35 procent) a 29 procent respondentů také uvedlo „osvobození Palestiny“ a 21 procent soudí, že útok měl prolomit obléhání Gazy. Dohromady polovina respondentů zvolila verzi osvobození, což je o 15 procentních bodů více než odpověď zmiňující mešitu Al-Aksá.
Jaké myšlení se skrývá za takovými výsledky? Autorka zmiňuje americko-ruskou novinářku Mashu Gessenovou, která vysvětlovala, proč ruský průzkum veřejného mínění ukázal tak vysokou podporu válce proti Ukrajině. Masha Gessenová vysvětluje, že v totalitní společnosti „nejde o to, že byste nemohli zjistit, co si lidé skutečně myslí. Jde o to, že lidé nemohou skutečně myslet“.
Přes velké rozdíly Rusové a Palestinci mají zjevně společné dva rysy. Obě společnosti jsou ve válce a jejich strana zahájila poslední kolo strašlivým aktem agrese a Palestinci také nežijí v podmínkách, které by se podobaly demokracii. Pak se nutně vynořuje otázka, co si lidé v Gaze mohou „skutečně myslet“.
Huda Abuarquobová, občanská a mírová aktivistka, která s autorkou článku v Haaretzu telefonicky hovořila z Dury u Hebronu, říká: „Pokud průzkumy veřejného mínění ukazují vysokou podporu, je to jejich první reakce na čin, který Gazany vrátil na mapu.“
Jiné průzkumy totiž ukazují, že Palestinci se cítí hluboce osamoceni. Druhý průzkum po 7. říjnu na Západním břehu, který zadala nová politická organizace s názvem The Institute for Social and Economic Progress (ISEP), se ptal, který mezinárodní aktér je pro Palestinu nejdůležitějším strategickým spojencem: 56 procent respondentů odpovědělo, že „žádný“. Největším spojencem bylo Rusko (18 procent) a pak Turecko (11 procent) a jen osm procent zvolilo „arabský svět“.
Podle aktivistky tato mentalita „osamocenosti“ vysvětluje, proč někteří Palestinci, které zná, byli z počátku nadšení obrázky lidí, kteří se probili z Gazy, i když jim později plný rozsah násilí připadal odporný. Huda Abuarquobová novinářce Dahlii Scheindlinové sdělila, že v prvních hodinách po útoku Hamásu na Izrael si lidé neuvědomovali, že jde o „zabíjení lidských bytostí“, ale mysleli si, že je to začátek „osvobození“.
Pak přišly zprávy o znásilňování a stínání hlav, které do mentálního obrazu těchto lidí nezapadaly, tak dali lidé v Gaze přednost vysvětlení, že jde o dezinformace, a alternativním vysvětlením hraničícím s konspirací.
„Abychom měli pocit, že se na (těch zvěrstvech) nepodílíme, snažili jsme se najít způsob, jak si to vysvětlit tím, že ti lidé nejsou z Hamásu. O lidech, kteří chodili do domů a zabíjeli lidi a jejich rodiny někteří Palestinci věřili, že jsou z Egypta, z kmenů na Sinaji, kteří tam pomáhali (Hamásu) útočit na egyptskou armádu. Nevíme, jestli existují důkazy, nebo ne,“ popisuje Huda Abuarquobová.
Paradoxem je, že před 7. říjnem lidé Hamásu velkou podporu neprojevovali. Lidé obviňovali Hamás z ekonomických a sociálních potíží, z omezeného života a z toho, že nedošlo k žádnému pokroku směrem „k ukončení okupace“. Z toho vznikly další konspirace, že Hamás a Netanjahuova vláda se vzájemně koordinují, protože je pro ně výhodné vypuknutí války. Jak válka pokračovala, postoje se změnily. Téměř dvě třetiny všech Palestinců se domnívají, že válka probíhá mezi Izraelem a Palestinci obecně, nikoliv pouze mezi Hamásem. Průzkum také zjistil, že 98 procent z nich uvedlo, že „lidé v jejich okolí“ nikdy nezapomenou na to, co jim Izrael udělal.
Objevuje se také jakýsi „zběsilý optimismus“. Téměř tři čtvrtiny dotázaných v průzkumu agentury AWRAD tvrdí, že Palestina vyjde z této války jako vítěz. Tyto názory pomáhají utvářet mediální zdroje. Nedávný průzkum na Západním břehu, stejně jako mnoho předchozích, ukázal, že naprostá většina získává zprávy od Al-Džazíry (76 procent) a dalších 10 procent ze zemí „osy odporu“. Obraz vymývání mozků však může být zavádějící. Podle odborníků je ale také možné, že nejde jen o jednoduché vymývání mozků, ale lidé doufají, že válku neprohrají, a tak konzumují média, která jejich předsudky potvrzují.
Pokud jde o průzkumy, je třeba vzít v úvahu, že lidé vypovídají v situaci strachu. Masha Gessenová píše, že existuje několik důvodů, proč lidé poskytují zdánlivě nesmyslné odpovědi: 1) lidé se bojí říci špatnou věc kvůli (policejnímu) státu; 2) lidé se bojí říci špatnou věc kvůli psychické ceně rozchodu s mobilizovanou, úzkostí nasycenou společností; 3) i kdyby se nebáli, nemají informace. (…) Takže cokoli řeknou, je to, co si myslí, že by měli říct, to správné, co mají říct, ale také to jediné, co mají k dispozici, aby to řekli.“
Dahlia Scheindlinová v listu Haaretz uzavírá článek názorem, že ani za takových okolností průzkumy veřejného mínění neztrácejí smysl, ale jsou prostě dalším nástrojem odrážejícím podobu společnosti. V tomto případě společnosti, která nikdy nebyla svobodná a je stále ve válce.
