Spojenému království je třeba poděkovat, že nám dalo příklad. Odstrašující příklad. Různé fanatické čekziťáčky to sice nepřesvědčí, ale pokud by někdo váhal, materiálu k úvaze už mu tragikomické britské klopýtání z Unie dalo dost.

Theresa Mayová udělala dvě chyby. První, že tu funkci brala, druhou, když vyhlásila předčasné volby, které její stranu fatálně oslabily. Ta první se dá odpustit, protože někdo to dělat musí, ta druhá byla prostě špatný dohad.

Teď už je to jedno. Základní potíž byla v tom, že nelze zvládnout nemožné věci. Referendum je akt, kdy se předstírá, že složitý problém je jednoduchý, a má se volit ano, nebo ne. Nikdo se už neptá „jak“. V tom je zakopaný pes brexitu. Mírná většina lidí se rozhodla opustit to, co znají, a vydat se někam, kde to neznají. Ještě navíc nejsou jasné ani cesty, kterými se vydat.

Tohle je memento pro další země, kdyby se rozhodly vydat stejným směrem. Na to mají samozřejmě právo, jenže je třeba počítat i s nezamýšlenými důsledky. Předně by měla být jasná alternativa a to není. Obecné fráze o suverenitě jsou úplně k ničemu, protože absolutně suverénní není ani KLDR, protože neleží na Plutu. Jakoukoli mezinárodní dohodou se stát vzdává části své suverenity, protože ta dohoda má přednost před domácím právem. V Evropě nenajdeme stát, který by mohl ignorovat gravitační sílu Evropské unie. To nemohou ani Norsko a Švýcarsko. Už proto, že je to taky síla ekonomická a my bychom ta unijní pravidla museli stejně respektovat.

Když vystoupení nezvládá bez domácího politického rozkladu ani Spojené království, těžko si představit, jak by to vypadalo u nás. Negativistické postavy, jako jsou Klausové a Tomio Okamura by nás spolehlivě dostaly do ošklivé kaše. No a pak by si ti lidé zamnuli ruce a odebrali by se užívat si života, protože na ně by následky té mizérie nedolehly.