Viceprezident Pence uzavřel dohodu s Tureckem, kterou americká administrativa vydává za smlouvu mírovou. Není tomu tak. Je to jen příměří, které má vlastně sloužit pouze k tomu, aby Kurdské milice vyklidily území, které turecký prezident od začátku chtěl vyčistit a ustavit v něm tzv. bezpečnou zónu. Amerika se za to zdrží zavedení sankcí.
I pokud by na to Kurdové a jejich YPG (Lidové obranné jednotky) přistoupili, neobsahuje smlouva žádné garance pro kurdské obyvatelstvo v oblasti. Zástupci Kurdů přitom k jednání přizváni nebyli. Kdyby to některým čtenářům připomínalo Mnichov v roce 1938, sluší se připomenout, že Beneš dal Francouzům najevo ochotu vyměnit území za mír a Hitler musel alespoň slíbit, že už další Československé území chtít nebude. Kurdové žádnou takovou vůli neprojevili a Erdogan nic takového předstírat nemusel.
Ve skutečnosti je tato pro Spojené státy velice ponižující smlouva úplně zbytečná. Kurdové nemají sebemenší důvod řídit se podle něčeho, co si dohodl Trump s Erdoganem. Jejich další postup bude daleko víc záležet na tom, zda budou mít ve svém odporu proti Turecké agresi podporu Asadova vojska, tedy de facto Vladimíra Putina. Ten jediný, byť pochybný, benefit, který Trump předkládá svým voličům, stažení vojáků ze Sýrie, se přitom stejně nekoná. Zatím se akorát přesunula zhruba stovka příslušníků zvláštních sil na jiná místa země, aby nebyla v cestě Turecké invazi. I pokud by došlo ke stažení celé tisícovky amerických vojáků ze Sýrie, dojde i podle samotného Bílého domu jen k jejich přesunu v rámci Blízkého východu. Donald Trump tak rozhodně nekončí americké války v oblasti a ani nehodlá americké vojáky stáhnout domů.
Prezident tak zradil Kurdy dvakrát. Poprvé, když vyklidil pole Turecku, a podruhé, když dohodou o příměří s Tureckem jeho agresi de facto legalizoval. Smlouva dává Turecku jistotu, že ho za jeho postup nečeká žádné formální popotahování v rámci NATO, americké sankce, ani diplomatická ostrakizace ze strany Spojených států. Mistr vyjednávání se vlastně vzdal úplně všeho a nezískal za to vůbec nic. Je možné, že je za tím snaha odlákat Erdgoana od sbližování s Putinem, ale ta je v tomto případě marná. Rusko se v Sýrii už před delší dobou stalo ústřední mocností, bez jejíhož svolení a posvěcení k ničemu významnému nedojde. K tomu došlo již za prezidenta Obamy, který se v zemi také nechtěl příliš angažovat, takže se dá říci, že Trump hrál od začátku s hodně mizernými kartami. Jenže on s nimi zároveň hraje hodně mizerně. Kdyby šlo o mariáš, tak by se dalo říci, že právě namazal svému protivníkovi.
Kurdové se nové geopolitické situaci přizpůsobí a uzavřou nová spojenectví, která jim umožní přežít. Jen už to bohužel nebude spojenectví se Západem. Amerika dala právě najevo, že je jí to jedno a Evropa je vojensky slabá. Navíc se bojí, aby turecký prezident do Evropy nepustil další syrské uprchlíky, a tak mlčí. Takzvaní vlastenci mají vlastně nakonec částečně pravdu. Uprchlíci jsou armáda, která nás může porazit bez jediného výstřelu. Jenže tuto armádu ovládá Erdogan a sílu jí dává jen to, že si nedokážeme říci, že EU s více než půl miliardou obyvatel by měla integraci několika málo milionů zbídačených Syřanů zvládnout. Další způsob, jakým se ruská informační válka proti Evropě vyplácí.
Je to zvláštní, že naši domácí bojovníci proti islámu a za křesťanské tradice de facto pomáhají čím dál tím radikálnějšímu Erdoganovi tlačit na Evropu, aby nebránila křesťanské Kurdy. Z uprchlíků se stala páka ve vyjednávání jen díky tomu, že jsme to my sami dovolili. Turecko bude tuto páku využívat, kdykoliv se mu to bude hodit. Bylo by hezké, kdyby osud Kurdů vzbudil na Západě vlnu odporu vůči zbabělým politikům. Naděje na to je ale bohužel téměř nulová. Byť se z prvních prohlášení některých evangelikálů v USA mohlo zdát, že za zradu Kurdů zaplatí Trump politickou cenu, podle průzkumů jeho politiku větší část republikánských voličů podporuje. Prezident možná ztratil „mandát nebes“, jak prohlásil významný vůdce evangelíků Pat Robertson, ale jeho věrní ho kvůli tomu neopustí.
