Od provalení korupčního skandálu koncem roku 2013 přes potlačení protestů kvůli parku Gezi a přes loňský pokus o převrat následovaný čistkami ve státních institucích, omezováním svobody slova útoky proti médiím a zadušením akademických svobod až k podivně vyhranému referendu se turecký prezident celkem oprávněně dostal ve vnímání běžného Evropana do společnosti středoasijských diktátorů a ruského prezidenta. Jeho pokusy přesunout kampaň před referendem i do Evropy vedly ke slovní roztržce mezi Evropskou unií, jejími institucemi a některými členy, a Tureckem.

Turecký prezident už před referendem slíbil, že pokud „si to bude lid přát“ a pokud to bude i názor parlamentu, vyhlásí další referendum – o obnovení trestu smrti. Šance Turecka na členství v EU se okamžitě dostaly na úroveň tak nízkou, že tam nebyly ani před těmi bájnými padesáti lety, kdy ještě EU neexistovala, ale údajně už tehdy Turecku slíbila, že je přijme za člena.

Obnovuje se na Bosporu nikdy neexistující hranice mezi Západem a Orientem? Bude Turecko „potrestáno“? A jak, čím nebo kým? Co si počne Západ s Tureckem a co si počne Turecko se Západem?

Podle mého soudu jsou to nesprávně položené otázky. Dnešní Evropa je produktem vývoje, jehož součástí je (nikoli „bylo“) také Turecko. Někdy se od evropských států lišilo víc, někdy méně, ale od počátku osmanské vlády existovalo v interakci se svými sousedy. Těmi byly v různých dobách země jako Španělsko, Rakousko, Polsko nebo Rusko, papežský stát, Srbsko nebo Etiopie (úmyslně zde uvádím jen křesťanské země). Válčilo se, obchodovalo, sjednávaly se smlouvy, konkurenti si podráželi nohy bez ohledu na své „evropanství“ (když se třeba Benátčané domluvili se sultánem proti Janovanům). Prostě jako dnes. Turecko bylo a je součástí „západního“ světa, jak se utvářel od pozdního středověku po současnost.

„Turecko“ dnes v podstatě znamená „turecký prezident“. On to je, kdo určuje dynamiku turecké domácí hry a rozhoduje, která peripetie je právě na řadě. Státy EU jen reagují na jeho kroky, žádným způsobem nejsou schopné (a možná ani ochotné) se dohodnout na nějaké aktivní politice, natož ji provádět. Jediný Evropan, který je s Erdoğanem na „stejné vlně“, je ruský prezident. Pro státy, jež se považují za „Západ“, se tím poněkud rozostřuje obraz Turecka jako partnera a spojence.

Opozice tureckých kroků doma i v zahraničí je na mezinárodní scéně jen o trochu živější než ta vnitřní turecká. Mimoevropské státy s výjimkou USA turecká politika netrápí. Ani ty si zatím moc neví rady s tvrdohlavým a dynamickým R.T. Erdoğanem. V Evropě však jsme svědky rostoucí nevůle vůči Turecku. Jak mezi občany a politiky zemí, jež se cítí být zhrzeny nebo uraženy výroky tureckých politiků, tak i u nás. Přitom většina našich občanů, kteří kdy v Turecku byli, má s ním a jeho obyvateli spíš pozitivní zkušenosti.

Turecko je klíčovým spojencem Evropy a USA v NATO, skutečný štít na jižním evropsko-asijském pomezí. I proto USA odkládají ofenzivu proti syrskému městu Rakká, sídlu ISIL. Nečeká se měsíc nebo dva, ale už bezmála rok. Turecký prezident zatím nechává bombardovat údajné nebo skutečné pozice PKK na iráckém území a blokuje součinnost se syrskými Kurdy. Na té sice Američanům záleží, ale rozhádat se kvůli nim s tureckým prezidentem? Uvidíme, třeba na tom něco změní návštěva R.T. Erdoğana v USA 16. května (bude dalším z těch, kdo předběhnou našeho prezidenta) a po ní následující summit NATO.

Názory, že by Turecko mohlo nebo mělo být vyloučeno z NATO, jsou jen naivní představy, které se míjejí s realitou. Stejně tak fantazie, že Turci sami z NATO odejdou. Proč by to dělali? Co by tím získali? Odkdy je NATO něčím víc než jen obrannou vojenskou aliancí? Z NATO svého času neodešlo Řecko, ovládané pučisty, tzv. černými plukovníky. Zakládajícím členem bylo Portugalsko, jehož letiště na Azorských ostrovech mělo a má strategickou váhu. Fašistický režim tudíž nevadil nikomu, stejně jako tamější vojenská socialistická revoluce v roce 1974. NATO je prostě poněkud jiný druh „zvířete“ než Evropská unie.

Vstoupí Turecko jednoho dne do EU? Dostane žlutou kartu v podobě pozastavení rozhovorů o vstupu? Nebo dostane rovnou kartu červenou a bude odesláno do nižší ligy k polepšení a změnám v hráčském kádru?

Na první otázku je snadná odpověď – Turecko v dnešní podobě do EU nevstoupí nikdy. Červenou kartu, doufám, ale také nedostane, protože by si tím Evropa úplně zbytečně vyrobila škodolibého protivníka a spojence v jednom.

Čím by EU „červenou kartu“ vysvětlila a obhájila? Že se jí nelíbí politická situace v Turecku? Přes všechny oprávněné výhrady se nedá říci, že by turecká vnitřní politika byla zcela prosta demokratických postupů. Rozhodující část voličů se chová podobně jako voliči ve Francii, ČR, Polsku nebo v Maďarsku. Evropská komise, plná náměsíčníků, která vyhrožuje některým jmenovaným zemím, nemá mandát proti nim nějak zakročit. Ten má Evropská rada a už vidím, jak Německo, Francie, Itálie a další země nechají dojít až k hlasování o zastavení negociací s Tureckem!

Německo brzdí už teď – koncem dubna kancléřka vyzvala země EU k pokračování negociací, protože Turecko je „klíčové pro evropské zájmy“. Na květnovém summitu NATO se proto má s prezidentem Erdoğanem sejít také Donald Tusk. Hned po summitu by se mohlo konat zatím nepotvrzené setkání „vrcholných tureckých a unijních představitelů“. Podle mne je to rozumné a správné. Klíčem je slovo „pragmatismus“.

Turecko bez spolupráce s EU nemůže dlouho přežít jako fungující a silný stát. EU bez Turecka sice ano, ale s obtížemi, kterým se členské státy rády vyhnou. Turecko je totiž neopomenutelným článkem geopolitické a ekonomické strategie „Západu“ – ne jako předmět zájmu, ale jako spoluhráč a partner. Společným cílem je zachování míru, demokratického uspořádání a ekonomické prosperity. Strategický cíl je větší než momentální rozmíšky a vnitropolitické peripetie, které se dají řešit taktickým manévrováním. Na první pohled tyto manévry vypadají jako slabošské reakce a oportunistická rozhodnutí, z nichž těží turecká strana.

Každá silná stránka turecké pozice má ale svou druhou stranu, které si jak Turecko, tak jeho partneři jsou vědomi. Hlučné mediální reakce a silácké řeči na jedné i druhé straně jsou součástí hry, byť si toho někteří z aktérů ve svém zápalu ani nejsou vědomi.

Pro ilustraci nabízím několik příkladů.

Vůdce kyperských Turků Akıncı se v polovině dubna nechal slyšet, že letošní červenec je „nikoli oficiálním, ale přirozeným termínem“ pro ukončení nekonečných jednání o znovusjednocení Kypru. K tomu jej vedlo rozhodnutí řeckokyperské strany zahájit v první polovině července průzkum ložisek ropy a plynu ve Středozemním moři. Řečtí Kypřané už totiž mají uzavřené smlouvy nejen s Gazpromem, ale i s dalšími těžařskými giganty – Exxon Mobil, Qatar Petroleum, ENI, Total. Jejich zájmy jsou pochopitelně i zájmy jejich mateřských států. Ve hře jsou také zájmy Izraele a Egypta, které už ve Středomoří těží, čili i zájmy jejich klientů a spojenců v Evropě a v zámoří.

Kypr tedy není ani zdaleka jen politický problém. Bez Turecka (člena G 20, jejíž příští summit se blíží) nebude nikdy vyřešen problém rozděleného Kypru a nikdy nebude jistota úplné bezpečnosti nově objevených zdrojů energie ve východním Středomoří. Aby své pozici dodali na váze, vysílají Turci do Středomoří vlastní prospektorskou loď. A nezapomínejme, že do Turecka a přes Turecko vedou „roury“, kterými teče ropa a plyn z Íránu, Ázerbájdžánu a Iráku do Evropy. Řekl bych, že to je docela silná polévka!

Duben je měsíc, kdy evropsko-turecké vztahy pokaždé poznamená nějaká událost spojená s vražděním Arménů za první světové války. Letos byl hlavním aktérem náš parlament, jehož poslanecká sněmovna přijala deklaraci, v níž se praví, že „odsuzuje zločiny proti lidskosti prováděné nacisty…, genocidu Arménů a dalších národnostních a náboženských menšin na území Osmanské říše…“ Jen několik dní předtím přinesly New York Times obsáhlou zprávu o objevení dosud nedoloženého telegramu, který dokazuje, že skutečně šlo o akci naplánovanou a nařízenou osmanským vojenským velením v roce 1915.

Čeští poslanci vyvolali obvyklou hněvivou reakci turecké strany. Nejde přitom jen o zmařené arménské životy, ale i o to, že v současné napjaté situaci na lince Brusel–Ankara přistoupili naši poslanci ke kroku, k němuž dosud neměli odvahu (předchozí podobná vyjádření byla vždy jen výrokem výboru sněmovny nebo senátu) z ohledů k jednání s Tureckem. Ankara tak dostala jasný signál, že v Evropě začíná ztrácet podporu i tam, kde ji zatím, přinejmenším verbálně, stále měla.

Velké obavy v Evropě budí opakované hrozby tureckého prezidenta, že přestane dodržovat tzv. dohodu o uprchlících. Podle jeho názoru EU neplní své závazky z ní vyplývající, především „pokrok v jednáních o členství.“

Pokud by se k tomu turecká strana skutečně odhodlala, dostala by se sama do velkých problémů. Především by se potvrdil názor, že statisíce osob, které se v posledních letech dostaly z Turecka do Řecka, nemohly projít bez vědomí tureckých úřadů. Na turecké území by se pak podle těch nejčernějších představ snažily dostat další statisíce Syřanů. Co by se dělo v tureckém vnitrozemí, to si asi Turci dovedou představit a nepochybně o to nemají ani nejmenší zájem. Nejspíš by také rázem vyschly zdroje financí, které do Turecka posílá EU, jednotlivé státy a mezinárodní organizace. Zatímco Evropa je na něco podobného už jakž takž připravena, turecký stát by to asi nezvládal.

Jednání mezi EU a Tureckem dříve nebo později znovu začnou, ale Evropa už bude opatrnější ve svém optimismu. I turecké věci nakloněné Parlamentní shromáždění Rady Evropy se rozhodlo obnovit monitorování situace v Turecku. Má totiž obavy, že se v zemi nedodržují takzvaná kodaňská kritéria v oblasti lidských práv. Pokud by tomu tak skutečně bylo, bude turecká snaha o zachování kandidátského statusu silně ohrožena. I z tureckých médií nakloněných vládě se už začaly ozývat hlasy, že „na obou stranách je třeba užívat diplomatičtější způsoby vyjednávání“.

EU, to jsou především členské státy. Takové Německo nebo Francie, případně Itálie, by se postaraly o to, aby jejich zájmy poškozeny nebyly. To proto, že jsou to zájmy skutečně podstatné, které jinde než v Turecku asi nelze uspokojit. Rozhodně ne v horizontu třeba deseti let.

V kontextu současné bezpečnostní situace v Evropě bývá zdůrazňováno, že Turci jsou muslimové. Naznačuje se tím, že jsou jaksi bytostně nekompatibilní s „Evropou“. Je to spojení dvou nesmyslů, které ani dohromady nedávají pozitivní smysl. Turci jsou především Turci a až potom muslimové. Asi jako Evropané jsou především Češi, Němci nebo Rakušané a teprve potom něco dalšího, třeba katolíci.

„Turek“ je označení etnicity a občanství, příslušnosti ke státu. A to v první řadě. Skutečně velká většina obyvatel Turecka, jeho občanů, své turectví vnímá jako příslušnost ke státu a s ním jakoby přirozeně spojenou příslušnost k etniku. Víra je až potom. Kdo respektuje turecký stát, kdo respektuje jeho územní celistvost a chová se jako občan, ten je Turek. Byť by třeba byl Kurd, Čerkes, Albánec, Arab, Armén… Upřednostňování etnické identity před občanstvím je zrada na státu. To je jeden z klíčových problémů tureckého státu s PKK. Ani věřícím muslimům vesměs vůbec nepřekáží, že Turecko je stát v podstatě sekulární, vybojovaný vojenským velitelem Mustafou Kemalem.

Ten nebyl žádný velký demokrat, ale jinými prostředky nebylo možné proměnit tureckou společnost tak, jak to dokázal. Byli to sami Turci, kdo se nakonec zbavil vojenské kurately, a byli to Turci, kdo ze své země udělal dnešní moderní Turecko. Současné období „Erdoğanova osvíceného absolutismu“ (parafráze výroku jednoho ze studentských vůdců poté, co se v roce 1969 do čela KSČ dostal G. Husák) je epizodou. Možná bude dlouhá, ale Turecko „stojí za modlitbu“. Současní vůdci unijních zemí a unijních institucí také nemají mé sympatie, ale projekt Evropské unie je skutečně o mnoho větší než oni a Turecko je větší než R. T. Erdoğan. Proto si myslím, že s Tureckem je třeba mluvit a je třeba snažit se mu porozumět. Ať se to komu líbí, nebo ne, patříme s Tureckem k sobě.