Rezidence velvyslance USA se nachází na adrese Ronalda Reagana č. 181/3 v Praze 6—Bubenči. FOTO: Velvyslanectví USA v Praze
FOTO: Velvyslanectví USA v Praze
Osud několika reprezentativních vil v pražské Bubenči věrně ilustruje novodobé české dějiny, poválečné události i rozdíly v tom, jak k soukromému majetku přistupuje stát demokratický a totalitní. Symbolem jsou zejména dvě vily: první patřila Ottu Petschkovi, druhá Jiřímu Popperovi, bohatým bankéřům židovského původu. V jedné od konce války až dodnes sídlí ruská ambasáda, druhá je od roku 1945 rezidencí amerického velvyslance.
Zatímco za tu americkou nakonec dostal syn původního majitele přiměřené odškodnění, potomci někdejšího vlastníka „ruské“ vily se náhrady stále domáhají marně.
Otcovo životní dílo
I když rodiny původních vlastníků, jimž majetek ukradli nacisté, druhou světovou válku díky včasné emigraci přežily, budova dnešní rezidence amerického velvyslance byla po válce zabavena jako údajný německý majetek; kvůli vile Jiřího Poppera, dnešní ruské ambasádě, vznikl 2. června 1945 dokonce speciální prezidentský dekret číslo 8.
V jeho prvním paragrafu si vilu přivlastňuje Československo, ve druhém ji jako výraz díků dává Sovětskému svazu a v závěrečném slibuje zákonnou úpravou vyřešit nároky původních vlastníků. To se ale nikdy nestalo.
Osud obou domů ve svém románu Poslední palác na základě důkladného studia historických pramenů popsal bývalý americký velvyslanec v Česku Norman Eisen, muž s československými kořeny. V některých pasážích tohoto textu z knihy vycházíme. I Eisen v někdejší vile Otty Petschka strávil z titulu své funkce několik let svého života.
Pro Spojené státy ji dokázal vytrvalým úsilím získat první poválečný americký velvyslanec v Československu Laurence Steinhardt. Vila, či spíše palác, jej okouzlila ihned po jeho příjezdu v červenci 1945.
Reprezentativní palác se stavěl komplikovaně, s problémy a s vysokými náklady. Bankéř a jeden z nejbohatších mužů tehdejšího Československa Otto Petschek jej dokončil v roce 1930 takřka za cenu osobního bankrotu, ale výsledek stál za to: architektonickým záměrem, zpracováním, použitými materiály či unikátní vysouvací prosklenou stěnou propojující halu s velkolepou zahradou.
Původní majitel si však přepychové novostavby moc neužil; v roce 1934 při zahraniční cestě náhle zemřel na srdeční příhodu.
Když pak rodina v roce 1938 uposlechla varování a včas odjela do zahraničí – přes Rakousko, do Británie a dále do Kanady a USA – uprázdněnou vilu si po vzniku protektorátu za své sídlo vybral pražský velitel wehrmachtu Rudolf Toussaint.
V květnu 1945 jej vystřídala sovětská armáda. Během pár dní stihla stavbu zdemolovat a vyplenit, později se přesunula doslova o dům dál – do sídla dnešní ruské ambasády. I s ní je spojené příjmení Petschek. Vilu nechal vystavět Ottův mladší bratr Friedrich (taktéž člen úspěšné bankéřské rodiny, která roku 1920 založila bankovní dům Petschek), už v roce 1927 ji ale přeprodal jinému významnému bankéři své doby Jiřímu Popperovi.
Sám Friedrich pak od února 1931 bydlel jen kousek vedle, v ulici Pod Kaštany, v takzvané Blochově vile, která je nyní též součástí komplexu ruského velvyslanectví.
Ani rodina Jiřího Poppera se z poklidu bubenečské vily s rozhlehlou zahradou u parku Stromovka netěšila příliš dlouho; správně odhadla věci budoucí a po vzniku protektorátu se jí podařilo zemi opustit a válku přežít v Jižní Americe.
Také potomci Otty Petschka válku přečkali v emigraci. Syn Viktor dokonce dobrovolně narukoval do americké armády, dva roky se aktivně účastnil bojů druhé světové války a získal americké občanství. Díky své znalosti němčiny se mimo jiné podílel na výsleších zajatých nacistů.
Velvyslanec Steinhardt jej po válce v USA kontaktoval a vyžádal si od něj souhlas s tím, že si americká vláda jeho vilu pronajme a on ji díky tomu jednou bude moci dostat zpět „v dobrém stavu a s nepoškozeným vybavením, případně za ni jednou dostane od české vlády přiměřenou kompenzaci“.
Viktor Petschek souhlasil a otcův zhmotněný sen dal Spojeným státům k bezplatnému užívání. Jenže práva na vilu si tou dobou už dělal stát; ministerstvo obrany Američanům naúčtovalo roční nájemné 150 000 Kčs.
Nakonec ale Steinhardt dosáhl svého: palác získal jako rezidenci amerického velvyslance výměnou za odpuštění jinak nedobytných dluhů Československa vůči USA. Součástí dohody bylo ale i vyrovnání pro Viktora Petschka – od československé vlády měl dostat osm milionů dolarů (zhruba ekvivalent dnešních 93 milionů dolarů). Finanční náhrady se však „Viky“ reálně dočkal až o desítky let později; v roce 1982 v rámci celkového vypořádání účtů mezi USA a Československem.
Naopak Popperovi, dědicové původního majitele „ruské“ vily, neměli čtyři desítky let vůbec žádnou šanci se čehokoli domáhat. A o náhradu škody se marně snažili i po pádu komunismu.
Od Rusů gesta nečekejme
Nárok vůči České republice i Ruské federaci na vrácení vily, pozemků i vybavení vznesla Lisbeth Popper, dcera původního majitele, prvorepublikového bankéře Jiřího Poppera až v roce 2008. V předchozích letech se ale marně snažila o to, aby s ní byl vůbec někdo ochoten mluvit. Nakonec jí zbyla jen soudní cesta.
Vedle pozemků a budovy chtěla Lisbeth vrátit i dochované vnitřní vybavení, nábytek, historické nádobí či stříbrné příbory a servis. „Existují záběry, kterak ruský velvyslanec vítá v hale ambasády Václava Klause. A za nimi jsou jasně vidět Popperovy starožitnosti,“ řekla už před lety advokátka potomků rodiny Popperů Irena Benešová.
Lisbeth Popperová v průběhu vlekoucích se sporů zemřela, její místo ale zaujala další generace, vnuci Jiřího Poppera. Vloni v červnu dospěli až k Ústavnímu soudu. Zde věc dostal k řešení ústavní soudce Radovan Suchánek, který restituční kauzy řeší nápadně často a prakticky vždy ve prospěch státu a teze „nic se vracet nebude“.
V předmětném sporu šlo ovšem „jen“ o to, že stát neodpustí žalující straně poplatky, které s ohledem na požadované miliardové vyrovnání byly v řádu milionů korun; podstatou věci – ukradením vily bez náhrady – se soud nezabýval.
Dnešní Rusko se k historickému daru prezidenta Beneše hlásí a nikomu nic vracet nehodlá. „Samotná budova velvyslanectví je zajímavá— je to architektonická památka z počátku 20. století. Budova byla předaná Sovětskému svazu československou vládou jako vděčnost za osvobození země od nacismu,“ popsal současný velvyslanec Zmejevský sídlo v rozhovoru pro kremelský web Sputnik před svým příjezdem na misi.
Potomci původního majitele se ale stále nevzdávají. Jak upozornil web Seznam Zprávy, od roku 2018 mají české soudy řešit novou žalobu – s ohledem na výši správního poplatku záměrně podanou jen na malou část pozemku tak, aby se soudy vůbec zabývali podstatou. Zatím se ale podle právničky rodiny Ireny Benešové stále probírají pouze procesní záležitosti.
Celá tato přetahovaná s potomky původního vlastníka působí dosti nedůstojně. Je nepochybné, že nemovitosti v Bubenči už Ruské federaci zůstanou. Je to ale Česká republika, kdo na jedné straně odmítá jakékoli zpochybnění Benešových dekretů, na straně druhé ignoruje fakt, že v dekretu, který se týká explicitně vily bankéře Poppera, je jasně zmíněna budoucí náhrada, která ale nikdy nepřišla.
Od Ruska se žádná vstřícná gesta čekat nedají, bylo by však záslužným činem i (ne)obyčejnou slušností, pokud by závazek revanšovat se za státem ukradený majetek naplnila Česká republika. Více než tři čtvrtě století poté je nejvyšší čas. Mantra českých soudů o „nepřekročitelné hranici“ roku 1948 nemůže v tomto případě ve světle historických faktů obstát.
Osud nemovitostí rodiny Petschků
Palác Otty Petschka byl dostavěn na konci v roce 1930 členem jedné z nejbohatších rodin v prvorepublikovém Československu. Cena stavby se vyšplhala na tehdy zcela astronomických 300 milionů korun. Rodina utekla před nástupem nacismu, vilu zabavili nacisté, později jako německý majetek československý stát. Po krátké přítomnosti sovětských vojsk vilu získaly jako rezidenci velvyslance Spojené státy.
Vila Friedricha Petschka, Ottova bratra, reprezentační vila postavená ve 20. letech v Praze-Bubenči ve slohu inspirovaném francouzským klasicizujícím barokem. Stavebníkem vily byl Friedrich (Bedřich) Petschek. Již v roce 1927 však vilu přeprodal jinému významnému bankéři své doby Jiřímu Popperovi. Od roku 1939 užívalo vilu gestapo, od roku 1945 ve vile sídlilo Velvyslanectví Sovětského svazu, poté Velvyslanectví Ruské federace.
Friedrich Petschek od února 1931 bydlel ve vile čp. 473 Pod Kaštany 19, v takzvané Blochově vile, která je též součástí komplexu Ruského velvyslanectví.
I vila třetího z bratrů Hanse Petschka v ulici Romaina Rollanda je dnes v majetku Ruské federace.
Vila Isidora Petschka v Pelléově ulici (před začátkem 2. světové války vlastnil vilu Isidorův vnuk Viktor) je součástí areálu amerického velvyslanectví.
Vila Berty Petschkové (manželka Julia Petschka, strýce výše zmíněných bankéřů, spoluzakladatele průmyslového a těžebního impéria) v ulici Pelléova je ve vlastnictví České republiky, respektive Diplomatického servisu Ministerstva zahraničí ČR, bezplatně ji ale užívá jako své velvyslanectví Čínská lidová republika.
Petschkův palác v Praze, postaven v letech 1923–1929, kdysi sídlo bankovního domu Petschek a spol., za protektorátu hlavní budova gestapa, nyní sídlo ministerstva průmyslu.
Pro internetový deník FORUM 24 připravila tento článek v rámci spolupráce redakce serveru HlídacíPes.org.
