Stává se, že původně výstižná, vtipná věta se v ústech politiků a komentátorů mění ve floskuli, jež nám v kritickém rozpoznávání reality víc brání, než aby ji umožňovala. Floskulí se sebechytřejší výrok stává nadměrným opakováním, významovým vyprázdněním a ignorováním kontextu. Ukrajina jako bonmot? Oblíbenou floskulí bez ohledu na kontext, zvláště u mírumilovných či proruských Čechů, se stává věta o „dráždění hada bosou nohou“. Schová se do ní veškerá tuzemská zbabělost.

Čím proboha bosí Ukrajinci ozbrojeného Putina dráždili, o čem to mluvíte? Tím, že trvali na velmocemi mezinárodně garantované hranici a územní integritě svého území výměnou za to, že se dobrovolně vzdají jaderných zbraní – a tím se stali ještě víc bosí?

Dále čtěte

Normální prezident? Někdejší rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima chce být hlavou státu

Kandidáti na nového prezidenta republiky se pomalu a jistě rojí, přičemž jedním z nich by se rád stal i prof.

Kejkle s pravdou

Je už lhostejné, zda nějakou důvtipnou myšlenku poprvé použil řecký filosof, britský konzervativec nebo americký senátor. To je případ bonmotu, s nímž teď v každé společnosti bavící se o Ukrajině rozhodně nic nezkazíte: „První obětí války je pravda.“ A je dobré hned dodat: „To ovšem platí pro obě strany!“ Připadáme si rázem děsně objektivní, je nám v našem pohodlném nadhledu a přejatém ostrovtipu moc dobře.

A proč ne? Proti samotnému bonmotu obecně nelze nic namítnout, zvláště je-li řečený s nadsázkou a humorem, vždyť humor je „pravda v kostce“ (Jiří Voskovec). Má to jen jeden háček: na současné ruské genocidní praktiky na Ukrajině je tento bonmot krátký. Stejně jako byl před osmdesáti lety krátký na praktiky Adolfa Hitlera. (Nebo snad stejně tenkrát obětovali pravdu i Poláci, když se zbraní v ruce hájili zem proti nacistickému a vzápětí sovětskému agresorovi, a stejně lhali i stateční Finové, když bránili zem proti Stalinovi?)

Je logické, že i na Ukrajině obě strany kvůli bojové morálce v týlu nadsazují úspěchy a umenšují neúspěchy, že zveličují nebo redukují některá čísla či odhady, například počty padlých (jestliže je vůbec zveřejňují). Ale toto zveličování či umenšování nic nemění na prazákladní pravdě, jež se nestala žádnou obětí, ani na prazákladní lži, na níž jsou podobné agrese postaveny. Není to ruské, ale ukrajinské území, na němž se dějí válečná zvěrstva, nejsou to ruská, ale ukrajinská města, jež jsou i s lidmi brutálně a v jedenadvacátém století nemyslitelným způsobem srovnávána se zemí. Tuto pravdu nelze nikdy žádnými bonmoty vyvrátit ani zabít („obětovat“).

Dále čtěte

Zrod ideologie z ducha revoluce (2.): Politika jako boj dobra se zlem

Vzestup ideologií a ideologického způsobu uvažování v průběhu Velké francouzské revoluce probíhal postupně v několika fázích. Inkubace v myslitelských sdruženích…

Mor relativizací

Podobné, elegantně zdůvodněné relativizace vin „znesvářených stran“ (tohle spojení v případě jednostranných agresí zvláště miluju) smazávají rozdíly mezi napadeným a napadajícím. To vše pod maskou úzkostlivé, málem „vědecké“ objektivity. Že se k podobným křivým rovnítkům uchylují okamurovští, klausovští nebo babišovští demagogové, mě netrápí. Horši je to u osob soudných a vzdělaných.

Například u vojenského psychologa Jana Vevery, úctyhodného účastníka misí a toho času stálého čtrnáctidenního hosta jedné z nejlepších, vpravdě veřejnoprávních relací Českého rozhlasu Osobnosti plus Báry Tachecí. Pořad je obohacující, pan profesor se s námi podělil v souvislosti s Ukrajinou o řadu hlubších postřehů o lidské povaze, o vrozené agresivitě, jež v lidech probouzí válka, která se pak řítí světem vlastní trajektorií. O tom, že i v přírodě platí, že každý organismus, který rezignoval na svou obranu, je předurčen k zániku. Více než přesvědčivě proto apeluje na násobně větší pomoc bojující Ukrajině, má-li mít šanci se agresi ubránit.

Méně přesvědčivý už bývá při suverénních soudech o údajně klesající morálce ukrajinských, a naopak prý stoupající morálce vítězících ruských vojáků i civilistů. Možná má jiné informace než my smrtelníci. Ale já v médiích vidím pravý opak (a potvrzuje mi to denně z místa očitý svědek, v rusko-ukrajinských končinách se dlouhá léta pohybující zpravodaj Martin Dorazín). Vidím, že čím více bomb dopadá na Ukrajinu, tím více vzrůstá – i u žen – ochota jít bojovat. Ale třeba pan profesor vychází z nějakých svých přesnějších statistik, jako laik to nedovedu posoudit.

Dále čtěte

Americký HIMARS není všelék. Co Ukrajina ještě potřebuje k protiútoku a osvobození?

V posledních dnech zaplnily sociální sítě nové snímky, videa a mapy především z Donbasu. Většina zachycuje ruská předsunutá muniční skladiště…

Stará dobrá praktika

Co si však posoudit troufám, jsou ony floskule a křivá rovnítka se společným jmenovatelem všeobecné relativizace. Nejenže pan profesor jako mantru opakuje zmíněný bonmot o pravdě jako oběti války, ale obává se, „abychom nedělali zrůdy jen z ruských vojáků“, protože tak jako ta ruská „jedná většina armád na světě“. (Aniž bych si kteroukoli armádu světa v nejmenším idealizoval, opravdu většina z nich bez vyhlášení války bombarduje u sousedů školy, nemocnice, divadla a plochy s nápisem Děti, opravdu každá má na svědomí nějakou tu Buču?)

Pan profesor nevěří ani v odvlékání ukrajinských civilistů a dětí mimo domov, přestože to už bylo, pokud vím, mezinárodně registrováno jako válečný zločin. K čemu by to Rusům bylo, ptá se. Nuže, tak mu odpovězme: K dalšímu poruštění dalších ukrajinských obyvatel. Už od dob Stalina důvěrně známá praktika…

Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc., je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.