Zasedání Generálních stavů ve Versailles (5. května 1789) FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Vzestup ideologií a ideologického způsobu uvažování v průběhu Velké francouzské revoluce probíhal postupně v několika fázích. Inkubace v myslitelských sdruženích spadá do let 1750–1788. Od podzimu roku 1788 se odehrála jakási „revoluce před revolucí“ a premiéra revolučních čistek v některých městech a regionech (Dijon, Bretaň). Volby v roce 1789 se nesly již ve znamení střetávání dvou principů svobody: rovnostářské svobody francouzské a svobody po anglicku.
Když ministr Necker stanovil 24. ledna 1789 pravidla hry, nebylo jasné, zda půjde o volbu, či o poradu. „Ta zcela nová shromáždění, jež se sešla, aby z nich vzešla vůle podle pravidla většiny, měla jednat tak, jako by bylo jejich úkolem vyjádřit jednohlasná přání starých pospolitostí a řemesel, hlasují, ale současně redigují nějaký sešit stížností … a tudíž se musí sjednotit. Vybírají poslance, ale nemají kandidátky. Jsou už volebním shromážděním s voličským právem, ale předpokládá se o nich, že budou hlasovat jednotně,“ píše historik Furet.
Nejasně stanovená pravidla odrážela zmatenou představu vlády o lidu, který k volbám přistupuje: je to poddaný lid, který se obrací se stížností na laskavého krále, nebo lid suverén, který projevuje svou vůli? Nebylo jasné, ani kterými ústy má lid promlouvat. Tak se stalo, že „vedle skutečného lidu, který nemohl odpovídat, tu byl jiný, který mluvil a delegoval za něj lid z filosofických společností“.
Žádná otevřená soutěž, žádné střetávání rozdílných názorů na společnou věc, ale lidé z myslitelských sdružení vytvářeli lidu ideologický rámec pro výběr „čistých“ členů těchto sdružení. Tak se v mocenském boji zmocnily zastupování celku malé městské skupiny advokátů, malých obchodníků, soudních písařů, prokurátorů krajských soudů, notářů a podobných profesí. Tito lidé se snažili stmelovat shromáždění kolem ideologických hodnot, jež „integrují tím, že vylučují“. První obětí se stala šlechta, později vše, co se jí ve třetím stavu přibližovalo, a nakonec i sami manipulátoři okusili soukolí tohoto neúprosného stroje.
Připomeňme, že se jednalo o volby do Generálních stavů a že proběhly mezi lednem a dubnem revolučního roku. V královské vyhlášce z 5. července 1787, která svolávala stavy, se požadovalo, aby každý vyslovil své mínění. Tomuto požadavku bylo tedy vyhověno v míře více než vrchovaté. Náhlé uvolnění svobody tisku se stalo podnětem k publikování stovek, ne-li tisíců politických pamfletů, v nichž uchazeči o poslanecký mandát, jejich příznivci, ale i mnozí další vyjadřovali své projekty na rekonstrukci státu. Volbami ovšem záplava tiskovin nekončila. Očitý svědek Arthur Young v červnu 1789 napsal: „Každou hodinu vyjde nová brožura; třináct vyšlo dnes, šestnáct včera a devadesát dva v minulém týdnu. Devatenáct z dvaceti mluví pro svobodu.“
Svobodou se zde rozumělo zejména zrušení privilegií, suverenita lidu, rovnost stavů a společenská smlouva. Pro příklad uveďme nejvlivnější a nejčastěji citované pamflety – Sieyèsův esej Co je třetí stav?, Ceruttiho Pamětní spis pro francouzský lid, Rabaut-Saint-Etienovy Úvahy o zájmu třetího stavu, Targetovu Moji petici, d´Antraignova Práva zemských stavů, Desmoulinsovu Svobodnou Francii a také Robespierrův spis, jímž se obracel k lidu z Artois, tedy ke svým voličům. Četba těchto pamfletů se po mnoho měsíců stala masovou vášní a veřejné mínění ve Francii se již netvořilo v salonech, ale na ulici.
Uvědomíme-li si, že prostředím, v němž se rozvoji ideologie nejvíce daří, je právě volební situace a následující demokratická politika, je zřejmé, že původ toho, co si dovolíme nazvat „žánrem ideologie“, bychom měli hledat v podmínkách této specifické formy masové komunikace.
Obecné rysy volebních kampaní jsou podobné. Jsou interaktivní a dynamicky se vyvíjejí často nepředvídatelným způsobem. Uchazeč o podporu veřejnosti předkládá volební program, v němž vyjadřuje nespokojenost se současným stavem, zdůrazňuje hodnoty, které vyznává, navrhuje řešení a snaží se přesvědčit o tom, že on jediný je schopen toto řešení prosadit. Ve společnosti, v níž existuje shoda o základních hodnotách, vyjádřená „nejvyšším zákonem“, tedy ústavou, probíhá volební soutěž v jasně stanoveném rámci a volební programy se opírají o doktríny, které jsou vlastně rozdílnými interpretacemi základních hodnot. O těchto interpretacích se sice také mluví jako o politických ideologiích, ve skutečnosti se tím myslí politické doktríny nebo stranické programy.
To je však zcela rozdílná situace, od té, která předcházela francouzskou revoluci, v níž byly základní hodnoty zpochybněny a stávaly se samy předmětem volebního klání. V tomto případě nestačilo předkládat kritiku konkrétních nedostatků a nabízet jejich nápravu. Uchazeč o podporu veřejnosti, který chtěl „mluvit lidem z duše“, musel rozhořčeně odsuzovat celý společenský řád jako zkažený, udržovaný zlými lidmi a požadovat jeho nahrazení řádem novým, který mohou vybudovat jen dobří lidé. Svým rozhořčením demonstroval publiku, že se důsledně staví na opačnou stranu, než na které je společenské zlo, tedy že je na straně dobra, a proto i on sám je dobrý. Právě tak se choval Robespierre, který neustále zdůrazňoval ctnost jako podmínku politické činnosti a který se sám honosil přízviskem „nepodplatitelný“.
Tak se utvářelo chápání politiky jako boje dobra se zlem a z něho vyrůstající pojetí politické identity založené na polaritě přítel-nepřítel a na ostré ideologické identifikaci. Carl Schmidt, který své určení politična budoval právě na této polaritě, nepochybně vystihnul povahu ideologizované politiky, neuvědomil si však, že se nejedná o politiku vůbec, ale o její úpadkovou podobu. Je to buď politika ve stavu zrodu, nebo politika před smrtí politiky. Jejím dědicem je teror. A právě k němu se ubírala Velká francouzská revoluce.
Podle Fureta tvoří ideologie základní článek revolučního vědomí ve dvojím smyslu a znamená dvě věci: „Především to, že se všechny individuální problémy, všechny morální nebo intelektuální otázky zpolitizovaly a že neexistuje žádné lidské neštěstí, jež by nebylo ospravedlnitelné politickým řešením. A dále, že v míře, v níž vše je poznatelné a vše je proměnitelné, jednání je pro vědění a pro morálku čímsi průhledným; revoluční aktivisté tedy ztotožňují svůj soukromý život se svým životem politickým a s obranou svých idejí: je to obdivuhodná logika, která obnovuje v laicizované podobě psychologický vklad náboženských věr.“
Politika v oblasti pravdy a nepravdy, dobra a zla umožňovala vést jasnou dělicí čáru mezi dobrými a zlými, mezi viníky a jejich oběťmi. Pro zrod této revoluční ideologie jsou podle tohoto autora nezbytné dvě podmínky. Zaprvé „existence moci, jež je nabídnuta k dispozici, jež je opuštěna tradičními autoritami a které se může revoluční ideologie zmocnit“. Zadruhé „revoluce k tomu, aby se vyvinula jako idea, potřebuje mít možnost zkonfiskovat ve svůj prospěch interpretaci „vůle lidu“. K tomu ji přece zavazovaly volby roku 1789, které předvídaly jen jednomyslnost, ačkoli bylo organizováno skutečné hlasování. Budoucím poslancům nezbývá nic jiného, než přetvořit absolutní moc ve svůj prospěch.“
Generální stavy tvořily od konce středověku poradní orgán krále, který ovšem tuto instituci užíval jen zřídka. Důvodem jejich svolání na rok 1789 byla nutnost provedení reformy veřejných financí. Sestávaly z reprezentantů šlechty (300), kněžstva (300) a třetího stavu (který měl dvojnásobný počet zástupců – 600). Podle představ krále měly jednotlivé složky jednat odděleně.
Ve Versailles, kde se v květnu 1789 sešli tito reprezentanti, však události nabraly zcela jiný směr. Shromáždění díky převaze třetího stavu prosadilo společné jednání. Ve všech třech složkách převažoval názor, že se agenda shromáždění neomezí pouze na finanční otázky, ale na provedení nezbytných reforem monarchie, k nimž se král nedokázal odhodlat. Šlo o decentralizaci a liberalizaci království, o zakotvení práv jednotlivce, o soukromé vlastnictví, náboženskou toleranci, o daně schvalované na pravidelném stavovském zasedání. Král se měl stát skutečnou zárukou veřejného blaha.
Avšak již od počátku se většina zástupců třetího stavu, posílená o nižší kněžstvo a o šlechtické odpadlíky, netajila záměrem zrušit šlechtická privilegia. Sieyès ve svém již zmíněném traktátu hovořil o šlechtě jako o „cizincích mezi námi“, kteří jsou neužiteční a požívají privilegia jen z titulu své existence. Tato ne zcela neopodstatněná averze vůči aristokracii se však postupně mění v zavilou nenávist a stává se jedním z vůdčích principů revoluce. Revoluční ideologie nachází ve šlechtě démonizovaného protivníka suverénního lidu – „velkého nepřítele“, kterého nalezneme ve všech velkých ideologických doktrínách. „Komplot aristokratů“ pak mohl vysvětlit každý nezdar nového režimu.
Starý režim se zhroutil mezi květnem a srpnem 1789. Tím, že většina členů generálních stavů prosadila společné zasedání, mohla uplatnit svou sílu. Odolala pokusu krále zabránit takovému postupu a 17. června prosadila, na Sieyèsův návrh, přejmenování v generálních stavů na „Národní shromáždění“. Nešlo jen o změnu jména, ale o nové pochopení vlastní role; jako by tím bylo řečeno: nejsme jen královi rádci, ale skuteční zástupci národa. Mirabeau navrhoval výraz „zástupci francouzského lidu“, ale slovo lid (peuple) mělo stále ještě vedlejší význam chudina, plebs, zatímco národ (nation) byl neutrální. Když král nechal uzamknout dveře jednacího sálu, sešli se poslanci třetího stavu v Míčovně, kde složili přísahu, že se „shromáždí, kdekoli si to okolnosti vyžádají, dokud nebude Ústava království přijata“. O týden později se název shromáždění změnil na „Ústavodárné shromáždění“.
Zástupci lidu si tak přisvojili moc, kterou podle tradice disponoval výlučně král, a toto dvojvládí nemohlo trvat dlouho. Přísaha v Míčovně a úspěch poslanců třetího stavu uvedly do pohybu veřejné mínění v Paříži, kde se formovalo hnutí zahrnující jak zástupce buržoazie, tak i lidové vrstvy. V Palais-Royal a na dalších místech probíhala diskusní fóra, z nichž vycházely podněty jak směrem k Národnímu shromáždění, tak k směrem k veřejnosti. Dynamiku vývoji revoluce dodaly lidové násilnosti, které sice byly spíše výrazem nespokojenosti s drahotou než vyjádřením politické vůle, ale záhy získaly i ony politický náboj od revolučních aktivistů. Tento lid se totiž náramně hodil do politické hry. Národní shromáždění od té chvíle probíhalo pod neustálým tlakem dobře organizovaného davu. „Pro vyvážení všeobecné vůle, kterou si přisvojili členové Shromáždění, měl lid dohlížet na jednání svých zmocněnců; v tom se zřetelně projevily dva patologické rysy moderního zastupitelského systému, jehož nevýhody se navzájem nevyrušily, ale naopak sečetly. Konečným výsledkem pak bylo, že vládu „lidu“ vykonávaly vlastně dvě oligarchie, z nichž jednu představovali poslanci a druhou pařížští aktivisté,“ píše Furet.
První a rozhodující fáze revoluce vyvrcholila 11. srpna 1789 dekretem, v němž „Národní shromáždění zcela zrušilo feudální řád“. V tomto období se v myslích revolučních aktérů střetávalo pojetí zastupitelské (anglické) demokracie s pojetím demokracie přímé (francouzské); tato pojetí vycházela z rozdílných filosofických přístupů, kdy na jedné straně stojí individualistická anglosaská koncepce a na straně druhé kolektivistické učení, opírající se o zkušenost z „myslitelských sdružení“. Monarchisté jsou postupně zatlačováni do pozadí.
Mezi 20. a 26. srpnem byla přijata Deklarace práv člověka a občana jako preambule budoucí ústavy. Na rozdíl od amerického vzoru, kde jsou práva člověka chápána jako původnější než společnost, francouzští zákonodárci je vidí jako „výraz všeobecné vůle“ lidu. (Proto také mohla být platnost deklarace v období velkého teroru pozastavena.) V září, v souvislosti s institucí královského veta, probíhala debata o tom, zda nejvyšší svrchovaná moc přísluší králi či shromáždění ustavenému národem. Na odpovědi na tuto otázku závisel osud reforem.
Konflikt s církví vyvolalo jednak vyvlastnění majetku, který měl posloužit k úhradě státního dluhu, a jednak na jaře 1790 Constitution civile, tedy občanský statut kněžstva. Zatímco tradiční společenský řád odvozuje svou legitimitu z náboženství, revoluční svrchovanost lidu se postavila nad všechna náboženství. „Jsme Národní konvent,“ pravil pařížský delegát Camus, „a máme jistě dostatek moci, abychom změnili náboženství, ale neučinili jsme tak.“ (Cit. podle Fureta.) Zatím.
Ideologickému pojetí suverenity lidu vedle církve nevyhovovala občanská společnost vůbec. Zákonem z 14.–16. 6. 1791 se stanovilo „Odstranění korporací všeho druhu téhož stavu a zaměstnání… Občané téhož stavu a zaměstnání nesmí voliti ani předsedu, ani rokovati, ani usnášeti se…“ Mezi občanem a státem se nepřipouštělo žádné zprostředkování. Abstraktní jedinec na jednom konci, abstraktní lid na druhém. (dokončení příště)
Daniel Kroupa je filosof a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77 a někdejší poslanec a senátor, přednáší na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.
