Titulek článku zklame ty příznivce Ukrajiny, kteří z něj vyvodili, že budu argumentovat ve prospěch středoevropského charakteru této země, laickým očím jakoby skrytého. Tvrdit něco takového by ale bylo exaltovaně neupřímné, protože Ukrajina svými osudy a mentalitou skutečně pevně vězí na východní periferii kontinentu. Jistá zlomyslnost titulku nebyla volena kvůli Ukrajincům, ale cílí k tomu, aby otřásla bohorovností jiné země. Ta si svůj poměr k Západu dosud vnitřně neurovnala, avšak Východu se instinktivně štítí a Ukrajiny se štítí docela. Ta země ve středu Evropy na rozdíl od Ukrajiny leží a všichni jste jistě uhodli její jméno.
Srovnání české reality s tou ukrajinskou nejspíš rozbouří naše city a v jiných časech by skutečně působilo jako výstřední intelektuální exhibice. „Jiné časy“ ale skončily a prostor středovýchodní Evropy je příliš spřízněn společně prožitými traumaty, než abychom si směli hovět v omezených perspektivách vlastní výlučnosti. To nastoluje otázku, zda vůbec existuje něco jako nepřístojné srovnání. Neohánějí se tou nepřístojností ti, kdo si odmítají připustit, že by s druhými v nouzi mohli mít také něco společného? Odvaha nacházet přehlížené podobnosti v politické psychologii obou národů nás může varovat, že nic na světě není natrvalo. Pokud se zřekneme svého evropanství (a západnictví), jednoho dne spatříme v zrcadle někoho jiného, než jsme byli zvyklí.
Umělé státy?
Začněme otázkou novodobé státnosti obou zemí, jejím charakterem a okolnostmi jejího vzniku. Je to jen několik let, co Ukrajina musela hájit svou samostatnost ve výhni bitev. Několik měsíců v roce 2014 bylo v módě předpovídat jí rozpad a nápadně mnoho zvěstovatelů takového scénáře se našlo i v České republice. Na Ukrajinu se hledělo nedůvěřivě jako na útvar s pramalou životností a soudržností, protože prý k samostatnosti přišla nepřirozeným a příliš laciným způsobem – pouhým rozvalem sovětského imperiálního molochu. Jenže historicky na většině teritorií Ukrajiny v různých formách a intenzitě existovalo a vyvíjelo se vědomí odlišnosti a zrálo národní vědomí. Ukrajina zkrátka nebyla nějakými plánovači „poslepována“, ale organicky srůstala.
Pro samé starosti o právo Ukrajiny na existenci bychom neměli zapomínat, že také novodobá podoba českého státu zasluhuje mnohem kritičtější zhodnocení. Toto manko nejlépe demonstruje naše fixace na 28. říjen, jehož intenzivní prožívání připomíná spíše fantomové bolesti po zašlé slávě. Česká republika je státem jiným, než byl ten založený Masarykem, a navíc paradoxně vznikla z iniciativy jiného národa než toho, jenž ji většinově obývá – totiž k sebeurčení směřujících Slováků. Česko je zbytkem vzešlým z rozpadu vyššího celku a dostalo sice do vínku hranice v zásadě nezpochybnitelně historické, zato populaci „ahistoricky“ homogenní následkem válečných hrůz, poválečných vyhnání a emigračních vln. To vůbec neznamená, že takto „umělý“ stát není hoden našeho respektu a péče. Je pouze třeba vědět, že historická nahodilost dala vzniknout nejen těm zemím, k nimž chováme vlažný vztah, ale hraje si i s námi.
Dělení Ukrajiny na „nacionalistický západ“ a „proruský východ“, z nějž vycházela skeptická proroctví co do jejích vyhlídek, že odolá ruskému náporu, vycházelo z jakéhosi osudově civilizačního uvažování, podle nějž se v jedněch hranicích nesnesou dvě odlišné mentality. Přitom v českém případě se mluvilo o provaze v domě oběšencově. Také české země jsou totiž rozpolceny mezi dva hodnotové bloky a také tento předěl lze postihnout na základě geografického klíče, s výraznou částí někdejších Sudet a Slezskem či severní Moravou jako baštami „východních“ preferencí. Jde o další důsledek diskontinuity, která provázela měnící se podoby naší státnosti. Ukrajinu devastovaly genocidy a populační transfery 20. století v míře nesrovnatelně krutější než český prostor. Ale jizva na české duši byla způsobena stejným nožem, jen s tupějším ostřím. Zraněny jsou obě země a nůž držely stejné ruce; proto trhlina běžící napříč oběma národy dělí od sebe více jednotlivé duše než regiony.
Kdo měl možnost srovnat podle osobních prožitků kulturu veřejné komunikace v obou zemích, míru lidské vřelosti ve službách, úřadech i na ulicích, ten možná přestal číst už po úvodních odstavcích. V tomto jediném případě slovo „nepřístojnost“ získává svou platnost, protože neurvalé zupáctví a až iracionálně vyjadřovaná zloba vůči bližnímu v anonymním veřejném styku, na jakou tak často narážíme ve „východoslovanském“ prostředí, je v českých poměrech něčím zcela neobvyklým. Ba naopak, ochota a profesionální úslužnost českých lidí pozdně postkomunistické doby je jedním z jevů, které o české povaze poskytují neprávem přehlíženou potěšující výpověď. Výjimek může každý pohoršeně snést bezpočet. Ale ty nás k Ukrajině nepřiblíží ani o píď.
Česko na pokraji státního kolapsu?
Jak je pak možné, že se česká politická realita ustálila do podoby, která tu ukrajinskou znepokojivě imituje? Poslední roky našeho nového století přinesly do rozvinutých společností v globálním měřítku trend, který nazýváme invazí populistů. Ale Češi se nestali obětí nějakého docela nového, nezakoušeného fenoménu. Jejich politiku si podmanilo něco trapně staronového, před čím je ukrajinská zkušenost mohla varovat. Postsovětští oligarchové vsunuli nohu do dveří nových demokracií na východě hned v první minutě privatizace tamního státního majetku a od té doby se živí na ukrajinském těle jako blecha na tom psím.
Naše média ale zlomyslně pěstují obraz Ukrajiny jako zoufalého pašalíku oligarchů, zatímco s jakýmsi pověrečným ostychem našlapují kolem skutečnosti, že u nás získal moc oligarcha jediný – s přispěním demokratických elit, novinářů a voličstva. Roli „populisty“ Andrej Babiš zastává na vedlejší úvazek; podstatné ale je, že není pouze ve „střetu zájmů“, jak se korektně opisuje reálný stav věcí – on klíčová odvětví státu přímo vlastní. Češi tak proti směru hodinových ručiček dokráčeli tam, odkud se Ukrajinci již dvě dekády snaží se střídavými úspěchy prchnout: stali se zajatci kalkulující a všežravé politické nudy, zosobněné postavou mafiána východního typu, zatímco ostatní movití predátoři už čekají ve frontě. Babišovy manýry v jednotlivých rysech odpovídají zvyklostem galerky stejně, jako se s pouličním násilím v mládí zapletl Viktor Janukovyč, ukrajinský prezident v letech 2010–2014.
Ačkoli Češi dospěli k podobnému stavu odlišnými cestami než Ukrajinci, v pozadí nacházíme v lecčems obdobný vztah obou národních společenství k věcem veřejným a vlastnímu státu. Jak Ukrajinci, tak Češi si vůči obojímu udržují chladný odstup. Rozdíl je snad v tom, že zřetelná část Ukrajinců má ke státu přímo odtažitý poměr, zatímco Čechům je jednoduše lhostejný, dokud je od něj dělí voňavá vrstva spotřební pohody. Ukrajinské majoritě je patos revoluce, za nějž menšina krvácí v Donbasu či buduje občanskou společnost v zázemí, vzdálen. Cítí se okradena o plody vítězství, na němž zpravidla nemá žádnou zásluhu, a cítí se podvedená jaksi předem, na základě životního návyku, protože na ni denně doléhá pocit nouze a chybějících jistot.
V kontrastu s tím Češi přenechali svou zemi napospas gangsterům právě v důsledku dlouhodobého blahobytu (názorněji vyjádřeno: přežranosti) a dlouhé chvíle, která zplodila divoké fantazie o spiknutí polistopadových korupčníků, s nímž skoncuje jen zavržení standardní politiky, jak jsme ji znali, a vláda efektivního manažerství. Dominující silou české společnosti je tak jako na Ukrajině těkavá náchylnost k vábení demagogů, vystupujících často jako šiřitelé kýčovitého boje proti korupci. Korupce je problém vždy, ale absolutizace tohoto problému končí režimem ještě korupčnějším než ten předešlý. V případě České republiky je to pravda již osmým rokem; Ukrajina se nejspíš touto cestou vydala poté, co vystřídala porevoluční garnituru Petra Porošenka politickým entertainmentem Volodymyra Zelenského.
Naše nynější krize
Výsledkem je prakticky kolaps státu. Češi už dávno nežijí v prostředí, které skýtá předvídatelné právní záruky a sdílené morální normy. Stát opuštěný občany a elitami se s fyzikální zákonitostí stává panstvím anomie – prostředí, kde neplatí zákony. Stává se královstvím těkající úzkosti a nevíry v cokoli. Je jen otázkou času, kdy začne ohrožovat životy vlastních občanů – třeba tím, že přestane vinou strukturální nekompetentnosti chránit jejich zdraví a životy. České republice přišla tuto pravdu sdělit pandemie koronaviru, ukrajinská bolest je trvalejší a rozložená v čase. Tam, kde stát neplní své základní funkce, nastupuje specifická reakce – totiž vybičovaná schopnost lidové improvizace, svého druhu „kozáctví“ a svépomoc. Ukrajinci tyto dovednosti fantasticky osvědčují již několik staletí živelnou formou, Češi pak nepatetickým způsobem praktickým, jaký projevili napřed za komunistické totality a začerstva během jarní fáze pandemie, kdy se postarali o nepostradatelnou pomůcku obrany proti viru – roušky.
Podobnost s Ukrajinci tehdy zůstala zcela nepovšimnuta a místo znepokojení nastoupilo furiantské sebeuspokojení. Nadále přitom systém v pandemii spoléhá na armádu obětavých, kteří zachraňují společnost takřka navzdory státu samotnému, nadále nabývá na kritickém významu okřídlený a v zásadě smutně výmluvný fenomén „zlatých českých ručiček“. Na rozdíl od Ukrajinců jsme ale nepochopili, že národ, který má svou vládu jen od toho, aby v nejzazší nouzi kvapně vykrádala zdroje (kauza předraženého čínského šuntu a mnohé další), zatímco jeho prezident škodolibě uplatňuje verbální agresi na adresu krizí zasažených, není hoden obdivu, ale nanejvýš soucitu. Není totiž schopen své věci spravovat dalekosáhleji než u šicích strojů. Obětaví versus zpupní, bezmocní versus neschopní – to jsou kontrasty, které se zkrátka staly součástí života obou národů.
Mezi českými komentátory panuje otřepaný konsensus, že pokud jde o stav demokracie, jsou na tom Češi ve srovnání s Poláky a Maďary stále dobře. Usuzují tak z toho, že agenda polské a maďarské vlády je otevřeně nacionalistická a antiliberální, zatímco civilnější, koaliční Babišova vláda se chová k Západu vstřícně. Kdyby méně opovrhovali zkušenostmi našich východoevropských bližních, věděli by, že také Janukovyč se verbálně hlásil k proevropskému vektoru, zděděnému po svém předchůdci vzešlém z oranžové revoluce, Viktoru Juščenkovi. Nemáme ale žádnou záruku, že se Babiš, zapletený do svých kauz a držený zkrátka temnými zájmovými sítěmi kolem prezidenta Zemana, otevřeně kolaborujícího s východními despociemi, svých závazků v krajním případě nezřekne a nevydá se neústavní cestou jako někdejší ukrajinský prezident. Je mimo pochybnost, že by se neodřekl ani otevřeného násilí, pokud by byl konstituován méně neuroticky, a hlavně by cítil v zádech oporu spřízněné zahraniční mocnosti. Pro spravedlnost však nemůžeme ani opomenout možnost, že se převrat odehraje Babišovi navzdory a jeho vláda bude Zemanem svržena stejně jako kdysi ta Nečasova.
V neposlední řadě je neuspořádanější a otevřeně korupční ráz českého režimu, symbolizovaný koalicí pod vedením ANO, vlastně autentickým vyjádřením českého pragmatického cynismu, jenž se vylučuje s ambicióznější nacionalistickou ideologií, jakou pěstují současná Varšava s Budapeští. Připusťme, že je to méně zlověstné – ale je to snad demokratičtější? Arogance mocných v Česku už je zcela nezastřená i v porovnání se zlatokopeckým obdobím tolik haněných devadesátých let a dosahuje rozměrů vpravdě byzantských či (méně jinotajně) ukrajinských. Češi se stali zajatci prapodivné svobody, která slibuje neomezené možnosti lovcům, ale další odsuzuje do role kořisti. Ani Ukrajina z let 1991–2014 nebyla nesvobodnou zemí. Potíž je v tom, že ta svoboda nebyla nic platná.
Kde začíná vlastizrada?
Dostáváme se tak k věcem nejzávažnějším. Tam, kde chybí vztah ke státu, chybí i rozlišení mezi tím, co je přípustné a co už je vlastizrada. Ta se pak stává jakoby legitimní alternativou zahraniční politiky. Ukrajinci mají toto rozlišování otupené vlivem staleté rusifikace, resp. sovětizace, která z činnosti namířené proti zájmům vlastního státu činí autentický projev „nad-ukrajinské“ kulturní identity. Přesto v zemi vznikla heroická občanská platforma, schopná za její obranu nasazovat životy.
Česká identita je sice soudržnější než ta ukrajinská, ale na ose Západ–Východ české vědomí nedokáže zaujmout neochvějnou pozici. To nachází svůj odraz i ve zvláštním přešlapování české historické vědy, jež dosud nedokáže – na rozdíl od jejich protektorátních předchůdců – explicitně pojmenovat zradu některých československých špiček v měsících po sovětské okupaci roku 1968. Jména tehdejších vlastizrádců dodnes nesou veřejná prostranství a krčit nad tím rozpačitě rameny se jeví jako nejschůdnější úlitba společenskému bontonu. Zrazovali totiž ve prospěch „slovanského“ Ruska a nikoli zpupných Teutonů. Proto také je veřejná reakce na podivné vládní hry s tendrem na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany, na prezidentovy útoky na BIS a jiné hrozby pro naše zahraničněpolitické ukotvení u nás nepatřičně umírněná a mediálně zanedbaná.
To nastoluje otázku, co vše jsme schopni vložit do hry, bude-li nejhůř. Armádě byla vyčleněna pozice správných chlapců, ochotných umírat za Afghánistán a vypomáhat v nemocnicích, nikoli však role síly schopné v krajním momentu vystoupit na obranu ústavního pořádku. Zmar a násilí, které Českou republiku kvůli vyjmenované politicko-morální konstelaci, obnažené koronavirovou krizí a jejími možnými důsledky, mohou čekat, však tuto palčivou otázku nastolí v plné naléhavosti, tak jako se krveprolití nakonec nevyhnula Ukrajina. Napovězme jen, že také její podfinancovaná armáda byla v roce 2014 dlouho jen pasivním aktérem dění, jehož směr určila až společnost zdola.
Na rozdíl od Ukrajiny hledí Češi zblízka do oken civilizovanému světu. Na rozdíl od ní je náš civilizační fundament nesporně západní. Tím, čím Ukrajinci být musejí, Češi být chtějí. To, co v sobě Ukrajinci chtějí potlačit, ale Češi zatím nechávají vítězit. Ukrajinský disident Vjačeslav Čornovil řekl: „Bože, dej, abychom nade vše milovali Ukrajinu dnes, když ji máme, abychom ji pak nemuseli hořce milovat, až ji ztratíme.“ Čím více lidí u nás vztáhne závažnost tohoto poselství i na sebe, tím větší je šance, že v srdci Evropy zůstane Česká republika.
David Svoboda, Ph.D. je historik, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století
