Víme, že příměří s Ruskem by bylo jen dočasné. Rusové se nezastaví, říká Ukrajinka žijící v Česku

ROZHOVOR / Válka Ruska proti Ukrajině trvá už dva roky. Ludmila Doutlíková je Ukrajinka, která už před delším časem nalezla nový domov v České republice a posledních dvanáct let pracovala jako finanční poradkyně. Když Rusko 24. února 2022 zaútočilo na Ukrajinu, její život se zcela změnil. Začala pomáhat ukrajinským uprchlíkům a brzy se zaměřila na humanitární pomoc přímo na Ukrajině. V rámci dobročinného spolku Člověčina se snaží pomáhat lidem trpícím válečným konfliktem, podporuje civilisty, vojáky a lékaře v polních nemocnicích. V rozhovoru pro náš deník FORUM 24 hovoří o svých zkušenostech, bolestech i naději.

Jak jste prožívala 24. únor 2022, kdy před dvěma lety začala plnohodnotná brutální válka Ruska proti Ukrajině? A jak se stalo, že jste jako Ukrajinka žijící v České republice začala pomáhat?

Na Ukrajině jsem se narodila, jen kousek od Kyjeva. V lednu a únoru 2022 jsem byla na návštěvě u sestry, a když jsem 19. února odjela zpátky do Česka, tak za pět dnů začala ona velká válka. Všichni tušili, že se něco stane, ale ani moji příbuzní nepočítali s tím, že by to znamenalo tak strašnou válku. I pro mne to byl velký šok, ale vůbec jsem neváhala, jestli pomáhat, nebo nepomáhat, bylo to automatické.

Řada lidí tady na Západě včetně Česka si na začátku ruské invaze myslela, že Ukrajina nevydrží dlouho. A vím, že i mnoho Ukrajinců chovalo značnou skepsi. Jak to dnes hodnotíte?

Na počátku jsem neřešila otázku, zda Ukrajina vydrží, či ne, bylo třeba především pomáhat konkrétním lidem, zejména uprchlíkům, kteří přišli v několika vlnách i do Česka. A brzy se to přehouplo tak, že jsme s přáteli začali jezdit na Ukrajinu. Proto vznikl náš dobročinný spolek Člověčina, jehož název odkazuje k lidskosti, solidaritě a pomoci.

Jde nám nejen o humanitární pomoc, ale také o budování vztahů mezi lidmi, o naději, kterou když dáte druhým lidem, pak společně překonáte cokoliv. Pomáháme civilistům a vojákům, ale zachraňujeme třeba i opuštěná zvířata, která ve víru války, již nezpůsobila, nevědí, co se kolem nich děje.

Jak dobročinný spolek Člověčina funguje? A jak pomáhají místní, Češi i Ukrajinci?

Všichni fungujeme jako dobrovolníci a je to opravdu spousta práce, do níž vkládáme značné množství svého času i finančních prostředků. To, co vybereme, jde přímo na pomoc pro Ukrajinu, pomáhá nám hodně Čechů i zdejších Ukrajinců. Nyní se chystáme otevřít na Ukrajině pobočku, která by v týlu fronty provozovala rehabilitační centra pro lidi trpící psychickými problémy v důsledku války. Dlouhodobý stres a všudypřítomná smrt způsobují traumata.

Zásadním způsobem nás podporuje třeba režisér a scenárista Václav Marhoul, který otevřeně říká, že je i lidem v Česku třeba válku a její důsledky ukazovat. Velké množství lidí totiž stále před realitou války zavírá oči. Jenže je to krátkozraké, protože může být pouze otázka času, než Rusko rozšíří válku dále do Evropy.

Jaká je nálada mezi lidmi, s nimiž se setkáváte na Ukrajině? Co říkáte tomu, když se u nás na Západě hovoří o únavě z války? A jak bychom mohli ještě pomáhat?

Hovořit tady v Česku i jinde na Západě o únavě z války je vlastně, promiňte mi ten výraz, trapné. Samozřejmě platí, že muži a ženy, kteří jsou v ukrajinské armádě a bojují na frontě, jsou často také unaveni. Ale obranu své vlasti považují za smysluplnou, Rusko totiž vede proti Ukrajině krutou genocidní válku. Myslím, že je stále ještě dost možností, jak by nám Západ mohl pomoci. Ukrajinská armáda by například potřebovala více evakuačních dronů, které by zachraňovaly zraněné frontové vojáky.

V neposlední řadě by pomohlo, kdyby se i v Česku více bojovalo proti dezinformacím. Svoboda slova je důležitá, ale lhát se nemá a český veřejný prostor je lhaním o Ukrajině doslova zaplevelený. Na druhou stranu si nedovedu představit, jak by to tady v čase války vypadalo, pokud by byl Miloš Zeman ještě prezidentem a Andrej Babiš premiérem.

Váš spolek se angažuje zejména na Donbase. Jak válku vnímají tamější děti a jak jim pomáháte?

Situaci dětí považuji za nejbolestivější, vyrůstají v něčem, co si tady v Česku ani neumíme představit. To, co ve válce prožívají, na nich zanechává následky. Dokonce si myslím, že nynější válka Ruska proti Ukrajině je v mnohém strašnější než druhá světová válka. Vlastně pořád nemůžu pochopit, že se něco takového vůbec děje.

Snažíme se dětem vozit například starší notebooky a tablety, aby se věnovaly online výuce, protože nemohou chodit do školy. Tady by mohly výrazněji pomáhat třeba české firmy, ale významná pomoc přichází též od jednotlivých občanů. Vzdělávání je i během války hodně důležité. Řada rodin přišla kvůli válce úplně o všechno a ukrajinský stát nemá často už kapacitu pro nějakou systematickou pomoc.

Často se hovoří také o korupci na Ukrajině, která zahraniční pomoc znesnadňuje. Chcete to nějak komentovat?

Nějaká míra korupce je všude. Přemýšlela jsem o tom, jak by to fungovalo v Česku, kdyby se ocitlo ve válečném stavu. Víme, že tady je také korupce, ale myslím, že pokud by došlo k tomu, co se děje na Ukrajině, bylo by to v Česku stejné a možná i horší. V kritické situaci vždy vyhřezne na povrch nejen to nejlepší, ale i to nejhorší. Jenže to všechno nic nemění na tom, že na Ukrajině je prostě obrovské množství lidí, kteří kvůli ruské agresi potřebují pomoc.

Co vás během války nejvíce na Ukrajincích překvapilo? Čekala jste tak silný vzdor a entuziasmus?

Překvapila mne odolnost a silná vůle Ukrajinců, mužů a žen, kteří jako vojáci bojují proti značné přesile nepřátel a vědí, že můžou umřít. Vždyť vedle nich v zákopech umírají jejich kamarádi. A po vyléčení ze zranění a se spoustou bolesti v srdci se vracejí zpátky na frontu. Když o tom přemýšlím, nejspíše bych se chovala stejně. Občas slyšíme, že by se Ukrajina měla s Ruskem nějak dohodnout, ale jsem tváří v tvář všemu tomu utrpení přesvědčena, že to si mohou rozhodnout jedině sami Ukrajinci.

Často mluvím s frontovými vojáky a ti říkají, že Ukrajina už má v této válce tolik obětí, že nelze jen tak říct, že se nic nestalo a máme se s Ruskem dohodnout. Všichni na Ukrajině vědí, že jakékoliv příměří s Ruskem by bylo jen dočasné. Rusko se nezastaví. Rusové se dosud nestydí ani za zločiny bolševismu, ani za současné válečné zločiny páchané jejich armádou na Ukrajině.

Jak si představujete konec války?

Mám takovou naivní představu, že si celý svobodný svět uvědomí, jak barbarskou válku Rusko proti Ukrajině vede, a řekne stop, to už nemůžeme tolerovat. Protože právě ta tolerance dává Rusku sílu a přesvědčení, že své zločiny může páchat i nadále, a to nejen na Ukrajině, ale třeba i v jiných zemích. Pořád věřím, že svět, ten normální, kde mají svoboda a lidský život ještě nějakou váhu, to konečně pochopí.

Ukrajina nastavila světu a především Evropě zrcadlo. Odvracet tvář může být dočasně pohodlné, ale je to nebezpečné. Rusko se opravdu nezastaví. I proto je pro mne nepochopitelné a smutné, když někteří Češi nadávají na ukrajinské uprchlíky a jedním dechem vám otevřeně říkají, že kdyby tady začala válka, sbalili by svou rodinu a odjeli pryč z Česka.

Co byl pro vás během dvou let války největší zážitek, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu?

Když pomáháme na Ukrajině, vnímám vždy jako dobré a krásné onu obrovskou vděčnost tamějších lidí. Někdy si povzdechnu, že toho pořád děláme jen málo, ale nedávno se mne jeden známý zeptal, jestli si uvědomuji, kolik životů už jsme zachránili. Nejkrásnější je vlastně to, když děláte něco, co druhým lidem zachraňuje život. Kontakt s lidmi, civilisty i vojáky, jejich vděk, to je opravdu něco krásného. Podporujeme kluky ze čtyř ukrajinských batalionů a je naopak strašné čekat, zda se ještě ozvou, jestli jsou naživu.

Nedávno padl v bitvě o Avdijivku český dobrovolník Tomáš Zavázal, kterého jsem dobře znala, a byl to opravdu šok. Tomáš byl velmi čestný a statečný člověk. Naopak mne někdy zlobí, i když to teď říkám nerada, že se někteří důstojníci chovají ke svým vojákům ne vždy s patřičným respektem, přestože chápu, jak velkému vypětí a stresu na frontě v ostrém boji s Rusy všichni čelí. Ta válka trvá už opravdu dlouho…

Co vám tváří v tvář válce dává naději? Kde čerpáte sílu?

Sílu čerpám z toho prostého faktu, že vidím, jak je naše pomoc stále potřebná. To, co děláme, má podle mne smysl. Neumím si představit, že bych najednou řekla, že už mne to nebaví anebo že jsem unavená. Anebo že přišlo jaro a pojedu raději na dovolenou. Lidé na Ukrajině si nemohou říct, že jsou z války unavení, jsou v ní pořád. Když to musí vydržet oni, žijící a bojující přímo na Ukrajině, tak to musíme zvládnout i my.

Všem v Česku, kdo i po dvou letech války pomáhají Ukrajině, bych chtěla opravdu srdečně poděkovat. Lidé, kteří i dnes pomáhají, dobře vědí, proč to dělají. A co hrozí Česku a Evropě ze strany Ruska, pokud by naše pomoc přestala.

Vím, že jste si přivezla z ukrajinské Avdijivky, aktuálně okupované Rusy, něco vzácného…

Vloni jsem si s kolegy přivezla do Česka z Avdijivky ukrajinskou vlajku, kterou jsme dostali od tamějších obránců. Rozhodli jsme se uspořádat v Česku její dražbu, přičemž získané finance půjdou na pomoc ukrajinským frontovým vojákům. Dražba probíhá právě v těchto dnech, což je i kvůli onomu druhému výročí napadení Ukrajiny Ruskem dost symbolické.