Ilustrační foto FOTO: ČTK / AP / Evgeniy Maloletka
FOTO: ČTK / AP / Evgeniy Maloletka
V první fázi letošní ruské invaze na Ukrajinu přetékala média články o „zastaralosti tanků“. Zkušenosti obránců prý dokonce „potvrdily“ krok americké námořní pěchoty, která se specializuje na ostrovní boje s Číňany v Pacifiku, a tanky proto z výzbroje zcela vyřadila. Jenže: Jak takový závěr souzněl s naléhavým požadavkem ukrajinské strany na dodávky právě „zastaralých“ tanků – a s opakovanými, dosud stále marnými žádostmi z Kyjeva do Berlína o prodej nejnovějšího obrněnce Leopard 2A7?
Protiútok v Charkovské oblasti, který během týdne zmařil výsledky půlročního ruského dobývání, postavil do popředí zájmu ukrajinské tankové a motostřelecké brigády. A ty velice úspěšně používají právě tanky, o jejichž naprosté zastaralosti nás tolik „expertů“ v minulých měsících usilovně přesvědčovalo. Bohužel, většinou Ukrajinci stále ještě nasazují tankovou techniku z 80. let.
V čem je tedy rozdíl? Ruská strana nasazuje tanky a obecně obrněnou techniku systematicky špatně. Navíc mnoho let klesají platy a tím i kvalita její nepočetné motorizované pěchoty, která už téměř necvičí. Výsledkem je opakování a masivní prohlubování potíží, které zaznamenal už SSSR v Afghánistánu. Motostřelci často trpí „bunkrovou mentalitou“, zůstávají za každou cenu uvnitř vozidel, protože se bojí ven. Avšak tím hůře pro ně, neboť ve vozidle mají horší šanci zaznamenat přicházející nebezpečí a včas se mu postavit či vyhnout. A to poslední, co pak mohou dokázat, je ochránit vlastní tanky před hrozbami, proti nimž mají obrněné vozy samy o sobě malou šanci. Například před ukrajinskými pancéřovníky.
V minulosti tuto práci na Ukrajině odváděly „separatistické“ milice postavené Rusy v Donbasu. Vzhledem k rozsahu současných operací a katastrofálním ztrátám jednotek separatistů je ale vyloučeno takový model jednoduše zopakovat.
Ruské tanky trpí děsivými ztrátami ani ne tak proto, že jsou technicky zastaralé a ergonomicky nevhodně zkonstruované (což je nepochybně pravda), ale protože jsou špatně používány a mizerně spolupracují s pěchotou. Ukrajinské tanky naopak zaznamenaly úspěch, protože zmíněnými nedostatky tolik netrpí. Hlavní starostí ukrajinských obrněných jednotek je dosud stále nedostatečná protivzdušná obrana, tím spíše pak ta organická a mobilní. Pokud západní dodávky postupně umožní odstranit tento problém, tažení Charkovskou oblastí určitě nemuselo být poslední bleskovou operací ukrajinské armády.
Kult přesně naváděné munice
Nehledě na masivní západní dodávky nejrůznější přesně naváděné munice – moderních britských pancéřovek NLAW, nejrůznějších protitankových řízených střel, raket GMLRS pro raketomety HIMARS a MLRS/MARS 2 nebo protiletadlových střel Stinger, Piorun či Strela 2 – velká většina ruských ztrát na bojišti připadá stále na munici „hloupou“. Obyčejné tříštivotrhavé granáty ukrajinských dělostřelců jsou většími zabijáky ruské obrněné techniky než sofistikované protitankové zbraně. Nejčastěji díky spolupráci s bezpilotními průzkumnými prostředky.
Existují jistě úkoly, pro něž není za přesně naváděnou munici adekvátní náhrada. Nepochybně se dnes nikdo ani nepokusí oprašovat třeba myšlenku protiletadlového salvového raketometu Luftfaust z druhé světové války. Nejblíže k použití „hloupé“ munice má mezi protiletadlovými zbraněmi na ukrajinské straně několik německých samohybných rychlopalných kanónů Gepard. A k těm je třeba dodat, že senzory a naváděcí prvky jsou v tomto případě součástí nikoliv munice samotné, ale mateřského vozidla.
Kult přesně naváděné munice je v prvé řadě produktem neadekvátního hodnocení mezinárodní operace, která na počátku 90. let minulého století vyhnala irácké okupanty z Kuvajtu. Přenosy televize CNN tehdy vytvořily iluzi, že celá tato válka je jakoby vedena přesně naváděnou municí. Ve skutečnosti ale tvořila jen 9 % celkového objemu spotřebované munice.
Následné západní ozbrojené operace s omezeným rozsahem a trváním opakovaně vedly ke krizím kvůli rychle vznikajícímu nedostatku přesně naváděného bojového nákladu. A to šlo o konflikty, které měly hodně daleko ke střetu s rovnocennými protivníky západních ozbrojených sil.
Smutným faktem je, že v konfliktu protahujícím se do sedmého měsíce musí Ukrajina mimo jiné používat špatně skladované německé protiletadlové komplety sovětského původu, které ještě vloni měly být zlikvidovány kvůli degradovaným pohonným hmotám. A spíše než schválnost a pohrdání Berlína za tím stojí prostý fakt, že Německo prostě ani nemá možnost Ukrajině dodat nic lepšího. Zásoby došly.
Trocha pružnosti neuškodí
Experti početných a co se týče dolarů vynaložených na jednoho vojáka méně velkoryse financovaných armád už delší dobu poukazují na to, co označují jako „neuvěřitelnou plýtvavost“ západních protějšků, která ovšem v případném větším konfliktu představuje recept na katastrofu. Než zmíněný argument shodíme ze stolu jako nepřátelskou propagandu, připomeňme si, že například současná americká roční produkce munice GMLRS pro raketomety HIMARS je na Ukrajině spotřebována za pouhé dva měsíce bojů. Co se pak týče ruské strany, ta musí vlastní nasazení přesné letecké munice výrazně omezovat i proto, že jí spousty spotřebovala už během relativně skromné intervence v Sýrii – a od té doby se jí už nepodařilo sklady znovu dostatečně zaplnit.
Není tedy vůbec namístě pěstovat si představu, podle níž budeme postupně nahrazovat veškerou „hloupou“ neřízenou munici modernějšími, přesně naváděnými ekvivalenty. Z ekonomických i strategických důvodů to patrně nikdy nebude možné. Trend proslulé „revoluce ve vojenství“ (Revolution in Military Affairs, RMA) ohlašovaný před třemi dekádami byl poněkud přeceněn a přehnán.
Namísto přesně naváděných kulek do pistolí nás patrně čeká něco jiného. Rýsují se přinejmenším tři dodatečné trendy, které modifikují příliš velkorysé představy o univerzálním rozšíření přesně naváděné munice. Je samozřejmě možné, že v rutinní optice technologických optimistů to vše vypadá jako pouhá „příprava na přípravu“, dočasná improvizace, po níž se přece jen prosadí původně indikovaný trend. Ve skutečnosti to ale s přechodností současných řešení vůbec nemusí být tak jednoduché.
Trend první, munice versus platforma
Šetrní Číňané už nějaký čas kladou otázku, zda je opravdu nutné, aby každý jednotlivý kus munice nesl drahé a nedostatkové elektronické naváděcí prvky, které jsou pak během použití nevyhnutelně zničeny. Neexistuje snad způsob, jak by bylo možno plýtvat o něco méně a alespoň část drahé elektroniky zachovat pro další použití?
Problému už jsem se letmo dotkl v souvislosti s německým prostředkem Gepard. U něj je takřka veškerá elektronika součástí samotného vozidla (oba radary i laserový dálkoměr), kromě programovatelného časového zapalovače s automatickou autodestrukcí pro 35 mm granáty.
Představa, kterou Čína rozvíjí také například pro letectvo, je obdobná: Co není nezbytně nutné instalovat do samotné bomby nebo rakety, to ať zůstane v letounu, který bombu či raketu nese, případně ve specializovaném podvěsu. Tím bude možné zajistit opakované použití.
Uvedený přístup, prosím, nezaměňujme za nouzová opatření přijatá ruským letectvem během ukrajinské invaze. Tam se jedná o absurdní situaci, kdy relativně moderní ruské letouny většinou létají zcela bez přesně naváděné munice, takže jsou nuceny shazovat „hloupé“ bomby v nízkých letových hladinách a vystavovat se přitom smrtící protiletadlové palbě obránců.
Jistěže se vyspělý Západ ani zdaleka neblíží poměrům někdejšího SSSR, kde jedna speciální naváděná protitanková střela odpalovatelná z hlavně tankového kanónu stávala více než tank, který ji používal. To však ještě neznamená, že během strategického soupeření s Ruskem, Íránem a Čínou bude možno zcela ignorovat slabiny a nedostatky plynoucí z příliš generalizovaného preferování přesně naváděné munice. Koncepce přesunu maximálního množství moderních naváděcích prvků z munice samotné na její nosič rozhodně není nápadem, který by mohl být jednoduše ignorován.
Trend druhý, separace senzorů
Ještě rozvinutější „dělbu práce“ mezi jednotlivými systémy na bojišti lze předvést na způsobu, jakým teď často funguje ukrajinské dělostřelectvo. Za prvé existuje kdesi v terénu dělostřelecká baterie, nejlépe samohybná, vybavená moderními pojítky. Za druhé bezpilotní letecký průzkumný prostředek („dron“) s potřebnými senzory na palubě. Za třetí máme středisko řízení dělostřelecké palby. Průzkumný prostředek může mít velmi malý radarový průřez a obecně být špatně zjistitelný pro protivníkovu protiletadlovou obranu. To mu ovšem nebrání s pomocí výkonných pasivních senzorů zachytit cíl na zemi.
Informace o cíli v patřičném formátu odvysílá návodčím dělostřelecké palby. Ti najdou jednotku, která je na dostřel a jíž předají koordináty cíle. Kontinuální sledování palubními senzory přitom umožňuje rychlé a účinné opravy palebných prvků, takže obyčejně už třetí nebo čtvrtý granát zasáhne, co má. „Hloupý“ dělostřelecký granát, často vyrobený před desítkami let a maximálně mezitím repasovaný.
Podle sovětských dělostřeleckých tabulek by na podobný cíl bylo při staromódním zaměřování třeba odpálit i desítky takových granátů, bez záruky jeho zničení. Ale proč by to ještě dnes měl někdo dělat takto, když nemusí?
Trend třetí, doplňkové sady
Existují situace, kdy potřebujete přesně naváděnou munici, a zase jiné, kdy se bez ní obejdete. Někdy to znamená, že musíte použít více druhů bojového nákladu – ale nikoliv naprosto nutně.
Americká armáda hodlá objednat doplňkové sady firmy Alliant Techsystems, které by jí umožnily podle potřeby proměnit klasické 155 mm dělostřelecké granáty v naváděnou munici s přesností zasažení cíle menší než 10 metrů. Takový zásah by znamenal zničení většiny lehce obrněných vozidel v cílové oblasti střepinami granátu. Podobné doplňkové sady však ani zdaleka nenabízí jen zmíněná americká firma. Například turecký Roketsan vyrábí jednoduchý a levný kit schopný snížit odchylku běžného granátu od cíle alespoň na 50 metrů.
Existuje tedy možnost mít ve skladech jeden základní typ tříštivotrhavého granátu, který bude schopen nasazení jako klasický „hloupý“ dělostřelecký granát s nárazovým zapalovačem (90 % všech dělostřeleckých projektilů použitých na Ukrajině), podle potřeby dokáže použít i radarový přibližovací zapalovač zajišťující výbuch v patřičné výšce nad terénem – a s dalšími doplňky mohou schopnosti dále narůstat až k úrovni dosažené firmou Alliant Techsystems.
Teprve tam, kde charakter cíle skutečně opravňuje takové mimořádné náklady, by byly použity speciální přesně naváděné dělostřelecké projektily, jako je americký Excalibur nebo ruský Krasnopol.
Podobně lze postupovat také v oblasti letecké protizemní munice. Klasické „hloupé“ letecké pumy jako Mk.82, Mk.83 či Mk. 84 mohou být podle potřeby a okolností nasazení vybaveny dodatečnou naváděcí sadou, která ze starého kusu železa naplněného trhavinou udělá přesně naváděnou munici – ale pokud nakonec přece jen nebude třeba takové přesnosti, může být bomba opět vrácena k původnímu způsobu použití. Sem spadá například izraelský systém Spice s kruhovou odchylkou od cíle 3 metry.
Stejnou přesnost vykazuje i jihoafrický systém Umbani. Turecký ekvivalent HGK zajišťuje kruhovou odchylku 6 metrů. Francouzský Armement Air-Sol Modulaire pak nabízí jednodušší variantu s kruhovou odchylkou od cíle 10 metrů atd. Samozřejmě nelze nezmínit klasickou americkou doplňkovou naváděcí sadu JDAM firmy Boeing s kruhovou odchylkou 13 metrů.
V důsledku vývoje doplňkových naváděcích sad a dalších inovací je černobílé rozlišování mezi „starou neřízenou“ a „moderní naváděnou“ municí pro dělostřelectvo i letectvo vlastně do značné míry nepoužitelné. Místo toho v praxi existuje kontinuum dané různými prostředky pro zvyšování přesnosti zásahu cíle. Samotný levný komerční „dron“ vybavený kamerou dokáže drasticky zvýšit přesnost zásahu dokonce i pro dělostřelecké systémy vyrobené v polovině minulého století.
Podobně jako „zastaralost tanků“ je neomezené nadšení pro specializovanou, nákladnou přesně naváděnou munici extrémem, kterého bychom se měli ve vlastním zájmu vyvarovat.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami a působí jako hlavní redaktor internetových Britských listů.
