Ukrajinská disidentka Stefania Šabatura (vlevo dole) s přáteli ve Lvově v osmdesátých letech FOTO: Archive of Ukrainian Liberation Movement
FOTO: Archive of Ukrainian Liberation Movement
Po sedmi letech, které uběhly od ukrajinské revoluce na Majdanu, se politický a kulturní vývoj v této zemi stal podnětem pro diskuse a kritické reflexe. Dění na Ukrajině může vyvolávat různé názory a dojmy, je však nepochybné, že v jednom směru se Ukrajina dostala v celé východní a střední Evropě do popředí. Jedná se o politiku paměti a reflektování komunistické minulosti. Po Majdanu byly na Ukrajině otevřeny veškeré archivy komunistických bezpečnostních složek a dodnes taková transparentnost zůstává v zemích bývalého východního bloku spíše výjimkou. Tento přístup umožnil spolupráci s českými partnery na nových projektech a skýtá prostor pro komparaci naší společné minulosti.
Před několika měsíci byla ve spolupráci tří organizací – ukrajinského Archivu osvobozeneckého hnutí, české Gulag.cz a gruzínské SovLab: Soviet Past Research Laboratory prezentována online výstava Potlačené umění. Kurátorka z ukrajinské strany Anna Olijnyk záměr akce vysvětluje následovně: „Pokusili jsme se začlenit ukrajinské, české a gruzínské umělce do kontextu politického režimu, pod jehož tlakem působili. Vyprávíme jejich příběhy za pomocí dokumentů tajných služeb, se kterými byli v tom či onom styku. Tyto příběhy jsou veskrze různorodé: někteří spolupracovali a získávali jisté preference jako vděk za aktivní spolupráci, někteří naopak i po návratu z Gulagu byli nadále perzekvováni. Máme třicet příběhů umění, které bylo propletené s politikou, ať to samotní umělci chtěli, nebo ne.“
Příběhy perzekuce ze sovětského impéria
Pohled na dokumenty z archivů komunistických bezpečnostních složek tří postkomunistických zemí nabízí vskutku pestrý záběr uměleckého života na východní straně železné opony. Na webové stránce výstavy, kde jsou všechny dokumenty přístupné volně ke stažení, jsou dostupné záznamy osobností pro českého čtenáře méně známých i umělců se světovým jménem jako ukrajinský filmový režisér Oleksandr Dovženko či jeho arménský kolega Sergej Paradžanov, narozený v Gruzii. „Českou“ část výstavy reprezentuje desítka umělců a spisovatelů v čele s Václavem Havlem nebo Milanem Kunderou až po Vlastu Chramostovou, Pavla Kohouta a Oldřicha Kulhánka.
Možnost porovnávat příběhy perzekuce z různých zemí někdejšího sovětského impéria je zásadním bodem výstavy, za českou stranu to zdůrazňuje Štěpán Černoušek z organizace Gulag.cz: „S nápadem vytvořit tuto výstavu přišli naši ukrajinští kolegové, s nimiž dlouhodobě spolupracujeme. Rádi jsme nabídku přijali a ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek vytvořili českou část. Na výstavě mi kromě jejího grafického zpracování přijde nejzajímavější nová perspektiva, kterou nabízí, že rozlišuje jednotlivé části SSSR a srovnává zkušenost českou, ukrajinskou a gruzínskou.“
Příběhy tří zemí se vskutku lišily. V době, kdy meziválečné Československo vytvářelo demokratickou tradici pod vedením prezidenta Masaryka, se Ukrajina a Gruzie ocitly pod tlakem zuřivého komunistického teroru. Hlavním terčem perzekucí se stala právě inteligence – spisovatelé a umělci. Celá generace ukrajinských intelektuálů se retrospektivně zapsala do historiografie jako pokolení „Popraveného obrození“. V průběhu třicátých let minulého století byly na sovětské Ukrajině zatčeny a následně popraveny stovky reprezentantů inteligence, kulturní elity národa. Výstava nabízí pohled na příběhy jednotlivých osobností a obětí Stalinova teroru.
Popravené obrození na Ukrajině
Valerjan Pidmohylnyj patřil mezi největší talenty ukrajinské meziválečné literární generace a jeho román Město patří mezi špičková díla ukrajinské moderní literatury (český překlad románu vyšel před dvěma lety v nakladatelství Větrné mlýny). Jako většina jeho přátel a kolegů byl tento tehdy třiatřicetiletý spisovatel obviněn z antisovětské činnosti a zatčen NKVD. Protokoly výslechů, které jsou k dispozici na webu výstavy jsou vskutku výmluvné. U prvních výslechů Pidmohylnyj popíral jakoukoliv účast na teroristických organizacích stejně jako své „antisovětské přesvědčení“. Již za dva týdny, na konci prosince 1934, přiznává antisovětské postoje a další týden přímo svou „kontrarevoluční činnost“.
Z ručně psaného protokolu výslechu se na čtenáře dívá nejenom podpis Pidmohylného, ale i červená skvrna připomínající stopu krve. Na základě těchto dokumentů si lze aspoň z části představit, jaké drama se odehrávalo v cele kyjevské věznice NKVD v zimě roku 1934 a co přimělo mladého spisovatele přiznat svoji účast v aktivitách, které se nikdy neuskutečnily. Pidmohylnyj, stejně jako desítky dalších spisovatelů byl popraven v roce 1937 v lese Sandarmoch v ruské Karélii.
Autor románu Město není jediným reprezentantem generace Popraveného obrození, jehož příběh lze vyčíst z archiválií představených na výstavě. Stěžejní osobnost ukrajinského avantgardního divadla v meziválečném období, Oleksandr (Lesj) Kurbas, který stál u založení divadla Berezil v Charkově a stihl režírovat i několik filmů v Oděském filmovém studiu, byl popraven ve stejný den jako Pidmohylnyj a řada jejich kolegů a přátel. Protokoly výslechů a vynucených přiznání k teroristické činnosti jsou dalšími svědectvími metod sovětského teroru ze třicátých let. Jako ukázku kruté ironie totalitního systému výstava nabízí dokumenty o oficiálním rozhodnutí ohledně rehabilitace jak Valerjana Pidmohylného, tak Lesja Kurbase v prosinci 1956. Tehdy již nastala doba Chruščovová „tání“ a systém byl ochoten částečně uznat své kruté chyby.
Společné rysy disentu
Meziválečné Československo bylo ušetřeno velkého teroru ve třicátých letech, komunistické perzekuce se ovšem rozjely na plné obrátky na přelomu čtyřicátých a padesátých let a českoslovenští komunisté přejímaly ty nejhorší tradice Stalinova teroru. Výstava Potlačené umění disponuje sbírkou dokumentů tzv. případu Zelené internacionály. Zejména protokoly výslechů s „doznáním“ spisovatele Františka Křeliny a pozdějším svědectvím literárního kritika a překladatele Bedřicha Fučíka, který v roce 1957 svědčil o tom, jak byl během vyšetřování mučen.
Podobných rysů začaly aktivity intelektuálů zejména na Ukrajině a v Československu nabývat v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy se literární tvorba mnoha spisovatelů prolínala s lidskoprávními aktivitami a tím získala společného jmenovatele v rámci tzv. východního bloku.
Klíčová událost pro ukrajinský disent se odehrála v září 1965, kdy se na premiéře filmu Sergeje Paradžanova charakteristicky propojily lidskoprávní a umělecké motivy. Premiéra Paradžanovová filmu Stíny zapomenutých předků se stala prvním pokusem o veřejnou manifestaci a protest proti politicky motivovaným zatčením inteligence. Po typicky ironickém proslovu samotného režiséra na podium vystoupil literární vědec Ivan Dziuba a otevřeně promluvil o vlně zatýkání, která proběhla na Ukrajině v srpnu 1965. Zprávy KGB dosvědčují, že improvizovaný Dziubův výstup vyvolal značnou nevoli mezi přítomnými agenty. Zásah KGB nebyl okamžitý, vězení ale po několika letech neunikl ani Ivan Dziuba, ani svérázný arménský režisér Sergej Paradžanov. Po incidentu v kině se ukrajinský disent začal ubírat lidskoprávním směrem.
Výstava nabízí protokoly výslechů a domovních prohlídek u Václava Havla, budoucího prvního gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdii nebo u klíčové osobnosti ukrajinského disentu básníka Vasyla Stuse, který po opakovaném zatčení a uvěznění v sovětském lágru u vesničky Kučyno nedaleko ruské Permi zemřel v roce 1985 za dosud neobjasněných okolností.
Právě dokumenty z tohoto období umožnují uchopit jak společné rysy disentu, tak i jeho odlišnosti v obou zemích. Pokud v Československu byli spisovatelé převážně perzekvováni kvůli údajnému „podvracení republiky“, na Ukrajině se často jednalo o „protisovětskou činnost“ na základě údajného nacionalismu. Jakýkoliv projev vlastenectví či národní svébytnosti mohl být označen za antisovětskou aktivitu. Konec konců právě národnostní a jazykový problém na Ukrajině, intenzivní rusifikační kampaně, které nabyly značného rozmachu právě v sedmdesátých letech, byly hlavním propojujícím bodem pro místní disent.
Nikoliv apologie, ale reflexe
Výstava ale neprezentuje pouze apologetickou představu o hrdinském disentu, ale také příběhy, kdy lidé v té či oné míře podléhali tlaku bezpečnostních orgánů. Ať už se jedná o světoznámého ukrajinského režiséra Oleksandra Dovženka anebo příběhy Vlasty Chramostové nebo Milana Kundery z československého prostředí v pozdějším období. Vlasta Chramostová svoji spolupráci s StB nepopírala a reflektovala v pozdějších vzpomínkách, případ Milana Kundery je naopak dodnes kontroverzní. Výstava obsahuje dokumenty před léty zveřejněné historikem Adamem Hradilkem, které údajně dosvědčují Kunderovo udání z roku 1950. Je charakteristické, že Kunderův případ vyvolal diskusi i v ukrajinském prostředí, kde se ho zastala jedna z nejznámějších současných ukrajinských spisovatelek Oksana Zabužko.
Jakkoli různorodé byli reakce spisovatelů a umělců na tlak komunistických bezpečnostních složek v různých zemích, dokumenty představené na výstavě umožnují nejenom zmapovat institucionální systém perzekucí, ale též aspoň částečně nahlédnout do lidských příběhů, které se odehrávaly za podmínek komunistické diktatury. Fotografie pořízené tajně StB a KGB při sledování Havla nebo Kundery, plán bytu Marty Kubišové nebo zpráva o otravě psa Pavla Kohouta – to vše jsou pozoruhodná svědectví o zvláštní době a systému, který se nakonec v neposlední řadě právě díky těmto lidem zhroutil.
Archivy bezpečnostních složek na Ukrajině i v České republice nepochybně skrývají ještě mnohá tajemství a jejich přístupnost zcela jistě podnítí další spolupráci mezi badateli (nejen) v těchto zemích.
Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D. je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice, přednáší na Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století.
