Unaveni putinismem? O náladách v ruské společnosti, představách Evropy a možnostech Česka

Pohled z Kremlu, ohniska ruské moci, na centrum Moskvy (FB)

Pohled z Kremlu, ohniska ruské moci, na centrum Moskvy | FOTO: FB

Ještě neutichlo násilí na demonstrantech v Bělorusku a policejní obušky mlátily bezbranné demonstranty v Rusku. V přímém přenosu sledujeme příběh Alexeje Navalného i to, jak Rusko dává Evropě tvrdé lekce z reálpolitiky, přičemž v některých státech EU současně usiluje o strategické projekty. Mnohem méně viditelné jsou četné kroky tamní vlády utahující kazajku ruské společnosti. Ruský režim se ale neotřásá, jak nám podsouvají povrchnější mediální komentáře. Nálada v ruské společnosti se však pomalu mění. Jak hluboké a rychlé mohou být tyto změny? Oč opravdu stojí ruská společnost? Jak Rusko vnímá EU? Jak se k tomu všemu má postavit Česko?

Proměny nálady v ruské společnosti

Od nástupu do prezidentského úřadu v roce 2000 získal Vladimir Putin díky úspěšným prvním dvěma prezidentstvím u ruské společnosti vysoký kredit. Konsolidaci země považovali Rusové za nutnost a ještě více ocenili stabilitu a zlepšení ekonomické situace. Prohození prezidentské a premiérské funkce mezi Vladimirem Putinem a Dmitrijem Medveděvem v roce 2008 vnímali pečliví pozorovatelé Ruska jako dočasný a tak trochu formální jev. Právě tento rok ovšem přinesl několik velkých změn. Jednak do Ruska začala prosakovat globální finanční a po ní i ekonomická krize, která ukončila období sedmi tučných let rychlého hospodářského růstu. Současně v onom roce ukázala invaze Ruska do Gruzie, jak mocné mohou být patriotické proudy v ruské psyché. Popularita ruského vedení překročila neuvěřitelných 90 % a snadno tak překonala zbrždění ekonomiky.

První propad popularity Vladimira Putina a první demonstrace byly spojeny až se zpětným předáním prezidentské funkce. Tehdy pochopili i ti méně chápaví voliči, že ruská demokracie je maškarním převlekem, ve kterém se věrchuška ukazuje svým občanům i okolnímu světu. Část liberálů zejména v Moskvě projevovala svou nespokojenost od prosince 2011 až do inaugurace na jaře 2012. U velké části ruské společnosti ovšem přetrvávala pevná víra ve Vladimira Putina a přesvědčení, že jiné politické alternativy ani nejsou.

Banner Nová Orientace

Tehdejší protesty, jejichž symbolickým jevištěm se stalo Bolotné náměstí, režim neohrožovaly. Odehrávaly se však na pozadí varovných událostí: pádu mnoha autoritářů během arabského jara a demokratizačních vln v postsovětském prostoru. Putinovský stát proto bral demonstrace vážně. Vyzkoušel si jejich zvládání a po nich legislativní utahování šroubů. Dlouhý seznam legislativy od zákona o zahraničních agentech až po zákon o pomluvě dláždily cestu stavbě mohutné legislativně-represivní pyramidy, kterou ruský stát stále neúnavně zdokonaluje. Už v té době začala průběžně devastovaná „nesystémová“ opozice veřejně mluvit o pavučině korupčních vazeb v ruském vedení. Tehdejší problémy však opět zažehnala invaze reagující na demokratické a prozápadní hnutí v bezprostředním sousedství Ruska. Anexe Krymu a patriotická mobilizace v roce 2014 znamenaly pro popularitu prezidenta hvězdnou chvíli. Vlastenecký výtah ji opět vyvezl vysoko nad 90 %.

Velká část ruské společnosti chronicky nemocná imperiální formou nacionalismu získala pocit, že se opět nadechla čerstvého vzduchu. Krym byl zpět, Rusko o kousek větší a okolní svět se zase začal bát. Imaginární konfrontace se Západem Rusy stmelila a propaganda se posunula na novou úroveň. Televizní kanály odstartovaly patriotickou horečku. Metafory o fašismu v Evropě a na Ukrajině doplnilo znásilňování dějin a infuze národní hrdosti umožnila Rusům překonat každodenní starosti.Pořad na ruském 1. kanále podsouvající divákům paralelu mezi hitlerovským Německem a NATO

Vůdce ruských komunistů Zjuganov nazval rok 2015 stalinským jarem. Byl to rok, kdy podle průzkumů veřejného mínění Centra Levada dosáhl v ruské společnosti vývoj hodnocení osobnosti Stalina důležitého milníku. Popularita tohoto masového vraha, rostoucí od konce 90. let, po anexi Krymu zrychlila a počet těch, kteří Stalinovu roli v dějinách viděli „pozitivně“ nebo „spíše pozitivně“, překonal 50 %. Začaly být obnovovány busty, sochy a muzea věnovaná Stalinovi. Západ se v té době potýkal s řetězením krizí. Po krizi finanční následovala krize dluhová a po ní migrační. Po zvolení Donalda Trumpa pak přišla krize jednoty. Neschopnost Západu řešit situaci v Sýrii poskytla ruskému vedení nejen prostor k další expanzi a prodloužení chvíle patriotického opojení, ale i přístup ke kohoutku migrace a exemplární možnost hájit legitimismus autoritářů proti tlaku „ulice“.

Současně se rozvíjela dezinformační ofenzíva manipulativních webů, která si troufla vkročit přímo do prostoru střední a západní Evropy (ale i jinam), a to i s cílem ovlivňovat politické dění ve prospěch populistů a proruských politiků. Vše za podpory velké části ruské společnosti. V přemýšlení o tomto vývoji bylo legitimní ptát se, zda to je Putin, kdo mění Rusko, nebo spíše Rusko, které mění Putina. Odpověď nalezneme v historii, neboť ani reformní ruští vládci a modernizátoři neustoupili od imperiální politiky, a nakonec i jejich reformní vize překrylo autoritářství. Putinovo profesní pozadí doplňuje obrázek souznění, který by šlo nejspíše popsat parafrází Mozartova výroku adresovaného Pražanům: „Moji Rusové mi rozumějí.“

Vojenská technika NATO, ilustrační foto (Shutterstock.com)

Pod nánosem státem řízené propagandy a patriotického příběhu však bylo zřejmé, že Rusku se ve skutečnosti od roku 2009 nedaří. Po ekonomické krizi přišly v roce 2014 západní sankce, které doplnil propad cen ropy. To vše vyjevilo zátěž rozbujelého státního sektoru, který za Putinova prezidentství posiloval, až vystoupal na 70 % ekonomiky. Do celkového obrazu patří i břemeno vysokých výdajů na bezpečnostní složky. Pohled na mapu a klimatické podmínky navíc vyjevuje i odvrácenou stranu ruské velikosti. Při nízké lidnatosti je nejen neekonomické, ale i prakticky nemožné udržovat kvalitní infrastrukturu, přičemž i ta existující polyká enormní prostředky. Výsledkem je stagnace ekonomiky se stále citelnějšími dopady na životní úroveň běžných Rusů. V této situaci přinášeli opoziční aktivisté v čele s Alexejem Navalným v posledních letech nová svědectví, v nichž mluvili o astronomické korupci a rozkrádání státního majetku. Mnoha Rusům začalo docházet, že příběhy z televizních novin se neshodují s realitou. Mezi mladými, čerpajícími informace ze sociálních sítí, a liberály začala růst nespokojenost a diskuse kolem důchodové reformy ukázala známky únavy z putinismu ve společnosti.

I za této situace byl Kreml rozhodnut učinit riskantní krok směrem ke změně ústavy, jejíž nejpodstatnější částí bylo umožnit prezidentovi setrvat ve funkci do roku 2036. Změn bylo více a nesly se v patriotickém duchu „Russia First“. Podle oficiálních výsledků se změnami souhlasilo v referendu 77,9 % voličů. Tento výsledek označilo mnoho opozičních politiků za zmanipulovaný. Vše se nešťastně odehrávalo souběžně s krizí v Bělorusku, kde volební podvody byly kvalitně zdokumentovány mj. díky zvukovým nahrávkám, mobily ofoceným záznamům volebních komisí a propracovanému monitoringu hlasování. Alexej Navalnyj označil výsledek ruského referenda za „faleš a obrovskou lež“. Jeho další příběh jen prohloubil pocit mnoha Rusů, že věci nejsou tak, jak by měly být.

Pár slov o Alexeji Navalném

Ani systematická devastace opozice nebyla schopna umlčet nejvýraznějšího kritika arogance moci. Alexej Navalnyj se na lež a korupci zaměřoval mnoho let a ukazoval konkrétní, velmi reálně vypadající případy rozkrádání státu závratného rozsahu. Nebál se. Prostřednictvím sociálních médií ukazoval, jak rozplétá složitá korupční schémata a vztahy mezi věrchuškou, napojenou přímo na ruské vedení. Jeho vážným obviněním však dříve věnovala pozornost relativně malá část společnosti. Změnilo se to až tehdy, když byl otráven, převezen do Německa, vyléčen, a hlavně poté, kdy se rozhodl pro spektakulární návrat do Ruska s video-fanfárou kvalitně udělaného dokumentu nabízejícího příběh o korupci v nejvyšších místech a následně byl podle očekávání uvězněn.

Demonstrace na jeho podporu se konaly v mnoha městech, ale na ruské poměry byly relativně malé. Podle průzkumů veřejného mínění Centra Levada je celých 30 % Rusů přesvědčeno, že si Navalnyj zinscenoval otravu sám, a 19 % je přesvědčeno, že se jedná o provokaci západních zpravodajských služeb. Polovina populace tedy věří vládní propagandě. Pouhých 15 % dotazovaných potvrdilo názor, že se jedná o snahu vlády zlikvidovat politického oponenta. U těchto čísel můžeme počítat s autocenzurou mnoha dotazovaných, kteří svou odpověď nasměrovali do neutrálních vod pod „nevím“. Kreml však skutečně znervózněl.

(FB)

O Navalném toho bylo napsáno dost. Kritici na Západě i v Rusku mu vyčítají nacionalismus a jeho agenda i způsob práce asi skutečně přispívají k rozdělení ruské prodemokratické opozice. Myslím však, že v této souvislosti je namístě vzpomenout diskusi uvnitř „Svazu pravých (pravicových) sil – SPS“, který byl spolu s Jablokem poslední prozápadní liberální stranou v Dumě. Před volbami v roce 2003 analyzoval SPS své možnosti. Anatolij Čubajs a Leonid Gozman upozornili na to, že bez vize obnovení velikosti Ruska nemá strana šanci ani u liberálních voličů a může skončit mimo parlament. Nabídli proto koncept „liberálního impéria“, které svoji sílu projektuje prostřednictvím tržně založené ekonomické expanze a vlastnictví energetických surovin. Vedení strany však imperiální agendu nakonec principiálně zavrhlo a strana se do Dumy již nedostala. Navalnyj myslím jasně vnímá, že imperiální forma nacionalismu je nevyhnutelnou výbavou každého ruského politika, který myslí své ambice vážně. Jeho boj proti korupci však v sobě nese cosi velmi důležitého: respekt k právnímu státu a pravidlům, který je sám o sobě brzdou nelegálních anexí a agrese vůči sousedům. Spekulovat o jeho politické budoucnosti je předčasné. Z čistě lidského a občanského pohledu je obdivuhodné, že ve svém nebezpečném zápase se nebojí opakovaně riskovat život.

Neidealizujme si ruskou společnost

Velká část ruské společnosti je stále společenstvím nostalgie tesknícím po velkých sovětských dobách. Tento sentiment o to intenzivněji prožívá ruská vláda, do níž si společnost promítá naplnění svých tužeb. Na jedné straně je pod tlakem, na druhé straně tento sentiment cynicky využívá a vyvolává. Živí společnost jedinečným ruským a neopakovatelným ideologickým menu: potravou pro národní hrdost. Imperiální minulostí a nadějí na velkoruskou budoucnost největšího státu světa, který donedávna ovládal velkou část bipolárně rozdělené planety. Od školních lavic proto stát dětem servíruje patřičně vybarvené příběhy o tom, jak vyhnal Evropany, kteří obsadili Kreml v roce 1612 (Poláky), vtrhli do Ruska v roce 1812 pod velením Napoleona (Francouze) a napadli Rusko v roce 1941 (Němce). Heroický příběh Velké vlastenecké války je oproštěn od problematického imperiálního paktu Stalina s Hitlerem a silně dávkován.

Moskva ráda připomíná skutečnosti, že má spolu s USA největší jaderný potenciál, nezměrné zásoby ropy a plynu, křeslo stálého člena v Radě bezpečnosti OSN. Ruská společnost je živená mytologií dějin, moci a prostoru, která je kulturním klíčem, jehož se zmocňují ruští vládci. Bohužel i seriózní západní komentátoři sílu tohoto fenoménu podceňují. Často je tak možné narazit na přirovnávání velikosti HDP Ruska k Itálii či Nizozemsku. HDP však není tak důležitý ukazatel. Itálie nebo Nizozemsko nemají území největší země, ani surovinové zdroje, jaderné zbraně a nesedí v RB OSN. Zakalkulovat je třeba i schopnost škodit a především odhodlanost k případné konfrontaci. Rusko je zkrátka velmi významný stát, kterým je třeba se zabývat a je třeba mu rozumět. Neznamená to však, že se máme Ruska bát nebo mu ustupovat. Naopak. Těch, kteří mu ustupují, si Rusko neváží a utěsňuje je.

Ruská společnost sama spoluutváří putinismus – systém, který není novou ideologií ani myšlenkovou školou. Je způsobem vlády, kdy každé skupině občanů je nabídnut takový ideový příběh, který požaduje. Důležitou součástí této politiky je bezalternativnost, která se týká osobnosti prezidenta, nastoleného kurzu i myšlenek. Důvod, proč na ruské politické scéně nemůže vyrůst výrazný politický subjekt nekontrolovaný vládou (a to například ani komunisté), je ten, že vládní síly odsají a obsadí všechna atraktivní témata. Snad jediné takové nalezl Navalnyj, přestože s tématem boje proti korupci často a intenzivně pracuje i státní moc.

Javlinskij versus Navalnyj aneb bratrovražedný boj ruské opozice? (newizv.ru)

Ruská společnost zakusila v dějinách více utrpení, než si umíme představit. Chce hlavně stabilitu. Revoluce zde přinesly obvykle propad životní úrovně či jiná, ještě horší utrpení. Lidí, kteří jsou ochotni se poprat za demokratické ideály, je málo a o to větší úctu si ruští demokraté zaslouží. Projevují velkou odvahu a obrovské nasazení v nevládní sféře, která je pod tlakem. Protestní potenciál je omezený a zraje pomalu. Toto zrání však urychluje vnímání korupce spolu s generační výměnou. Hlavními proměnnými pro ruskou společnost jsou ovšem životní úroveň a národní hrdost. Její většina se státní moci bojí. Pak je tady velká část společnosti, která bere korupci jako běžný jev, který v jisté formě existuje všude na světě. Mnoho Rusů si dokonce myslí, že je normální, aby měl prezident jaderné mocnosti větší statky než oligarchové, kteří jej přece musí poslouchat. Záběry rezidence v černomořském Gelendžiku vnímají podobně jako nahlédnutí za zdi novodobého Carského sela nebo Petrodvorce. Rusové nečekají, že se jejich prezident prohlásí za „sluhu národa“ jako na Ukrajině. Není to v ruské tradici. Neidealizujme si ruskou společnost. Ani ji nedémonizujme. Snažme se ji pochopit v souvislosti s tím, co prožila.

Ruský stát se nehroutí

Většina chyb západních analytiků spočívá v tom, že situaci v Rusku hodnotí z pozic západního hodnotového a mentálního systému, který je však jiný než systém ruské společnosti. Dodnes jsme nebyli schopni dostatečně zohlednit, že během sedmdesátileté existence SSSR neprošla ruská společnost velkými paradigmatickými a intelektuálními debatami a trendy demokratického světa. Žila v systému, který byl nejrozsáhlejším a nejradikálnějším sociálním experimentem v dějinách. Prakticky v každé rodině existuje paměť na vlastní oběti represí stalinismu či utrpení druhé světové války. Ve většině rodin přežívají také démoni studené války. Naopak na dobu rozpadu SSSR a krátké období divoké svobody v 90. letech s pokusem vykročit na cestu demokracie vzpomínají Rusové neradi. V negativních vzpomínkách je utvrzuje státní propaganda, která ji popisuje jako „dobu zmatků, rozpadu a nejednoty spojenou s příklonem k Západu“. Tento příběh je využíván ke konsolidaci autoritářského státu.

S odstupem a střízlivostí bychom měli přistupovat také k historickým analogiím. Mnozí z nás, kteří jsme si v roce 1989 vychutnávali pohyb onoho opojného víru, jenž naši zemi donesl k vytoužené svobodě a demokracii, si mohou říci, že ani tehdejší změny většina z nás nečekala. Je však důležité vidět jejich široký kontext. Tehdejšímu skrytému protestnímu potenciálu všech vrstev společnosti nejen u nás pomohla na svět vnitřní krize socialistického systému a vedení SSSR, ale i reformní snaha Michaila Gorbačova. Člověka, který měnil impérium zevnitř. V samotném jeho srdci se celou svojí vahou postavil silovému aparátu a jeho pohledu na svět. Vladimir Putin je však součástí velkoruského narativu, jeho obnovitelem, motorem, ikonou, chlebodárcem, velitelem i garantem.

Ruský stát má dost vnitřní vůle i síly, aby si poradil se současnou situací. Utkal robustní legislativní síť, do které zaplétá občansky angažované jednotlivce a organizace. Na domácí scéně v roce 2016 přibyla obří silová struktura Národní gardy a další nástroje použitelné proti „barevným revolucím“. Stát má vůli k moci i finanční rezervy, které naspořil z ropných příjmů v tučných letech. Bezprostřední velké změny nejsou v Rusku na pořadu dne. Období, které ruskou společnost nejspíše čeká, je z hlediska vnitřní politiky možno přirovnat k časům brežněvovského „zastoje“ tvrdě regulujícího aktivní občanské projevy a hájícího pevné mocenské pozice. Přesto přese všechno si ruské vedení uvědomuje, že některá semena klíčí pomalu, ale nezadržitelně.

Putinův režim v Rusku zostřuje na počátku roku 2021 represe proti svobodomyslným občanům (FB)

Procesy, které Navalného protikorupční tažení spustilo, by totiž mohly ve vzdálenější budoucnosti přinést zlomový okamžik, kterých jsou ruské dějiny plné, a tamní státní moc je pečlivě studovala a vyhodnocovala. Jde jí o mnoho. Ví totiž i to, že v Rusku každá další vláda likviduje odkaz té předchozí. Stejně jako se bolševikům povedlo zničit odkaz ruských carů (a toho posledního s celou rodinou popravit), podařilo se Chruščovovi zničit odkaz zbožštělého Stalina. I jeho odkaz však byl pošlapán Brežněvem, který jej bezskrupulózně zbavil moci. Gorbačov se pak vymezil vůči brežněvovské době a Jelcin k odstranění Gorbačova použil dokonce likvidaci sovětského impéria. Jeho nástupce dnes vykresluje jelcinovskou éru jako dobu rozkladu a jistě přemýšlí, co se stane s jeho vlastním odkazem. Není divu. Interpretace a reinterpretace dějin představuje oblíbený koníček ruských vůdců.

Evropa a Rusko

Vnější nepřítel je důležitou a tradiční výbavou pro konsolidaci ruské společnosti i posilování semknutosti kolem vůdce. Z pohledu Moskvy si však nelze přát lepšího „nepřítele“, než je Evropská unie – málo jednotné společenství demokracií s mírně odlišnými zájmy, ale výrazně odlišnými historickými zkušenostmi a představami mentální geografie. Je společenstvím, které v zahraničněpolitických otázkách rozhoduje jednomyslnou shodou 27 suverénů. Takové množství států zákonitě přijímá většinou pomalu a většinou slabá a rozmělněná rozhodnutí, jejichž implementace je složitá. S Ruskem má mnoho unijních zemí malé zkušenosti a je to znát. O cestě Josepa Borrella do Moskvy se snad už všechno napsalo. Z ruské strany se vysokému představiteli EU pro zahraniční politiku dostalo lekce z reálpolitiky a východní pohostinnosti. Jistě si nyní více uvědomuje potřebu, že na taková jednání, zvláště když zastupuje nejen sebe, ale 27 zemí a půl miliardu Evropanů, je třeba se pečlivě připravit. Rusové mu v praxi ukázali, že Stalinův slavný citát, který často používá i prezident Putin, že „slabí jsou biti“, myslí vážně.

Za touto jednotlivou smutnou epizodou však stojí především nepochopení. Některým evropským politikům i analytikům při přemýšlení o Rusku nejméně jedna věc chybí a jedna přebývá.

Přebývá přesvědčení, že Rusko se chce stát součástí Evropy. Tuto touhu však Rusko ztratilo a mezi léty 2004–2014 postupně dospělo k rozhodnutí, že nechce být součástí Evropy a Západu. Evropa či Západ, jak psal Kundera v „Unesené Evropě“, je totiž pojem nejen geografický, ale především civilizačně-hodnotový. V zájmu vlastního zachování ruský režim nestojí o pluralismus a demokratické hodnoty. Vylučují se s více než dvacetiletým prezidentstvím jednoho muže, perspektivou roku 2036, selektivním přístupem k právnímu státu i imperiální politikou.

Věc, která naopak chybí, je pochopení, že historickým strašákem Ruska je sjednocená Evropa. V 19. století to byla imaginární „Panevropa“, kterou si Rusko homogenizovalo a velkoryse přehlíželo její vnitřní pnutí a animozity. Dnes je to mnohem jednotnější, ale zároveň mnohem mírumilovnější a demokratičtější EU. Kdyby stejný Josep Borrell reprezentoval Španělsko, dostalo by se mu vřelejšího přijetí. Ruská strategie počítá s rozebíráním spojenců v EU a NATO na kousky a opečovává je každého zvlášť. To je nejspíš také důvodem, proč Rusové zatím nezažádali EMA (lékový úřad EU) ani o zahájení průběžného hodnocení, ani o registraci své vakcíny Sputnik – prvoplánově nazvané po symbolu sovětského triumfu v soutěži se Západem, přičemž fungují dvoustranné dodávky do Maďarska. Novodobá „Panevropa“ se trochu nezaslouženě stala pro Rusko nepřátelským společenstvím. Zasloužila si to tím, že je mj. i společenstvím hodnot.

Euromajdan v Kyjevě byl výrazem evropských aspirací Ukrajinců (2013/2014) (wikipedie)

Co to znamená pro Česko?

Rusko je důležitá země, kterou je třeba brát vážně. Měli bychom však vycházet z reálné skutečnosti, nikoli ze subjektivních představ a vlastních přání. Nelze například vnucovat dialog partnerovi, který o něj nestojí. Klíčovým slovem jsou také zájmy. Zde je důležité hierarchizovat mezi zájmem strategickým, který z nás dělá to, kým jsme, a určuje naše místo v tomto světě, a ostatními zájmy. V bilaterální rovině je totiž mnoho prostoru pro běžné vztahy v nestrategických oblastech. Existují relativně nezávisle na velké politice a tam, kde nepřekračují sankce ani nevytvářejí závislosti, je důležité je vzájemně rozvíjet. Týkají se nejen ekonomiky, ale třeba i kultury, spolupráce měst, krajů či bohatého přediva mezilidských kontaktů.

Při tom všem je však nutná morální i strategická pevnost. Neměli bychom se bát připomínat lidská práva, význam svobody a demokracie nebo podpořit ty, na které dopadají nespravedlivé represe. Nejde o povýšenecké mentorování a nevyžádané lekce, ale o obranu univerzální platnosti důležitých hodnot, kterých se i s ohledem na naši vlastní minulost nesmíme vzdát. Sem patří i nutnost korigovat pokřivené historické narativy. Ruské dějiny vstupovaly příliš mnoho do české reality, a proto si nemůžeme dovolit nechat je pokřivit státem, kde dějepis tendenčně přednášejí politici, kde nezávislí historici naopak nemají na růžích ustláno a kde důležité části archivů jsou stále pod zámkem. Musíme se také rozhodně bránit i propagandě a dezinformacím, které zde nepopiratelně jsou a prokazatelně přicházejí i z ruských zdrojů.

Rozhodně bychom měli nadále prosazovat pevnou a realistickou politiku v EU a na mezinárodní scéně. V EU je také důležité tlumit ty, kteří mají nutkavou potřebu znovu a znovu se přesvědčovat o tom, že Rusko nechce být Evropou. Česko má dobrou výchozí pozici, aby do debat vnášelo ducha masarykovského realismu. Evropská unie má navíc při vší vratkosti společné zahraniční politiky k Rusku velmi dobrou, silnou a aktuální strategii formulovanou v tzv. pěti principech. Nutností je samozřejmě jejich naplňování. Je v bytostném zájmu České republiky přispívat k maximální kohezi, solidaritě, jednotě a semknutosti spojenců v EU i NATO vůči jejich vnějším vyzyvatelům. Sem patří i dodržení závazku na zvýšení výdajů na obranu a posilování životně důležitého atlantického spojenectví. Nová administrativa USA signalizuje otevřenost a i zde máme na čem stavět.

Pevnost a jednota se týká i sankční politiky. Občasným diskusím o tom, že sankce nefungují, chybí ta část úvahy, která si klade otázku, jaká by byla situace bez sankcí. Jak by vypadala a kde by byla například dnešní Ukrajina, pokud by se za její státnost Západ nepostavil sankcemi, které tehdy čekal málokdo? Silná podpora zemí Východního partnerství a jejich odolnosti by měla být samozřejmostí. Jejich státnost, demokracie, prosperita i úspěch jsou také v našem zájmu.

Snižování závislosti na Rusku ve strategicky významných oblastech je zcela zásadním principem. Takováto nezávislost rozvazuje ruce nejen k pevným postojům, ale i k obhajobě a prosazování vlastních zájmů včetně těch ekonomických. Týká se to nejen dostavby jaderných zdrojů, ale i dalších oblastí. Česko nemá důvod vystupovat z rusofobních či rusofilských pozic. Měli bychom hájit a prosazovat zájmy své a našich spojenectví, mít schopnost zřetelně pojmenovávat rizika i příležitosti, stát za klíčovými principy demokracie a nevycházet z přání či nereálných představ. Takovou politiku totiž svět dříve nebo později trestá.

Mgr. Jaroslav Kurfürst, Ph.D. je politický geograf a diplomat, věnuje se tématům transatlantické bezpečnosti, evropské a ruské zahraniční politice. Od roku 1997 je zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, působil na českých zastupitelských úřadech v Moskvě, Washingtonu a Bruselu (v letech 2014–2019 jako velvyslanec). Od roku 2019 je zvláštním zmocněncem MZV pro Východní partnerství, mimo jiné je autorem knihy „Příběh ruské geopolitiky“ (2018) či monografie „Geografie, hranice a metody hybridní války Ruska“ (2020). Externě přednáší na FSV UK a FF UK.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner