Před dvaceti lety zemřel Pavel Tigrid jako takřka šestaosmdesátiletý. To byl požehnaný věk, kdy se nad zesnulým zpravidla netruchlí, zvláště, když se završil život smysluplný a po onom člověku zůstalo inspirativní dílo. Pavel Tigrid napsal mnohé a neméně toho bylo napsáno o něm. Přesto o Tigridovi dosud víme docela málo, ba se zdá, že jeho život je zahalen jakýmsi tajemstvím a legendou.

Jeho osudy jsou židovským, českým, československým, evropským a západním příběhem rozbouřeného 20. století, v jehož hlubinách Pavel Tigrid rozhodně neutonul a zůstal svobodný všem běsům navzdory. Jistě i proto, že Tigridovou životní kotvou byla Boží jiskra, díky níž se ctí přestál všechny zvraty a pro mnohé se stal hrdinou.

Tendence hovořit a psát o Pavlu Tigridovi s patosem, je zcela namístě, byť on sám byl spíše člověk střízlivých (a o to silnějších) gest. Snad za to mohly jeho židovské kořeny smíšené s křesťanskou vírou v katolické podobě, samozřejmě i zkušenost exilu, v němž strávil polovinu svého života bez reálné naděje na návrat. I jeho jméno, které je pseudonym, voní dálkami a tajemstvím, vždyť odkazuje k řece Tigris a starověké Mezopotámii, kolébce civilizací.

Dítě Masarykovy republiky

Narodil se 27. října 1917 v Praze, takže první rok jeho života se odehrával ještě v Rakousku-Uhersku a ve znamení Velké války, ovšem jeho dětství je spojeno s entuziasmem obnovení suverénní české státnosti v republikánské a demokratické podobě. Pocházel z asimilované českožidovské rodiny katolického vyznání s intelektuálním kontextem, jeho strýcem byl spisovatel Antal Stašek, jinak též otec Ivana Olbrachta. Náš hrdina přišel na svět jako Pavel Schönfeld, byl Čechoslovák a dítě první republiky. Vyrůstal s otcem, inženýrem chemie, přesvědčeným masarykovcem, který synovi vštěpoval smysl pro svobodu, humanitu a toleranci, stejně jako demokratické hodnoty.

Nějaký čas studoval práva na Univerzitě Karlově a po zničení Československa nacistickým Německem v roce 1939 uprchl do Velké Británie. V Londýně pracoval v české redakci BBC a tehdy také přijal pseudonym, který mu zůstal až do konce života. Jako masarykovec se přirozeně považoval i za benešovce, byť exil přispěl k tomu, že se z českožidovského mladíka…