Vliv skupiny historiků, kteří prosazují smířlivý pohled na komunistickou éru v českých dějinách, se neomezuje jen na vědecké a vysokoškolské instituce, ale zasahuje i širší veřejnost, jež se chce seznamovat s dějinami vlastního národa. A tak z knihy Dějiny Česka, která je určena širokému publiku českých čtenářů, vypadla informace o zavraždění demokratické političky Milady Horákové, stejně jako o dalších významných politických procesech.
Knihu Dějiny Česka z roku 2019 vydalo nakladatelství NLN (Nakladatelství Lidové noviny, jež majetkově nesouvisí s novinami premiéra Babiše) v populární a obchodně úspěšné edici Dějiny států. Autory kapitoly o letech 1945–89 jsou historici Michal Pullmann a Matěj Spurný. Děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann je nejviditelnější osobností z řad revizionistických historiků.
Zatímco jiné kapitoly knihy věrně popisují klíčové události českých dějin i jejich aktéry, kapitola o období vlády Komunistické strany Československa se soustředí spíše na obecné názory a hypotézy autorů o vývoji společnosti a prakticky pomíjí konkrétní děje. Nenajdeme zde kupříkladu popis komunistického puče v roce 1948 nebo průběh sovětské okupace v roce 1968.
Zjevně díky tomuto přístupu se v Dějinách Česka nedočteme o Miladě Horákové ani o procesu s Rudolfem Slánským či o zavraždění generála Heliodora Píky. Není tu ani slovo o perzekuci církve, natož o vraždě pátera Josefa Toufara či věznění a umučení básníka Jana Zahradníčka. Nenajdeme zde ani jméno vězněného básníka Ivana Jirouse.
O Heliodoru Píkovi se v knize mluví v předešlé kapitole jiných autorů jako o významném vojenském i politickém činiteli v době druhé světové války, ale jeho popravu v komunistickém období kniha v následující kapitole nezaznamenala. Nenajdeme zde ani informaci o počtu popravených či vězněných v politických procesech a samotná informace o tom, že se politické procesy v komunistickém Československu konaly, zazní v knize jen okrajově.
Znárodňování podniků a dalšího majetku a okradení statisíců živnostníků i zemědělců je v knize podáno jako „zjednodušení vlastnických vztahů“. Místo toho kniha upozorňuje na úspěchy režimu KSČ při zvyšování životní úrovně obyvatelstva a v prosazení vědecko-technické revoluce, jež měla v době socialismu zelenou. Disidenti v období 80. let jsou líčeni v knize jako okrajová skupinka, která neměla podporu většinové společnosti a od níž se lidé spíše distancovali.
Za negativní stránku období komunismu považují autoři systém privilegií a nízkou motivaci občanů k práci. Zároveň ale tvrdí, že až do počátku 80. let drželo Československo krok s řadou západních zemí.
Kniha neobjasňuje v kapitole o komunistickém období ani státní monopol ve sdělovacích prostředcích a tedy při šíření informací. Nemluví ani o všudypřítomné propagandě, natož o neustálé kontrole občanů, jež způsobovala rozšířený strach vyslovovat názory. Naopak kniha zdůrazňuje podporu, které se režim u části obyvatelstva těšil.
