Minulý týden zemřel po těžké nemoci sochař Jiří Beránek, profesor a pedagog, který inspiroval řadu výtvarných umělců mladších generací. Ve středu se konalo v kolodějském kostele Povýšení svatého kříže rozloučení, během něhož zaznělo několik smutečních řečí. O významu díla Jiřího Beránka a o jeho životě promluvil výtvarný kritik a historik umění Richard Drury. Jednu z řečí napsal také sochařův syn Šimon Beránek, student sochařství. Během pohřební bohoslužby ji přečetla herečka Dana Batulková. Dále promluvil akademický malíř a děkan Josef Mištera, kunsthistorička Sylvie Stanická a zazněla také báseň studenta Jakuba Grece.

Jiří Beránek vyučoval na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara v Plzni. Dříve vyučoval mladé sochaře na Umprum, neboli Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Na veřejnou scénu mohl po letech potlačování svobodné umělecké tvorby vstoupit až se skupinou podobně postižených umělců pod hlavičkou „12/15 Pozdě, ale přece“. Bylo mu 75 let.

Vystoupení kunsthistorika Richarda Druryho:

Těžko se v této smutné chvíli hledají slova, schopná pojmout pravou podstatu, pravou hodnotu života a díla Jiřího Beránka. Jiří totiž nebyl součástí světa jednoduchých definicí. Odmítal se zařazovat do proudů uchopitelných snadnými slovy či módní terminologií. Pojal své působení, své postoje, svou tvorbu jako výpověď svého vlastního nitra. A bylo to nitro senzibilní, nitro, které soustředěně reflektovalo obzory civilizační paměti. V tom spočívalo absolutní zrcadlení tvůrce a jeho projevu, ve smyslu hmatatelného „ohniska vědomí“ o věčném dialogu mezi člověkem a přírodou v krajině. Můžeme říci, že Jiří nebyl ani tak formálním umělcem, jako spíše myslitelem, jenž své úvahy zhmotňoval v pracích, které nebyly formálními sochami, ale spíše mlčícími bytostmi, které vyrůstaly z kořenů v přírodě a v lidské kontinuitě. Stejně tak jako Jiří sám patřil spíše do samoty lesa nežli do výtvarného salonu, patří jeho díla spíše na uzlové body lidského počínání v krajině nežli na podstavce ve výstavní síni. 

Rámec Jiřího života byl určen osudem jeho generace. Byla to generace, která do sebe vstřebávala silné kulturní impulzy díky relativní volnosti poznávání během šedesátých let. Byla to generace, která prožila bolest z oběti svého vrstevníka Jana Palacha. Byla to generace, která se v průběhu sedmdesátých let lidsky, umělecky a komunitně formovala v období tuhé normalizace, jež ji důkladně odřízla od světového uměleckého dění. Navzdory nátlakům takto nastaveného společenského ovzduší si Jiří sveřepě razil nezávislou cestu, jakou jemu (i některým jiným umělcům) onen dobový útlak možná paradoxně „dopřál“. Vytvořil si pro sebe cenný prostor svobody, který pak s hrdostí bránil až do konce. 

Velkou, dlouholetou úlohu u Jiřího Beránka hrál jeho „ateliér pod širým nebem“, čímž myslím volnou zahradu rodiny Beránkovy zde v Kolodějích, odkud byly kdysi velkorysé výhledy do dálek. Tato pozemská „rajská zahrada“ pro Jiřího představovala svrchovaný tvůrčí prostor, kde mohl pracovat v bytostné spjatosti s přírodními silami růstu, rozkladu a zániku. Zahrada mu byla místem k rozjímání, ale i pro důvěrný rodinný život a pro přátelské setkávání s nejbližšími. Mezi stromy, domácími zvířaty a sochařskými díly v různých stadiích „návratu k přírodě“ působil Jiří vždy jako člověk ve svém živlu. 

Vedle nezaměnitelného sochařského projevu, jímž Jiří obohacoval společné tvůrčí svědectví volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, nelze opomenout jeho významné pedagogické působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a poté na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Jiří byl bezesporu profesorem vyhraněného charakteru, což jistě nemuselo konvenovat studentům zvyklým na jemnější, kompromisnější způsob zacházení. Zato byl Jiří pro řadu mladých lidí a budoucích tvůrců postavou inspirativní, přejícím souputníkem na cestě ke zdrojům závažných lidských témat a duchovně kulturních projevů. 

Jiří v sobě měl evropské kořeny. Jeho byli Etruskové, jeho byly kykladské sošky. Jeho byl francouzský existencialismus a Alberto Giacometti. Avšak možná nejvíce byl jeho domov, rodná půda – to, co jednou v New Yorku, ve chvilce stesku po domově láskyplně nazval „kolodějským křovím“. Pro Jiřího byl domov jediným místem, odkud je člověk schopen chápat své pravé místo ve vesmíru, do něhož se narodí a do něhož se pak zákonitě vrací. 

V době, kdy současnému umění vévodí nová média, byl Jiří soustavným obráncem toho, co sám nazýval „prachstarými médii“, jinými slovy klasických technik sochařství, založených na odvěkých lidských smyslech a na lidském tělesném měřítku, podle něhož se měřily stavby již od starověku. Pokud lze duševní mělkost uvažování dnešního světa symbolizovat jako túji, tak Jiří byl svým uvažováním naopak „paměťovým dubem“, který pomalu rostl do velkorysé výšky i hloubky. 

Není snad vhodnějším závěrem k této vzpomínce nežli úryvek z Jiřího vlastních reflexí, které můžeme s vděkem považovat za krédo člověka, jehož život byl respektován a jehož odchodu se hluboce lituje: 

„Neznám dokonalejší příklad hledání než opracovaný kámen do základu. Sesazen s dalšími dává zrod příbytku. Neznám dokonalejší příklad hledání, než opracovaný trám. Jaká stavba z nich vznikne, takoví jsme. Stojím na břehu moře a hledám vhodné balvany, abych z nich postavil dům. Dům pevný, aby odolal bouři. Dům, v němž mohu žít. Stojím na břehu moře a přemýšlím o tvaru lodi, na níž chci vyplout za obzor.“ 

Smuteční řeč děkana fakulty designu a umění v Plzni akademického malíře Josefa Mištery:

Jiřího Beránka, jeho sochy jsem poprvé pro sebe objevil před čtyřiceti lety na malé výstavě v Českých Budějovicích. Jeho dílka ke mně okamžitě začala mluvit jazykem, který mi byl velmi blízký. Od toho zážitku bylo pro mne jméno Beránek významnou ikonou na poli výtvarného umění. Ikonou, která rostla i přes nepřízeň režimu. Ani ve snu by mi tehdy nenapadlo, že budu mít tu čest tímto mistrem spolupracovat, že jednou, o mnoho let později, až v příštím tisíciletí spolu založíme školu.

S profesorem Beránkem jsme se začali scházet s  někdy v roce 2006. Plánovali jsme jeho příchod do Plzně na tehdejší Ústav umění a designu, který byl jakýmsi prenatálním stádiem dnešní SUTNARKY – Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara. Jezdil jsem za ním do atelieru na Florenci, nebo ještě raději sem do Koloděj. Sedávali jsme na sluncem zalité zahradě, něco dobrého popíjeli a snili. Mluvili jsme o všem, čím by se chtěl Jiří ještě zabývat ve tvorbě vlastní i ve výuce. Jak by chtěl orientovat nový obor – ateliér, který tam pro něj založíme. Po létech na UMPRUM, kdy vedl studenty více k tvorbě figurální, chtěl se vydat se svojí školou znovu do krajiny. Hovořili jsme o měsíční krajině na severu Čech, odkud pocházím, kde na výsypkách hlušiny vyprojektuje Jiří gigantické landartové kompozice, které budou viditelné z vesmíru stejně jako Čínská zeď. Povídali jsme si o západních Čechách, o krajině Sudet se zmizelými vesnicemi, s pobořenými kostely. O síti cest, a architektuře barokní krajiny, která ztratila vnitřní logiku, když ji přeťala železná opona. Jirka říkal, že chce krajinu svými zásahy léčit a vracet jí smysl. To se také podařilo.

Stopy působení sochaře Beránka i jeho žáků naleznete po celém širém Západočeském kraji od Šumavy až ke Krušným horám. Cyklus monumentálních instalací ve zdevastovaných kostelech Sudet prezentuje excelentním způsobem sociálně – kulturní roli umění. Z desítek opuštěných a zapomenutých míst se stala místa lidmi vyhledávaná, do kterých se vrací život. Nevím o jiné škole, která v takovém rozsahu přetváří prostředí svého regionu, která tak intenzivně zasahuje do životů lidí.  A to byl Jiří Beránek.  Hybatel.

Jeho díla často rozměrná, hrubá a monumentální svým formátem, současně nesmírně citlivá a jemná svým naléhavým poselstvím vždy hýbala společností, provokovala, inspirovala nové otázky a dávala odpovědi na otázky dosud nenalezené. Jeho díla posouvala vpřed vývoj oboru a rozšiřovala jeho už dobyté území, jeho dosavadní hranice. Ale proč o Jiřím Beránkovi hovořit v čase minulém. Jeho umění je věčné, je mimo čas a jazyk, kterým k nám hovoří se nás dotýká stejně dnes, jako před čtyřiceti lety. Stejně tomu bude za sto i dvěstě let. Po Jirkovi tu zůstává do planety vyrytá zřetelná a hluboká stopa jeho ducha, která tu bude ještě dlouho oslovovat mnoho generací po nás. Jiří Beránek se zvěčnil nejen svojí tvorbou uměleckou, ale i pedagogickou. Sice zemřel, přesto tu zůstává tu stále s námi ve svém díle, ve svých žácích,
a v díle žáků svých žáků. Jirka je jako starý mohutný dub, s nekonečně košatou korunou, dub, který sice padl,  ale z jeho kmene vyrůstají nová výhonky další, další a další mladé stromy… Je to celý les žáků, jeho následovníků, které zasvětil do mystérie svého sochařského umu. 

Ano, Jirka je a bude tu s námi už navždy ve svém díle sochařském a pedagogickém,
ale bude nám také už navždy scházet. Vím, že odešel usmířený s Bohem a je mu teď dobře, protože odešel k největšímu ze sochařů, ke Stvořiteli. Jistě si dobře rozumí, protože on je také dobrý figuralista i tvůrce landartu, vždyť co jiného je tvořit z mlhoviny hvězdy a planety a z toho všeho galaxie.

Přesto je mi moc smutno, že už se nikdy nepotkáme na tomto světě, že už nedokončíme všechny ty plány, které jsme měli. Bude se nám stýskat, Jirko, a já vždy když v kanceláři usednu za masivní bukový stůl, který jsi vytvořil pro mne a všechny budoucí děkany SUTNARKY, uvidím před sebou tvůj ironický úsměv a uslyším, jak svým chraplavým hlasem koutkem úst říkáš: “No – já jsem chtěl udělat stůl, za kterým budeš vypadat malej.“

Tak s Bohem Jiří, a jednou na shledanou.

Smuteční řeč sochařova syna Šimona Beránka, kterou na pohřbu přednesla herečka Dana Batulková:

Odešel jsi po statečném boji se zákeřným nepřítelem se ctí a důstojností. Jako statná vrba, která byla parazitem vykořistěná. Avšak kořeny zůstávají věčné, tak jako tvůj odkaz, tvé poselství. Doufám, že už jsi doplul na druhý břeh, kde opět bez bolesti rozkvétáš a tvoříš.

Děkuji, že jsi mi dal volnost, svobodu a inspiroval jsi mě v přesahu krajiny do duchovního života a harmonického soužití s ní. Doufám, že tvá tvorba spatří světlo světa a bude se o ní diskutovat a inspirovat i další.

Tvé dílo koresponduje s přírodou, povznáší, zviditelňuje a rekultivuje zapovězená a zaniklá místa. Nadstavbou díla je přesah věčného životního cyklu, že i z odřezků při osekávání zetleje rašelina, ze které vzejde nový život, který podpoří rozvoj biodiverzity.

Příroda by nám neměla být lhostejná. Maják již svítí na poplach. Tak jako ses o to zasloužil ty. Rekultivoval a činil, nikoliv přihlížel.

Děkujeme Ti. Dal´s nám rozhled i volnost tvorby. Přivedl nás na správnou cestu. Zůstáváš v nás.

Kunsthistorička Sylvie Stanická, přečetla jednu z básní Jiřího Beránka, které nalezla mezi jeho kresbami 

Přicházím bez zaklepání.
Dveře mě přece pustily.
Dobrý den.
Přicházím, abych zas odešel, přestože nechci se loučit
Rozumíte mi?
Jen stařec, který vypadal jakože neposlouchá, vstal od knihy a pokývl souhlasně hlavou.
Ještě ten večer dovedl se mnou běžet až nevím kam.
Tam jsem já mohl masku strhnout.

Báseň Beránkova studenta Jakuba Grece, kterou byly zakončeny smuteční proslovy:

Nad čistým nebem zahřmělo

v půli se zlomil statný dub

třísky zasáhly srdce

kořeny navěky vrostlé v zem

koruna větvoví poroučela se k nim

– jako kdysi jeho krucifix na kolodějském krchově

Ohlodané kosti a šlupky od brambor

tlí na hnoji v koutě zahrady

Kulaté kmeny mění se v trámy Božího krovu

Duše kališníka, otřískaná hrbolatou poutí

za křiku strak a ržání koní

nalézá smíření

Sepjetí s pradávností

rašelina a vesmír

Navzdory tendencím

archetypy a vzdorovitost

umanutý samorost

,,dobrá socha se dá udělat z čehokoliv,

netřeba snít o ideálním atelieru – mým je zahrada”

Do oudražský chalupy nastěhoval se dudek

na polici kompoty

plody klíčí a rostou z rodné hlíny

jemně tesaného Beránka

a z jeho podstaty