Ruský diktátor a válečný zločinec Vladimir Putin v moskevském Kremlu (2024) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NÁZOR / Všimli jste si někdy zvláštní tendence, že čím horší je životní úroveň v zemi nebo čím tvrdší a totalitnější je režim, tím více se v zemi rozvíjí vlastenectví? Podívejme se na Severní Koreu. Někdo si řekne, že Severokorejci nenávidí svůj život v Severní Koreji, tajně sní o sledování filmů z Jižní Koreje a při první příležitosti se obrátí proti Kimovi a plivnou mu na hrob. O Rusku se říká totéž, že ho všichni chválí jen ze strachu, ale ve skutečnosti v hloubi duše všichni Putina nenávidí. Abych byla upřímná, tak těmto historkám nevěřím, myslím, že je to jen výmluva, protože pro mnoho lidí je nemožné si představit, že Severokorejci a Rusové mohou milovat Severní Koreu a Rusko.
Takoví Severokorejci a Rusové se také rádi mění v holubice míru a říkají, že jejich země vlastně nejsou tak špatné, to jen tamní úřady jsou hrozné, tak proč by tam lidé nemohli milovat svou zemi? To znamená, že oddělují území od moci. Připadá mi přinejmenším divné chovat k území nějaké city, dokonce bych takové lidi zařadila mezi úchyly. Milovat nebo nemilovat nelze kus země, ale život na tomto kusu země a to, zda bude dobrý nebo špatný, zajišťují právě tyto úřady. Ano, ale milovat lze jen něco dobrého. Jak tak obrovské množství lidí může milovat zemi, kde se nedá ani volně dýchat?
Pro člověka, který vyznává jakékoli náboženství, je hlavním cílem dostat se nakonec do nebe. A byl mu dán jasný plán činnosti, že pokud se bude řídit přikázáními Písma, pak se tam dostane. Jakékoli náboženství je skvělým nástrojem řízení, stejně jako vlastenectví. Pokud jde o něj, je člověku také dán nejvyšší cíl – obětovat se pro svou zemi – a byl mu také dán jasný plán činnosti – udělej vše, co po tobě úřady žádají. Ale pokud se vám zdá, že je to maximum, tak ne, nejvyšší stupeň vlastenectví je, když se mísí s náboženstvím, a v takovém případě se vlastní oběť stává posvátnou.
Proto má Putin ruskou pravoslavnou církev a patriarchu tak pevně v hrsti a ze všech sil se snaží udělat z války proti Ukrajině svatou válku. Aby bylo cílem zemřít za vlast ještě jasnější, člověk se nejen obětuje, stane se hrdinou a prokáže nejvyšší stupeň vlastenectví, ale také se dostane do nebe, protože cíl je posvátný. Jsem si jistá, že byste například od švýcarských občanů neslyšeli tolik projevů vlastenectví jako od Rusů, protože to je potřeba jen tam, kde je všechno špatně.
Koneckonců, pokud je život v zemi nechutný a nemá žádný smysl, stačí občanům stanovit cíl, za kterým půjdou, aniž by si všímali toho, co je obklopuje kolem. Drží se tohoto „vlastenectví“ jako záchranného lana, jako smyslu života, i když smyslem tohoto života je smrt, tedy jejich vlastní oběť. Cítí tak svou vlastní hodnotu a uvědomují si, že nežili a netrpěli nadarmo. Proto obyvatelé totalitních zemí milují své země z jednoho prostého důvodu: nic jiného jim totiž nezbývá.
Pak ale vyvstává otázka: Jak ji lze milovat, když vlastenectví je pouze cíl a nemá nic společného s city? Jedna věc je milovat rozvinuté, úspěšné, vyspělé země, například je pochopitelné, proč mohou Jihokorejci milovat svou zemi. Ale proč Severokorejci milují tu svou? Slyšeli jste o fenoménu zvaném stockholmský syndrom? Jedná se o psychologický jev, kdy oběť začne k agresorovi pociťovat sympatie, nebo dokonce lásku. Zároveň může mít negativní pocity vůči těm, kteří se snaží oběť zachránit.
V jednom z mých oblíbených seriálů („Papírový dům“) je to dokonale demonstrováno. Když se rukojmí zamilovala do jednoho z lupičů, přešla na jeho stranu, a nakonec se sama stala lupičem. Myslím si, že v Rusku vypukla epidemie stockholmského syndromu, i když jsou jistě i tací, kteří jsou prostě zneužíváni a trpí bitím a ponižováním.
Aby ospravedlnili cíl a zároveň posílili city, potřebují ruské úřady svá slova něčím podložit a dokázat, že kolem jsou nepřátelé a země potřebuje hrdiny. Potřebuje zejména vnějšího nepřítele, především proto, aby se veřejnost nevěnovala vlastním životním podmínkám a neptala se, čí je to všechno vina, aby nedejbože Rusové neměli podezření, že za všechno mohou ruské úřady. A když je jasně znám nepřítel, ještě více to zvýrazní konečný cíl a odpoví na mnoho otázek, například kdo za všechny problémy může, kdo chce Rusko zničit a kdo ho ochrání.
Vlastenectví je sladký jed, který používají úřady těch zemí, které svým občanům nemohou nabídnout nic jiného. Tento pojem funguje jako zástěna, která visí před očima a zakrývá hnilobu toho, co se děje kolem, protože když je všechno dobré, chcete to naopak ukázat, a ne to zakrýt hadrem, aby ostatní nepoznali, co je pod ním. Pokud tedy vidíte, že úřady stále častěji mluví o vlastenectví, znamená to, že se před vámi snaží zakrýt něco nechutného. Jsem si jistá, že mě mnoho lidí bude kritizovat a myslet si, že všechny nabádám, aby nic necítili vůči své vlasti. Není tomu tak, jen chci, abyste se ujistili, že tyto city jsou vzájemné. Láska by měla být vzájemná, ne zneužívající.
Když vidíme pár, kde partner bije a ponižuje partnerku, myslím, že by jí každý řekl, aby od něj utekla. Stejně tak to mohu říci lidem z těch zemí, které ponižují, ničí a plivou na obyvatele. Úřady těchto zemí očekávají, že lidé budou milovat zemi jen proto, že tam je, ale ve skutečnosti by především země měla milovat lidi, projevovat jim péči a pozornost. A pokud to stát neprojevuje a nezajímá se o to, zda obyvatelé odcházejí za dobrým životem do jiných zemí, pokud vás stát nemiluje, ať to na oplátku neočekává.
