Zdá se mi, že škola dnes neposkytuje vzdělání ve smyslu dodání vědomostí, schopnosti kriticky myslet, pravidel chování, nutné (sebe)disciplíny, etických normativů a i jisté míry tělesné zdatnosti.

Místo toho poskytuje návody na použití a směrovky, ukazující cestu k informacím, o kterých ale nikdy nevíte, jak moc jsou spolehlivé. Často dokonce k informacím banálním, které by bylo jednodušší mít prostě v hlavě – jako malou násobilku a vybraná slova. Ono se sice „na webu“ najde ledacos, ale ne vše je spolehlivé. Na sociálních sítích je to ještě horší a to, co na nich vidíte a čtete, rozhodně nelze pokaždé vzít za bernou minci.

Produkty takového „vzdělávacího procesu“ (říkalo se tomu tak za komunistů a říká se tomu tak pořád) máme všichni před očima dnes a denně. Na ulici, doma, v práci i v soukromí, buď přímo a „naživo“ nebo skrze média.

Ve veřejném diskursu jsou první na ráně média, respektive lidé, kteří do nich píší nebo v nich vystupují. Týká se to všech médií, ale mne v tomto směru zajímají tištěné noviny a časopisy, televize, rozhlas, zpravodajské servery. Stranou ponechávám ty, kdo mají potřebu ustavičně někomu něco sdělovat a k tomu si vytvářejí vlastní webové emiráty.

Redaktoři se živí tím, že předžvýkávají jakousi vstupní informaci a tu pak vyvrhnou na veřejnost, jež věří, že se jí dostává zjevené pravdy. Ve skutečnosti to je pseudoprodukt po stránce druhové i formální.

Neznamená to automaticky, že jsou žurnalisté hloupí. Většinou toho ale moc neznají. Neumí zhusta ani pravopis, ani gramatiku, mívají problémy se syntaxí, nemají žádné nebo problematické rétorické schopnosti.

Nejsou v populaci žádnou výjimkou, ale jsou nejvíc vidět a slyšet, takže se zdá, jako kdyby oni byli ti nejhorší. Realitu reprezentuje libovolná internetová diskuse v libovolném médiu k libovolnému tématu. Je to hrůza. Obsahově, formálně i pravopisně. Takhle nějak bych si představoval peklo pro učitele češtiny a pro autory „diskutovaných“ textů. Autor i ostatní čtenáři to naštěstí mohou ignorovat.

Teď ale musí přijít nepříjemná otázka. Nepříjemná pro mne a mé vrstevníky. Otázka zní: kdo je to naučil, nebo vlastně nenaučil? Na otázku je zase jen nepříjemná odpověď: no přece my, milé děti, my jsme to byli! Ne sice každý z nás osobně, ale byli to naši normalizační spoluobčané, kteří měli státní souhlas a posvěcení vzdělávat „mladou generaci“. Zprasili ji a my jakožto rodiče jsme s tím nic nedokázali udělat (budiž čest výjimkám, ale těch je zoufale málo).

Sociální systémy mají tendenci se reprodukovat. Ne samy o sobě, to bychom se nikam nedostali, ale skrze ty, kdo v nich žijí a přenášejí je do budoucnosti přes své potomky a žáky. Tak se stalo, že někdejší normalizační spiknutí méněcenných (ano, říkalo se tomu tak, a byly pro to dobré důvody) nese své nahnilé plody ještě dnes. Nejen mezi těmi, kdo jsou „první na ráně“, jako novináři, politikové, kapitáni průmyslu a veřejně aktivní intelektuálové, ale i mezi námi ostatními.

Sami vzděláni jen polovičatě předali učitelé a rodiče svým žákům a dětem zase jen polovinu toho, co sami dostali. Ve srovnání s dobou před padesáti a více lety se tak na dnešní „mladou generaci“ dostává jen zhruba osmina. Nejde jen o konkrétní vědomosti, ale o vztah ke vzdělání a k tomu, čemu se říká „naše hodnoty“.

Podle mého soudu neobstojí obhajoba současného stavu, která je založena na tvrzení, že je dnes svět jiný. Svět je vždycky jiný, už zítra ráno nebude stejný, jaký je dnes. Samozřejmě, že děti a studenti potřebují dovednosti, které za „našich časů“ ani neexistovaly, natož abychom je potřebovali. Jenomže dnešní svět nevznikl rázem, je produktem stálé změny, probíhající všude kolem nás. Ta je zase umožněna tím, že její tvůrci byli vzděláni v systému, který je pro tuto roli připravil.

Mám nepříjemný pocit, že někdejší kontinuita ve vzdělávání je přerušena, a to čím dál patrněji a s čím dále nepříjemnějšími důsledky. Pod záminkou rozvoje myšlení a kreativity ubývá vědomostí, bez nichž je každé myšlení a kreativita odsouzeno k tomu, aby znovu objevovalo už objevené a tvořilo už jednou vytvořené. Když čtu akademické texty některých dnešních mladých vědců, bývám překvapen právě tou diskontinuitou, zakrývanou moderním akademickým žargonem.

Slyšel jsem už asi před rokem v rozhlase, že jistá učitelka připravila didaktický materiál o uprchlících a že snad jej ministerstvo školství hodlalo doporučit školám jako vhodný materiál k „vyučování o uprchlících“. (Jestli se tak stalo nevím, ale není to podstatné.) Podle mediální verze mělo jít o pokus senzibilizovat děti a jejich prostřednictvím rodiče k větší solidárnosti a empatii k uprchlíkům.

To ale není vyučování, nýbrž brain-washing, vymývání mozku. Což si nikdo neuvědomil, že „učit o uprchlících“ je, s prominutím, blbost? Neměly by děti být spíše poučeny o etice, sociologii, moderních dějinách, kulturní historii, historické geografii a demografii, politologii a filosofii? Že je to pro žáky základní školy nesmysl snad ještě větší než „učení o uprchlících“? Není.

Nejde přece o výuku předmětů, ale o využití znalostí z těchto oborů ve výuce dějepisu, zeměpisu, občanské nauky, vlastivědy, i v běžné komunikaci s dětmi. Co jiného jsme se učili my (tenkrát!, jak úžasné by to mohlo být dnes!!!)? Například „jeden za všechny, všichni za jednoho“, „neubližuj slabším, pomáhej jim“, „čti“, „přemýšlej“. Ach jo!

Text vyšel na blogu autora na webu Aktuálně.cz.