Ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons / Mil.gov.ua / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / Mil.gov.ua / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / Namísto slibů budelípu pro našelidi by se politici měli popasovat s novými reáliemi středoevropského prostoru. Ty ve stále větší míře definuje ruská a čínská politická válka proti demokraciím – a během nejvýše dvou volebních cyklů přibude obnovená ruská vojenská hrozba. Mezinárodní investoři se definitivně začnou ohlížet, kde nechal tesař díru.
Rozhovor hlavního velitele ukrajinských sil generála Zalužného pro týdeník Economist vnesl do diskuse o budoucnosti střední a východní Evropy tolik potřebnou střízlivost. Jakkoliv lze v jednotlivostech proti použité argumentaci leccos namítat, hlavní závěr bezesporu platí. Po ztroskotání letošní ukrajinské protiofenzivy se válka v našem sousedství dostala v tom nejlepším případě do patu. Což znamená, že nás v dohledném čase neopustí a její dopady budou trvat.
Optimismus ukrajinských štábů se ukázal jako neoprávněný a západní pomoc bojující Ukrajině zoufale nedostatečná. Ani skromný plán EU dodat Ukrajině milion dělostřeleckých granátů se nakonec nedaří plnit.
Lhůta vyprší v březnu, avšak dosud se povedlo závazek vůči Kyjevu naplnit z jedné třetiny. A to šlo ještě o nejsnazší část, protože řeč je o granátech dodaných ze stávajících zásob. Zbylou munici bude třeba nově vyrobit – a to se v žádném případě nedaří podle představ Bruselu. Zpravodajské odhady množství Rusku dodané severokorejské munice se naproti tomu pohybují v rozsahu 350 000 až více než milion dělostřeleckých granátů. Posledně zmíněné číslo by mohlo znamenat, že Moskva získala zásoby potřebné pro novou, zimní ofenzivu.
Nedávno mi nejmenovaný zbrojař napsal z Jižní Koreje, že prý tam nevycházejí z údivu nad počínáním kontinentu Šípkových Růženek. Nechápou, proč Evropané v rychle se zhoršující mezinárodní situaci nedělají pro zvyšování obranyschopnosti téměř nic. A to ještě ani netušili, že premiérův bezpečnostní poradce Pojar – ten, co neumí definovat dezinformace – právě odjel na návštěvu komunistické Číny, hlavního spojence Ruska i severokorejského režimu.
Evropě chybí pochopení důsledků absence ruské porážky. Jen málokdo žije s pocitem, že je třeba rychle něco dělat, aby Ukrajina neprohrála. Politici v Bruselu sice nějak rozhodli, ale byrokraté mají spoustu času.
Deindustrializovaný kontinent čelí potížím s budováním dodavatelských řetězců, které by umožnily technologicky nijak zvlášť náročnou výrobu, jakou představuje produkce dělostřelecké munice. Kdečeho se nedostává, včetně klíčové suroviny, kyseliny dusičné. A máme tu i vnitřní předpisy bank, které odmítají úvěrovat zbrojovky a muniční továrny.
Mezitím Rusko kompletně militarizuje svou ekonomiku a výdaje na zbrojení oproti roku 2021 zvyšuje třiapůlnásobně. Militarizací školství chce mimo jiné do roku 2030 získat 180 000 specialistů na výrobu bojových bezpilotních prostředků. Ve výrobě dělostřelecké munice předběhlo spojené kapacity USA a EU hned několikanásobně.
Jestliže konflikt na Ukrajině až do skončení amerických prezidentských voleb na podzim příštího roku zamrzne – což v tuto chvíli vypadá jako optimistický scénář – stejným způsobem zamrznou i jeho dopady.
Uprchlíci z ohrožených částí Ukrajiny se nebudou dost dobře moci vrátit domů a znova vybudovat své životy. Investoři v zemích v blízkosti destabilizujícího Ruska, jejichž obrana před potenciální agresí je slabá, začnou hlasovat nohama a nastane odliv zahraničního kapitálu z regionu. A pokud snad někdo očekává, že by mohl přijít nějaký Marshallův plán číslo dvě, mohu ho ujistit, že nepřipadá v úvahu. Budoucí zájmy Spojených států leží přednostně v Asii, nikoliv už na starém kontinentu.
NATO se interně dohodlo, že bude vydávat nejméně 2 % HDP na obranu, již v roce 2006. Tento příslib byl veřejně obnoven v roce 2014 a pak znova letos. Řada členských zemí však mety zřejmě nedosáhne ani dvě dekády poté, co závazek vznikl. A navíc samotný objem finančních prostředků vynaložených na zbrojení ještě nezaručuje, že výdaje budou mít potřebnou strukturu.
Například Česká republika naléhavě potřebuje znovu vybudovat systém teritoriální protivzdušné/protiraketové obrany, stejně jako integrovaný mobilní systém PVO/PRO/protidronové obrany vojsk. V tomto směru zatím nebylo uděláno takřka nic. O nákupu pouhých čtyř baterií izraelského protiletadlového systému SPYDER rozhodla ještě předchozí vláda.
Zkušenosti z letošního 7. října dále ukázaly, že například stávající systém zajištění perimetru strategicky důležité letecké základny v Čáslavi, ale i řady dalších klíčových objektů v případě války zdaleka nemusí stačit.
Ale patrně největší český deficit představuje účinná vůle k odporu. Ministr spravedlnosti se schází s osobou, kterou BIS kvůli kontaktům s Rusy označila za bezpečnostní hrozbu, a nic se neděje. Dekády trvající slabost ODS vůči totalitní Číně nerušeně pokračuje, možná na podkladě neokissingeriánských fantazií.
Avšak američtí republikáni, němečtí sociální demokraté i čeští konzervativci budou dříve nebo později konfrontováni se zjištěním, že oddělit Čínu od Ruska není věc, pro kterou se prostě rozhodnete a pak ji realizujete.
V minulosti tandem Nixon–Kissinger pouze využil existujícího hlubokého sporu mezi Pekingem a Moskvou, který vznikl ještě za Chruščova. Dnes nic takového rozhodně neexistuje, obě revizionistické mocnosti jsou naopak strategickými spojenci, sdílejí řadu zájmů a v mnoha oblastech spolupracují – včetně dezinformační a politické války proti západním demokraciím.
Máme tu naopak ze všech praktických hledisek nedělitelné trio revizionistických mocností Čína–Rusko–Írán, jimž z druhé linie sekundují menší diktatury chtivé cizích území – jako KLDR nebo Venezuela, pošilhávající po třetině Guyany.
Žádná „politika chytřejší než obrana“ před touto koalicí světových diktatur neexistuje. Namísto „mazaných“ úvah některých našich provinciálních politiků bychom měli věnovat pozornost průmyslu, jehož výkon se v září meziročně propadl o 5 %.
Bezpečnost v nevlídném světě si jen těžko zajistíme bez rozsáhlých průmyslových kapacit.
