Cílem Ruska, který u nás prosazují autoři dezinformačních webů spolu s aktivisty předstírajícími boj za svobodu projevu, není v této fázi ovlivnit myšlení občanů, aby plně podporovali ruské vidění světa. Cílem je oslabit prozápadní orientaci společnosti rozšiřováním pochybností a relativizací skutečnosti. Cílem je to, co popsal už Orwell. Aby nebylo jasné, co je válka, co je mír, co je svoboda a co je otroctví.

Působení v zájmu Ruska začíná u relativizace historie. Tuto snahu jsme viděli u historiků, kteří si sami říkají revizionisté. Snaží se zkreslit fakty podložený popis naší poválečné historie a přesvědčit ty, kteří tuto dobu nezažili, že společnost vlastně žila v nesvobodě celkem spokojeně a po svobodě ani netoužila.

Dále čtěte

Útok na Kapitol. Týdeník FORUM píše o řádění lůzy, za nímž stojí aktivista Rajchl

Nový Týdeník FORUM se zevrubně věnuje demonstraci, která se konala v sobotu na Václavském náměstí, kdy se skupina proruských…

Po roce agresivní války Ruska proti Ukrajině je v zájmu Ruska narušit ve společnosti podporu vlády v její pomoci bránící se Ukrajině. Zdánlivě nevýznamným tématem může být třeba spor o vyvěšení ukrajinské vlajky. Po protivládní demonstraci svolané údajně proti bídě se skupina demonstrantů snažila vniknout do budovy Národního muzea, aby z jejího průčelí strhla ukrajinskou vlajku. V tu samou chvíli se na sítích rozpoutala debata o vyvěšování vlajek. Reprezentant spolku, který předstírá péči o svobodu projevu, na svém facebookovém profilu jakoby náhodou zrovna otevřel debatu o tom, kdo organizuje vyvěšování ukrajinských vlajek, a dokonce zpochybnil legitimitu samostatného vyvěšování vlajek cizích států. A okamžitě začala relativizace navozující dotaz, jak by společnost reagovala na vyvěšení ruské vlajky. Agresor, nebo oběť ⁠– cílem proruských aktivistů je předstírat, že mezi tím není rozdíl.

Děkan Ševčík, který podle vlastního vyjádření šel náhodou okolo, když se demonstranti přetlačovali s policií o vstup do budovy muzea, srovnal situaci s Palachovým týdnem, tedy s brutálním potlačením klidného protirežimního protestu v lednu 1989. Komunistická policie mlátící lidi hlava nehlava a policie demokratického státu bránící před agresivními útočníky ⁠– všechno jedno. Na nikoho neútočící demonstranti z ledna 1989 a agresivní útočníci snažící se proniknout do budovy muzea ⁠– žádný rozdíl. Důležité je zasít pochybnost, vytvořit dojem, že naše demokratická společnost se chová stejně jako komunistická diktatura.

Dále čtěte

Rezignace na akční plán je chyba. Demokracii je třeba bránit

Již jednou naši demokratičtí politici podcenili nebezpečí ruského vlivu, když neubránili demokracii v roce 1948. Téměř na dvaačtyřicet let nás…

Známá novinářka nedávno v rozhovoru obhajovala své srovnání poradce prezidenta Petra Koláře s poradcem minulého prezidenta Martinem Nejedlým. Jeden prý lobbuje za Rusko a jeden za Ameriku. Je to jedno, řekla. I kdyby to byla pravda a srovnávali bychom lobbisty ruských a amerických zájmů, pak to věru jedno není. V prvním případě jde o lobbing pro velmoc, která u nás násilím a vojenskou okupací podporovala diktaturu, a v druhém případě o zemi, s jejíž pomocí můžeme žít v demokracii. Klást mezi ně rovnítko znamená, že je nám také lhostejné, jestli žijeme ve svobodě, nebo v nesvobodě. V případě novinářů také to, jestli můžeme svobodně vykonávat své povolání, nebo si vybrat mezi cenzurou a mytím výloh, případně kriminálem.

To, že naše společnost v době komunistické nesvobody nebyla zcela odstřižena od pravdivých informací, je ponejvíce zásluhou zahraničních rozhlasových stanic vysílajících v češtině. Proti cenzurovaným domácím médiím, která skutečnost nejen cíleně zkreslovala, ale často úplně zamlčovala, tu byl přísun zpráv, které pravdivě informovaly o dění ve světě i u nás doma. Přesto mnoho lidí razilo teorii, že pravda je někde uprostřed. Někde mezi tím. Ale pravda není nikdy někde mezi. Zpráva je buď pravdivá, pokud zobrazuje realitu, nebo nepravdivá, pokud realitu popírá a zkresluje. 

Zkreslování a relativizace jsou nejlepším nástrojem destrukce společnosti v ruském zájmu. Kdo na ní spolupracuje, přebírá zodpovědnost za omezování naší svobody a posilování ruského vlivu. Umět rozlišit pravdu od nepravdy, profesionálně zpracovanou zprávu od dezinformace by se měly děti učit už ve škole v rámci mediálního vzdělávání. Pokud společnost na výchovu k mediální gramotnosti rezignuje, pokud nechce čelit dezinformačnímu působení Ruska, pokud nechce podporovat nezávislá profesionální média, žít ve svobodě nebude a ani si to nezaslouží.