Slovenský premiér Robert Fico FOTO: Evropská unie / se souhlasem
FOTO: Evropská unie / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Osud Slovenska, které zažívá Ficův politický comeback a obrat kormidla zahraniční politiky na východ, v Česku vyvolává poněkud černobílé emoce. Avšak spíše než blahosklonné vytahování se ve stylu staršího sourozence by bylo namístě chápat slovenskou kauzu jako varovný příklad – s velkým vykřičníkem vznášejícím se nad Prahou.
Čím to, že devadesát procent „dospělejších“ vyjádření Čechů ke slovenské politické tragédii postrádá jakýkoliv náznak analýzy toho, co se vlastně na druhém břehu Moravy doopravdy stalo?
Obávám se, že jde o zřetelný případ aplikace národnostních předsudků. „Já jsem vám to říkal“ zpravidla následuje tam, kde ani není co vysvětlit, protože všechno přece dávno bylo „jasné“.
Slováci jsou „jiní než my“, údajně méně rozvinutí, méně sofistikovaní, emocionálnější, více se mentalitou blíží ruskému východu. Chováte-li tuto sadu předsudků vůči „slovenskému národnímu charakteru“, není samozřejmě třeba klást si další otázky. Ficův návrat nepřekvapuje. Skvělá příležitost se na pět a půl milionu bývalých spoluobčanů zase jednou podívat skrz prsty.
V poněkud propracovanější verzi téhož vystupují zaprášené Huntigtonovy mapy údajných civilizačních celků, na nichž za řekou Moravou prý už začíná cosi jiného, než co máme u nás.
Potíž spočívá v tom, že levným sebepotvrzením pocitu nadřazenosti nezískáváme ani jediný bit informace. Jen si levně pořizujeme pseudojistotu, že co se stalo „u nich“, to se „u nás“ přece stát nemůže. Po deseti letech prezidentování Miloše Zemana a vládě Andreje Babiše ovšem vyžaduje vytahování se na Slováky opravdu velkou zručnost v potlačování sebereflexe.
A právě informací a sebereflexe je nám zatraceně třeba, pokud se chceme vyhnout podobně zoufalému osudu, jaký zažívají evropsky a západně orientovaní občané Ficova Slovenska.
Nástroje ruské propagandy a politické války, které vrátily Fica k moci, právě v Moskvě procházejí rekalibrací na české podmínky – a poté s plnou silou udeří právě na obyvatele českých zemí zaslepené postkoloniálním syndromem.
Lekce první: Nemusí to být o armádě
Slovensko nemá proruskou vládu proto, že by snad předtím zanedbávalo klasické nástroje národní obrany. Respektive zanedbávalo je jen v míře plně srovnatelné s českými poměry – aniž by věc sama nějak přispěla k současné situaci.
Počet personálu ozbrojených sil je na Slovensku oproti ČR zhruba poloviční, což ale odpovídá poměru obou populací. Počty hlavní bojové techniky pak jsou na slovenské straně srovnatelné, nebo dokonce vyšší (to platí zejména o dělostřelecké technice). Obě vojenská letectva shodně provozují 14 bojových letounů.
To poslední, co bychom mohli říci, je, že za tragickým obratem slovenské politiky stálo zanedbávání armády. Že kdyby Bratislava, řekněme, nakoupila 24 letounů F-35, Fico by se nevrátil.
Ficův návrat vůbec nesouvisí s válkou takovou, jak ji ze setrvačnosti stále chápeme. Rusko především v této politické válce využilo páky, které mu poskytuje aliance se západním organizovaným zločinem.
Další věc je, že ačkoliv na Slovensku organizovaný zločin expandoval dlouhodobě a nešlo o žádné tajemství, ani v době úřadování západně orientovaných vlád se nenašlo dost politické vůle k opravdovému boji s ním.
Pamatuji si na letní dovolenou v roce 2009. Strávil jsem ji v Banské Bystrici, rodišti obou hlavních kandidátů na příštího slovenského prezidenta. Při cestách po okolí mi hostitelé vždy neopomenuli vysvětlit, která mafie to které město kontroluje. Avšak během uplynulých patnácti let ke mně nedorazila žádná informace o tom, že by snad v Bratislavě někdo rozhodl instalovat nějakého komisaře Cattaniho, který by se opravdu snažil mafii zatnout tipec.
Koalice prozápadních stran se na Slovensku s velkou oblibou věnovaly vzájemnému škorpení o druhořadé otázky, přičemž typickým prvkem byla naprostá neochota pravicových ideologů kooptovat rozumnější část Ficovy voličské základny prostřednictvím uměřené sociální politiky. Jestli slovenské prozápadní vlády něco opravdu neuměly, bylo to upevňování společenské soudržnosti a hledání širších spojenectví.
Malá ochota bojovat s mafiemi a zbytečné posilování polarizace společnosti demokratickými stranami sehrály při Ficově návratu a přepadnutí Slovenska na ruskou stranu plotu mnohonásobně důležitější roli než cokoliv, co by bylo možno podniknout v oblasti budování ozbrojených sil.
Volný prostor pro vlivové operace, dezinformace a podvratné aktivity
Většina Slováků dnes ve válce na Ukrajině rozhodně nefandí agresorovi proto, že by snad zdědila nějaký hloupý gen. Dokonce to pravděpodobně dost málo souvisí i s faktem, že si Slovensko poněkud opožděně prošlo fází romantické národní mytologie, jaká mezi Čechy fungovala nejdéle do poloviny minulého století.
Hustota palby „antisystémových“ proruských dezinformací zprava i zleva po dlouhou dobu neměla ve světě obdoby. Média jako konspirační Slobodný vysielač falešně odkazující na tradici Slovenského národního povstání se těšila naprosté volnosti a nemusela čelit žádné politické karanténě.
Volně mohla působit i polovojenská ozbrojená organizace Slovenskí Branci napojená na slovenskou sekci ruského motorkářského gangu Noční vlci. I když se Branci na podzim roku 2022 oficiálně rozpustili, neznamenalo to rozhodně konec proruských paramilitárních spolků.
S masivním šířením dezinformací a konspiračních teorií, stejně jako s nástupem proruských zájmových organizací, vedli osamělý boj liberálně orientovaní aktivisté a novináři, nikoliv státní orgány. Nelze vinit ty, kdo se s velkým osobním nasazením stavěli na odpor zlu, že nakonec neuspěli. Čelili ohromující a při zpětném pohledu dodnes nepochopitelné míře povznesenosti a lhostejnosti na straně těch, kdo nesli největší díl odpovědnosti.
Na slovenském příkladě se lze hořce poučit, že papalášství a fanatické sledování ideologických postulátů tváří v tvář politické a zpravodajské válce Kremlu je spolehlivým receptem na porážku ve válce, která ani nebyla vyhlášena.
A jen bláhovec věřící v iluzívní českou nadřazenost by byl schopen věřit, že v ČR se nemůže stát to samé.
