Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Pandemie koronaviru omezuje život na celém světě už déle než rok a půl. A zatímco po jejím vypuknutí velká část vyspělých zemí nasadila do boje proti nákaze roušky a další typy ochrany úst a nosu, nyní už svět k zakrývání obličeje nepřistupuje zdaleka tak jednotně. I v Česku se objevují případy, kdy lidé nařízení přikazující mít respirátor v MHD či při nákupech schválně ignorují. Výjimečně může docházet i k agresi. Co k takovému chování některé Čechy vede, vysvětluje pro deník FORUM 24 zkušený psycholog Jeroným Klimeš. Přidáváme i pohled expertů ze zahraničí.
Zatímco po vypuknutí pandemie řada zemí zaváděla drastická opatření, jako jsou lockdowny, výrazně omezovala možnost cestování a tlačila na zavádění rozestupů, nošení roušek a dodržování dalších hygienických pravidel, nyní se „manuály“ pro zvládnutí nebezpečné nákazy výrazně liší zemi od země, píše americká CNN.
Rozdílné přístupy se kupí navzdory tomu, že nespočet vědeckých studií ukazuje, že roušky či respirátory výrazně snižují šanci na přenos viru a zároveň dokáží nositele často i ochránit před tím, aby se covidem vůbec nakazili. Přesto veřejné debaty o povinném nošení ochrany dýchacích cest zuří v řadě států a některé země v nedávné době zrušily povinnost mít zakrytý obličej na místech, kde se vyskytuje větší množství lidí. „Roušky zůstávají symbolem rozdělené společnosti. Na jedné straně stojí ti, kteří si myslí, že restrikce byly příliš tvrdé. A na té druhé zase ti, co mají pocit, že jsme během pandemie naopak proti covidu nezasáhli dostatečně razantně,“ domnívá se Simon Williams, který na univerzitě ve Swansea ve Walesu přednáší o vzorcích chování spojených s covidem-19.
Řada zemí s hrozbou další zimní vlny pandemie uvažuje o tom, že povinnost zakrývání obličeje znovu zavede. Vlády ale narážejí na odpor lidí, kteří jsou unavení tím, že jim úřady donekonečna vysílají smíšené signály. A experti se obávají, že tam, kde už byla pravidla jednou uvolněna, bude jejich opětovné zavádění přinejmenším komplikované.
Odpor proti rouškám i respirátorům je k vidění také v českých ulicích, aktuálně není vůbec složité narazit v obchodě či hromadné dopravě na někoho, kdo ochranu obličeje nemá vůbec, případně má roušku staženou pod bradou. Pražští policisté například nyní vyšetřují incident, při němž na konci října muž udeřil pěstí do obličeje prodavačku poté, co nedostal požadovaný chléb a obsluha po něm chtěla, aby si nasadil respirátor. Co lidi vede k ignorování pravidel a občas až k hraničnímu jednání jako ve výše popsané násilné konfrontaci?
„Mám pocit, že lidé ztrácejí strach z covidu jako bezprostředního nebezpečí. Nošení roušek a podobná opatření vnímají hodně ideologicky. Už je to v podstatě na úrovni toho, že když chodím do kostela, tak zároveň nosím křížek, a když věřím v proticovidová opatření, tak nosím roušku. A teď se začíná společnost ideologicky štěpit, vzniká ideologická, v uvozovkách občanská válka,“ domnívá se zkušený psycholog Jeroným Klimeš, podle nějž už nejde o věcný konflikt, ale o symbol toho, jestli protiepidemická opatření (ne)mají smysl.
Upozorňuje i na to, že řada lidí opatření podle něj dodržuje už jen naoko. „Pořád dělám přednášky, takže vidím, jak ti lidé sice oficiálně sedí v roušce, ale nos mají venku. To už pak má čistě symbolický význam, nenese to ten ochranný, lékařský symbol. Je to jenom přihlášení se k určité ideologii,“ říká Klimeš.
Jasný názor má i na výše popsaný incident z Prahy, který řeší strážci zákona. „Ten člověk, než se srazí s tou prodavačkou, tak k němu promlouvají zlé pohledy lidí okolo a v něm se napumpuje odpor vůči covidu. A když mu někdo z těch lidí, v tomto případě prodavačka, řekne něco nahlas, tak bohužel schytá agresi za sto jiných lidí,“ vysvětluje duševní pochody muže Klimeš. Tomuto jevu se v psychologii říká městnaný afekt.
Protože se podle něj zastáncům protiepidemických opatření nedaří přesvědčit zbytek lidí o potřebnosti omezení, společnost se polarizuje a vede ideologický boj. Medicínské hledisko je podle něj úplně potlačené, a Klimeš opakuje, že lidé přestávají mít z covidu jako nemoci strach. „Jsou to v podstatě dvě náboženství dvou sociologických skupin. Lidé už mají problém věřit tomu, že to má všechno smysl,“ uzavírá zkušený psycholog.
