VIDEO: Co si myslel Leonard Bernstein o Beatles? Lekce z tolerance v sedmi minutách

NAŠLI JSME NA YOUTUBE / Jsou lidé, jejichž filmový příběh musí být dříve nebo později natočen. Už jenom proto, že do titulu stačí vetknout jejich jméno: Oppenheimer. Anebo dokonce jen přezdívku (jako v případě Leonarda Bernsteina): Maestro. Oba filmy měly premiéru vloni a zjevně předurčí ráz nadcházejícího oscarového ceremoniálu. 

O to víc mě překvapuje, kolik frustrovaných lidí (včetně mých přátel) je ani nedokoukalo. Vadilo jim, že nešlo o klasické životopisy. Jako kdyby Tolstého koncept Dětství, chlapectví, jinošství (zralý věk a smrt) měl být závazný i pro prvotřídní filmaře, jakými jsou Bradley Cooper a Christopher Nolan.

Jasně, všichni chceme být u toho, když madam Curie rozbíjí atom, Smetana ohluchne u piana a Zátopek porazí Mimouna. Když už nás to nepotkalo v životě, alespoň v ztemnělém sále kina chceme být u něčeho opravdu velkého, jakkoli víme, že Smetana není Smetana, ale Karel Höger. Navzdory tomu, že Jára Cimrman dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby nám zpřítomnil dějiny (Čechove, dvě sestry, není to nějak málo?, Marconi, zkuste to bez drátů), jsme nenasytní a neodpouštíme.

Maestro se provinil tím, že nám zůstal dlužen scénu, kterak „Leo“ Bernstein preluduje a náhle se mu zpod prstů vyřine melodie písně America z West Side Sory. Úplně to vidím, jak se jakoby náhodný hudební nápad pod rukama zkušeného aranžéra mění v definitivní tvar, tak jak ho známe z nezapomenutelného tanečního čísla na jedné ze střech „portorikánského“ domu nedaleko Harlemu. 

Jenomže, dámy a pánové, to by bylo klišé jako Brno, a Cooper, režisér a herec hlavní role, to dobře ví. Vlastně je v tom určitá zabedněnost nás diváků, že si pleteme film s wikipedií. Vtip je v tom, že Cooper viděl šanci přes skladatele vyprávět téma, které ho zajímá, a disproporčně, řekli by mnozí, se na něj soustředil. V případě Maestra šlo o bezvýhradné přátelství muže a ženy, jakkoli je komplikované už jenom tím, že jsou manželé a on je homosexuál. 

Já to mám tak, že mě baví takový film sledovat, a teprve potom se vrhnout na „wikinu“. A na tuny dokumentů, záběrů a rozhovorů, které si na YouTube vyvoláte jediným klikem. 

Tímto způsobem jsem nalezl sedmiminutové video, kde (skutečný) Bernstein vypráví o Beatles. Píše se rok 1967. Jsou tomu jenom dva roku od chvíle, co Frank Sinatra o kapele prohlásil, že její sláva je deset procent hudby a devadesát procent dlouhých vlasů. Zároveň zbývá jeden měsíc do vydání alba, které bude jednou považováno za nejlepší popovou nahrávku všech dob – Seržanta Pepře. 

Bernstein, hudební ředitel Newyorské filharmonie, dirigent předních světových orchestrů a klíčová postava pro renesanci hudby Gustava Mahlera, začíná těmito slovy: „Beatles jsem slyšel poprvé od svých dětí. Mnoho rodičů se rockové hudbě snaží uniknout a svým dětem se jí snaží zakazovat, jelikož je hlučná, nesrozumitelná a morálně zkažená. Já to neudělal, protože bych si připadal jako pštros, který schovává hlavu do písku.“

Tak začíná lekce z tolerance ve chvíli, kdy je Bernsteinovi čtyřicet devět, což je v šedesátých letech sakra věk, a kdy je elektrická kytara mnohými jeho vrstevníky považována za nástroj ďáblův. Člověku se okamžitě vybaví paralely. Třeba představa zasazená do malých českých poměrů, kdy by se před kameru posadil v témže roce smetanolog Václav Holzknecht a řekl něco podobného o Olympiku, je vážně šílená. 

Bernstein pokračuje: „Devadesát pět procent hudby, jež se na nás valí, je odpad, ale těch pět procent je tak vzrušujících, vitálních a významných, že si zaslouží pozornost každého myslícího člověka.“ Skladatel k nim přirozeně hudbu Beatles počítá a hned to tenhle génius poučeně, analyticky a zároveň přístupně dokáže na několika písničkách Lennona a McCartneyho. Umí to, konečně během populárního televizního seriálu se svým symfonickým orchestrem naučil celou Ameriku poslouchat Mozarta, Beethovena, Čajkovského a další velikány. 

Ten člověk se u toho netváří ani pobaveně, jako když vám dealer velkých aut prodává angličáka, ani ironicky, ale soustředěně, a přesvědčí vás o tom, že tentokrát za to stojí nikoli Debussy, ale právě liverpoolští kluci. 

Mě tohle vystoupení z komfortní zóny dojalo, jakkoli mě to u Lennyho, jak mu přezdívali přátelé, nepřekvapilo. I film Maestro připomíná, že muzikant zásluhou své sexuální orientace musel o toleranci (anebo její absenci) něco vědět. Vzpomněl jsem si přitom na Kunderu, vášnivého obdivovatele Leoše Janáčka, který, když psal o populární hudbě, ztrácel svůj pověstný literární glanc. Z nějakého důvodů ji nenáviděl. Možná i vinou života v komunismu zůstala v jeho duši železná opona, kterou neuměl odstranit. 

Vždyť i my, Husákovy děti, jsme v obavě, aby naše hudba přežila normalizaci, žárlivě strážili žánrové škatulky blízké našemu srdci a fandové folku a rocku se k sobě často chovali jak příznivci znesvářených fotbalových oddílů. 

Člověka napadne, jak málo stačí, aby vystoupila autorita a zcela změnila paradigma debaty: Podívejte, tady přece nejde o to, zda elektrickou kytaru zakázat. Naopak, podívejte se, co se stane, když ji dostane do ruky génius, jakkoli já pro ten nástroj ve svém životě nesložil – a asi ani nesložím – ani jednu notu.

Ten člověk vám vsugeroval, že hudba je jenom jedna, že jde o to hledat její styčná místa. Nikoli opačně.

Bernstein mluvil v tomto duchu a mně to málem utrhlo srce, když jsem si uvědomil, jak tihle lidé scházejí. 

Třeba v české společnosti.

Více Bernsteinů!