REPORTÁŽ / Jsme na Donbasu. Necelé čtyři kilometry od válečné vřavy. Doprovází nás Bazjuk, zástupce velitele legendární 24. brigády, která tu bojuje s Rusy už od roku 2014. Sedíme v poslední, nejzazší kavárně v městečku Toreck. Dál už je jenom zóna přímých bojů a za ní Rusové.

Přivezli jsme dárky, které vojákům z 24. lvovské brigády poslali lidé z České republiky, a také uzenou slaninu, zaslanou nadšenci ze Slovenska, kteří ji pro ukrajinské vojáky vlastnoručně udí a balí. S dobrovolníkem Vasylem Kapustejem a jeho mámou Erikou jedeme na jejich pozice v jedné z nejžhavějších oblastí ukrajinské fronty. Navštěvujeme kontrolní body s vojáky, kteří už zdaleka jen nekontrolují dopravu na silnici. Jejich úkolem je v případě nutnosti zastavit postupující Rusy.

I v tomto ohledu je tahle brigáda na Donbasu naprosto unikátní. Její muži bojovali u Popasné, Severodoněcku, Lysyčansku i u Bachmutu. Jako jediní teď mezi Avdijivkou a Bachmutem drží původní linii fronty z roku 2014, a dokonce podnikají útočné výpady na území, které od stejné doby drží okupanti a separatisté. Právě proto působí zhruba 30kilometrový úsek fronty jako zahryznutý do linie nepřítele. Zatímco jednotky na sever a na jih od nich ustoupily, oni necouvli ani o píď. Když před nimi teď zničehonic zastavíme a nabízíme jim slaninu, hledí na nás doslova jako na zjevení.

Otevřít galerii (12)

Přijíždíme na základnu nedaleko jedné z místních vesniček. Tady jsou umístěny rozvědné jednotky operující často pár metrů od nepřítele a někdy i v jeho týlu. Není těžké poznat, že tihle chlapi jsou drsní a nekompromisní zabijáci. Po domácké a rodinné atmosféře záporožských tankistů není v tomhle drsném světě ani památky.

Muži na nás hledí nedůvěřivě, zůstávají pod střechou, aby je nezahlédly drony. Vycházejí po jednom a dárky přebírají takřka mechanicky, v mysli obrácení někam jinam. Berou si ale také několik krabic pro své spolubojovníky, kteří se ráno vrátili z mise a ještě spí. Radost jim udělá uzená slanina, kterou kuchaři odnášejí za jejich mlsného pokukování.

Po základně volně pobíhají velcí psi, někteří z nich působí dojmem, že i na ně by bylo vhodné mít zbrojní pas. Tetovaný voják hvízdnutím přivolává velkou černou šelmu bojového plemene, která si nás všimla a nyní nás nepřátelsky pozoruje. Evidentně skvěle vycvičené zvíře s ním zamíří za dům, lehne si a sleduje svého pána, který bez ohledu na nás posiluje břišní svalstvo nekončící sadou namáhavých cviků. Když skončí, okamžitě ho nahradí jiný, stejně svalnatý a vypracovaný muž, jako byl ten předchozí. Je slunečný den. Z dálky duní údery artilerie. Ptáci zpívají a cvičící voják namáhavě oddechuje. Bazjuk si vyměňuje informace s místním velitelem. My pijeme nezbytnou kávu.

Donbas je od ostatních sektorů Ukrajiny odlišný tím, že se tu válčí prakticky už deset let a tomu odpovídají i místní poměry a stav infrastruktury. Tady je válka už bezmála samozřejmostí. Vyrážíme dál typickou jízdou připomínající slalom a přískoky. Projíždíme městy a vesnicemi, které tak často figurují ve svodkách zahraničních i našich vojenských analytiků. Chvíli sprintujeme po dálnici rovnou na okupovaný Doněck a tři vesničky před Avdijivkou uhýbáme doleva.

Po chvíli vjíždíme do Njů Jorku. Městečko, které je známé i díky svému bizarnímu názvu, se už dávno proměnilo v oblast duchů. Nikde ani noha. Míjíme rozstřílené domy. Projíždíme ulicemi bez lidí. Některým domům chybí střecha. Jiné chybí celé. Jedeme rychle. Jsme si vědomi toho, že se nacházíme v pohodlném dosahu ruských minometů a dronů, o dělostřelectvu ani nemluvě.

Dále čtěte

VIDEO: Český tank Václav je vždy první na ráně. Velitel nám popsal krvavou daň

REPORTÁŽ / Jsme stále v Záporožské oblasti. Míříme za další jednotkou, jež využívá k boji české tanky T-72. Je mezi…

Zastavujeme až před náměstíčkem se symbolem města, na první pohled červeným obráceným R, ve skutečnosti písmenem „Ja“, s vyřezaným srdcem a názvem města. Rychle vystupujeme a vyfotíme se tu, abychom ukázali, že tady je dosud život. Je to tradice. Každý, kdo sem přijede, se tu vyfotí. Ukrajinci tím dávají najevo, že nehodlají brát ruské zastrašování na vědomí. Nenechají strach, aby je paralyzoval. „Tohle je naše země,“ říkají a také se podle toho chovají.

O tom ostatně svědčí hned naše další zastávka ve městě Toreck. Jsme zhruba 40 minut chůze od linie, a proto překvapí, že právě tady, na konci světa, se nachází restaurace nabízející výbornou italskou kávu, prvotřídní občerstvení, koloniál a pochopitelně i army shop. Podle Bazjuka nejde o jediný místní podnik. Funguje tu i pizzerie. Oba podniky živí samozřejmě hlavně vojáci.

Koupit se tu dá téměř všechno, tedy až na alkohol, jehož prodej je, podobně jako ve všech jiných oficiálních obchodech na Donbasu, zakázán. Samozřejmě, sehnat se dá, ale je to těžké a také velice drahé. Popíjíme značkovou kávu a pojídáme naprosto výtečnou tortillu (přesněji řečeno šavarmu) s gyrosem a zeleninou. Bazjuk si pochvaluje, že tu během chvilky potkal hned několik známých a mohl si s nimi popovídat. Nikdo se tu ale nezdržuje déle, než je nutné.

Dojíme a jedeme dál. Vidíme protitankové zábrany, jámy a strojově vyhloubené zákopy v několika řadách, které mají v případě potřeby sloužit jako ukrajinské obranné linie. Náš průvodce, řidič a ochránce Mychajlo, absolvent tří vysokých škol a Bazjukův zástupce, říká, že jejich budování začalo pozdě. Viní z toho politiky a všeobecnou neochotu budovat obranu ve chvíli, kdy celý svět očekával, že Ukrajina bude osvobozovat další území. Politiky, jejich soukromé ambice, a především ruskou rozpínavost viní i z války samotné. Nebýt toho, že si Putin začal brousit zuby na Ukrajinu, nemusel by teď on riskovat život na Donbasu.

Dále čtěte

Na protějším kopci už jsou Rusové: Nejvíc se bojíme, že je nebude čím zastavit, říkají ukrajinští tankisté

REPORTÁŽ / Jsme v Záporožské oblasti, nedaleko od města Orichiv, na pozici necelých sedm kilometrů od ruských jednotek. Ty se…

Cestou z ukrajinských pozic zahlédneme v jedné z vesniček hřiště a na něm ženu dohlížející na tři malé děti. Čeští dobrovolníci si okamžitě vymíní neplánovanou zastávku. Brzdíme na návsi a oni bleskurychle popadnou dárková balení se sladkostmi a běží děti obdarovat velikonoční nadílkou. Když se vracejí do aut, je vidět jejich pohnutí. Je strašné, v čem tyhle děti musejí vyrůstat. Blíží se ale už tma a my spěcháme do bezpečí. Aplikace v našich mobilech hlásí jeden letecký poplach za druhým. Spěcháme. Čeká nás rozhovor s žijící legendou války na Ukrajině. Jeho slova nás hluboce zasáhnou. Brzy si je budete moci přečíst i vy.