U stanice metra Pražského povstání v hlavním městě probíhá už několik týdnů sbírka věcí pro ukrajinské běžence. Od jiných sběrných a výdejních míst, jaká poslední dobou vyrostla všude po republice, se ale něčím liší. Neprovozují ho Češi, nýbrž Vietnamci. Konkrétně spolek jménem Làm Cha Mẹ, zaměřený zejména na integraci dětí, jejichž rodnou řečí není čeština. Teď se ale pustil do přímé materiální pomoci. Boty pro děti? Oblečení? Všechno máme, říkají. A v malé buňce je vcelku rušno.

Vietnamská komunita je jednou z nejpočetnějších národnostních menšin v České republice, hlásí se k ní přibližně 60 000 lidí. Jde o menšinu obecně dobře přijímanou, která si ale většinou žije spíš sama pro sebe a do politického života v Česku se obvykle nijak viditelně nezapojuje. Nevelká stavební buňka u vchodu do metra Pražského povstání, před níž se vrší krabice plné oblečení všeho druhu, je ale viditelná dost. Nápisy, i v ukrajinštině, upozorňují kolemjdoucí: „Darujeme uprchlíkům z Ukrajiny dětské oblečení, už od novorozeneckých velikostí.“

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Strašlivé číslo 86 a reportáž ze Lvova, kde „chce každý bojovat s Rusem“

To „strašlivé“ číslo je 86 a je tak vysoké, že dosáhlo až na titulní stánku nového vydání našeho týdeníku, které…

Dvě mladé vietnamské dámy probírají spousty věcí, které jim lidé nepřestávají nosit, po kusech, po taškách. Třídí všechno podle druhů a velikostí. Bundy pro teenagery do jedné krabice, mikiny do druhé, dupačky pro kojence do další, pak boty, od nejmenších po dospělé velikosti, košile, kalhoty. Jsou tu i deky, spacáky… A je co dělat. „Jsme tu každý všední den, od pondělí do pátku od devíti do třinácti hodin,“ sdělily deníku FORUM 24. „Už od prvních dnů té strašné války. Ten prostor tady jsme si pronajali.“

Jde o místo u východu z metra Pražského povstání na ulici Děkanská Vinice, hned vedle stánku s ovocem a zeleninou. Sbírku potřebných věcí zejména pro děti organizuje a provozuje spolek s vietnamským jménem Làm Cha Mẹ. „Znamená to něco jako být rodičem… rodičovství,“ vysvětluje ne úplně dokonalou češtinou jedna z žen. Posláním spolku, jak se uvádí na jejich facebookové stránce, je podpora integrace dětí z rodin, jejichž mateřským jazykem není čeština, do většinové společnosti. Rovněž si kladou za cíl „napomáhat interkulturnímu dialogu, a to i výchově k toleranci ke kulturní odlišnosti“. Pořádají kulturní i vzdělávací akce pro veřejnost, podporují dobrovolnickou činnost.

Na dotaz, jak přišli na nápad se sbírkou a proč to vlastně dělají, pokrčí mladá žena rameny. „Děláme, co musíme,“ odpoví prostě a dodá: „Když vidíte ty děti… ty mámy s dětmi…“ Asi není třeba víc vysvětlovat. Na místě jsou téměř od začátku, ode dne, kdy do České republiky, a zejména do Prahy začali přicházet první ukrajinští běženci, vyhnaní z domova ruskou armádou, která se v jejich vlasti dopouští nejhorších válečných zločinů. „Máme všechno, na co si vzpomenete,“ ukazuje jedna z žen naplněné krabice. „Jen kočárků je pořád málo, ty jsou hned pryč, hodily by se další.“ Fotografovat se ale nechce nechat. „O nás tu nejde. Jde o to, co děláme. Co je potřeba dělat.“

Na papíře nalepeném na stěně buňky se uvádí: Prosíme o sdílení zprávy, aby se pomoc dostala k potřebným. Pokud potřebujete pomoc, kontaktujte nás. [email protected]