Jako by už bylo o naší dnešní covidové katastrofě řečeno a napsáno úplně všechno. Ano, s ANO líp nebude, a hlavně ne s jeho majitelem. Viník zkázy je zřejmý, ale má v sobě tolik drzosti, že je schopen vinit oběti pohromy, ke které zásadním způsobem přispěl. To už je za hranou všeho doposud představitelného. Kdo je onen boss, je zřejmé minimálně od roku 2013. Od té doby o něm vyšlo mnoho analytických textů, dokonce několik knih, na jeho kolosální střet zájmů důrazně upozorňují evropské orgány, je vyšetřován v několika konkrétních kauzách… (ale jeho pozicí to neotřáslo). Chronologie jeho pandemického příběhu je sama o sobě vypovídající.

Žijeme v zemi, kde nic není hanba. Snad jedině proto může stát v čele vlády někdo takový. Barbar? Bandita? Uchvatitel moci? Dost možná všechno dohromady, ale k tomu ještě nevzdělaný a samolibý sociopat. Je až dojemné sledovat ty zpozdilé prozřelé pokrytce, kteří slovy jednoho z nich, Ivana Pilného, byli prý naivní, když se s ním svezli na jeho tobogánu moci. To je fajn, to říkají i bývalí soudruzi a estébáci. Jenže každá životní volba bývá i příčinou, po níž přichází následek. Pokrytci a oportunisté se chytili agrofertí vítězné vlny. A výsledek? Rozklad státu v přímém přenosu. Chcete příklady? K tomu stačí se probudit a otevřít oči.

Stát nezklamal, stát jsme my všichni. Pokud bychom tuto teorii přijali, pak by to znamenalo, že zklamali všichni. To bychom do jednoho pytle hodili viníky i oběti, ale i ty, kteří včas varovali před predátorem, s těmi, kteří mu sloužili a posloužili. Tak to není. To je stejně chybné, jako bylo chybné polistopadové heslo „Nejsme jako oni“. To přispělo k atmosféře relativizace minulosti a k mravnímu marasmu. A právě tato chyba umožnila bývalým komunistům a estébákům uchvátit a ohlodávat stát.

Prý jsme byli premiantem východní Evropy. Prý. Možná jsme byli na chvíli nejlepším žákem nejhorší třídy, ale nic více. A ani to už dávno neplatí. V posledních letech jsme se vezli jako černý pasažér v konjunktuře silného Německa (zejména z těchto zdrojů pocházejí evropské dotace). Zvykli jsme si na prosperitu a zadlužený blahobyt, který dokázali někteří dravci nejen využít, ale i hrubým způsobem zneužít, a to na náš společný účet. A většina se pak nechala opít rohlíkem. Hádejte odkud?

Česká republika nezažívá jen akutní pandemickou katastrofu, Česká republika pozbyla svoji identitu a také elementární důvěru a respekt okolního světa. Tyto rány se budou hojit dlouho a ztráty budou kolosální. Státní instituce by měly sloužit občanům, a ne naopak. Žádné drakonické represe nás neochrání před těmi, kteří nás vedou do záhuby.

Restrikce by měly začít ve Strakově akademii, či dost možná v její centrále na Chodově. Smutný pohled na zemi, která si neví rady sama se sebou. Není pravda, že je to všude stejné. U nás se událo za poslední roky tolik nehorázností věrchušky, které by byly v jiných státech zhola nemožné. Je třeba si to přiznat a odmítnout falešnou propagandu, lež a manipulaci za akceptovatelnou normu. To je naše jediná šance. Ale počítejme s tím, že ten případný restart bude dlouhý, drahý a bude bolet.

Detaily teď nejsou rozhodující, za vše mluví atmosféra, alarmující čísla a naprosto děsivé trendy v zemi, kterou již dávno nikdo neřídí, a už vůbec ne ten, který se tak sice tváří, ale ve skutečnosti si z ní udělal jen součást svého holdingu. I u nás však platí to, že ti nahoře si dovolí jen to, co jim dovolí ti dole.