Přesně před třiasedmdesáti lety zúčtoval s republikou „Vítězný únor“. Nadšené vyhazování rádiovek do vzduchu a marše lidových milicionářů s kvéry a ocelí v duhovkách nebraly konce a tehdejší vysokoškoláci života blahořečili na Václaváku Klému s jeho partou Stalinových kolaborantů. Země šla na čtyřicet let do kytek. A celé generace schopných a svobodomyslných vymýtil bolševik, který se jezdil učit do Moskvy.

Dneska je zpátky a znovu řídí stát.  Zas by nám rád zakroutil krkem. A roste ze dne na den. Mluví o demokracii, ale myslí diktaturu. Ohání se svobodou, přitom ji nenávidí. Má taky milice: divize zapšklých a nešťastných, kteří prokaučovali svůj život a nenávidí pokrok. Má zase své vysokoškoláky života: S červenými diplomy za hloupost, s podpisy Zemana, Filipa, Babiše nebo Okamury. Má znovu své fízly, udavače a „řezníky“; v úřadech, v mediálních radách, nebo vedle v bytě. Má i své Kojzary: špinavce v médiích, kteří za prachy a kariéru natírají grázly na růžovo a vaří s nimi koprovku.

Jako vždycky, bolševik vyznamenává své umělce: národní pěnice, které si ochotně zadají s Alexandrovci, Křemílky i Vochomůrky, nebo nenávistné dědky ze zašlé „slávy“ majora Zemana či Velkého sedla. Už zas mají své režiséry, kteří jim podkuřují ze Strachu o Svobodu svých kšeftů za veřejné peníze.  Znovu mají Pacem in terris a – ač ateisté –  i osobní zpovědníky s biskupským solideem.

Nevymřeli. Jsou zpátky a vyhlížejí příležitost. Drží pod krkem svého Bureše a Zeman jim tleská na sjezdech, kde je oslovuje „soudruzi“. Na Hrad chodí jako domů a s novým „Klémou“ lemtají stakany  vodky. Mizérie v pandemii jim jde k duhu: chytračí, posilují vliv a šikují strach.  Tlačí ruskou vakcínu, ale sobě americkou – a vlastní famílie posílají na jiný kontinent, zatímco nás drží zkrátka. Čas běží:  teď, po 73 letech, zase čekají na svůj nový Únor. Občané, bděte!