HISTORIE / Fotografie, kterou zná celý svět. Rudá vlajka vlaje nad pokořeným Berlínem, nacistické Německo je na kolenou, válka se v dýmu posledních bojů blíží k neodvratnému konci. Jedna chvíle, jedno velké vítězství – a také jedna pečlivě naaranžovaná lež. Snímek musel být dokonalý a správný. Pro historii, pro paměť, pro Sovětský svaz.

Je to jedna z nejikoničtějších fotografií, jeden z nejznámějších obrazů druhé světové války, tichý svědek zlomového okamžiku, velkého vítězství nad nacismem. Svůj příběh už celá desetiletí předává dál na nespočtu stránek knih, novin, učebnic dějepisu i na poštovních známkách… Jenže ve skutečnosti se odehrál jinak, než by se na první pohled zdálo. A autor snímku, byť úpravou reality naplnil zadání sovětské propagandy, se věhlasu nedočkal.

Symbol nacistické moci

„Vzhůru na Reichstag! Na Berlín!“ Odhodlaný bojovný pokřik se podle deníků a výpovědí svědků poprvé rozlehl mezi sovětskými vojáky po utichnutí velkolepé tankové bitvy u Kurska v srpnu roku 1943. V té době už byl Reichstag neboli říšský sněm pouhou prázdnou kulisou se zčernalými zdmi a ohořelým interiérem. O deset let dříve, v únoru roku 1933, tedy krátce po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem, honosné sídlo německého parlamentu pohltily plameny. 

V dýmu tehdy mizely i poslední zbytky demokracie v Německu. Požár se stal jedním z nejvýznamnějších milníků upevňování nacistické moci v zemi – následný dekret udusil občanská práva, odstartoval hon na odpůrce nacismu, zejména komunisty, neboť slovy propagandy tento „čin žhářství je nejnestvůrnějším teroristickým činem vykonaným bolševismem v Německu“.

Poslední dějiště války

Ohořelá neorenesanční budova po požáru zela prázdnotou. Její někdejší honosnost i význam pro německou politiku se rozpadly v prach. V posledních letech války její zdi sloužily praktickým účelům – fungovala zde improvizovaná továrna, polní nemocnice i porodní oddělení. Samotný sněm však už dávno zasedal v nedaleké Krollově opeře, moc nacistů se soustředila jinde. Pro Sovětský svaz však Reichstag zůstával symbolem nacistické pýchy a síly, obdobou moskevského Kremlu. Síly, kterou bylo zapotřebí rozdrtit a před zraky celého světa ponížit.

Sovětský vůdce J. V. Stalin snil o tom, že zástava zavlaje nad sněmem ještě před prvním květnovým dnem, Svátkem práce, jedním z nejvýznamnějších komunistických svátků v celém roce. A to se nakonec, byť těsně, i podařilo.

Nikomu se už nechtělo umírat

„Válka byla už vyhraná a nikomu se té noci nechtělo umírat… Důstojníci vojákům slibovali, že za vyvěšení vlajky dostanou řád Hrdiny Sovětského svazu, ale ani to moc nepomáhalo,“ vzpomínal po letech Michail Minin, sovětský voják, jemuž se skutečně podařilo posledního dubnového dne roku 1945 vrazit rudou vlajku do toku dějin. Nebyl ale dlouho považovaný za prvního, nebyl mezi zvěčněnými vojáky na snímku.

Hlavní město německé říše v polovině dubna toho roku ovládl krvavý chaos. Křižovatky se proměnily v barikády, ulicemi duněla děla, domy naplnil strach. Berlín podle odhadů historiků bránilo zhruba 95 tisíc mužů ve zbrani, na něž se valila Rudá armáda o síle asi jednoho a půl milionu vojáků, kteří mnohdy nedělali rozdíl mezi civilistou a vojákem. Krev tekla na obou stranách, sovětští vojáci, často posilněni alkoholem i jistotou své přesily, zabíjeli, znásilňovali, rabovali.

Bránili se do posledního dechu

Do druhého května roku 1945, kdy v troskách Berlína umlkla děla a podle sovětských veteránů se rozhostilo ohlušující ticho, padlo v ulicích města nejméně 70 tisíc Sovětů. Podle historiků mnohdy svými životy platili za nátlak na co nejrychlejší postup ze strany vedení. Nebylo času nazbyt, z druhé strany se blížily síly amerických a britských spojenců. Kromě prestiže v očích světa a vidiny hlavního vítěze nad nacismem hnal Sovětský svaz i praktičtější důvod – německý jaderný výzkum v Ústavu císaře Viléma a materiál pro výrobu jaderné zbraně. 

Němečtí vojáci však odmítali své město a životy dávat zadarmo. Navíc mezi nimi kolovaly zvěsti o tom, co by je čekalo v sovětském zajetí. Budovu říšského sněmu proto bránili protiletadlovými děly i kulomety. Sovětští vojáci na pomyslnou neexistující kliku pobořené budovy sáhli až posledního dubnového dne. Ale ani pak neměli vyhráno. Probíjeli se vzhůru kousek po kousku, schod po schodu, na každém metru hrozil zásah nepřítele, vzduchem létaly střely, v místnostech číhaly miny.

V chaosu dobývání srdce Berlína dodnes není s jistotou zcela jasné, v čích rukách zavlála rudá vlajka jako první. Odpoledne 30. dubna vyvěsili vlajku z druhého patra průzkumníci Michail Jegorov a Meliton Kantarija. Němci však Sověty zakrátko zahnali kulometnou palbou a zástavu strhli. Sovětští váleční zpravodajové rychle spěchali k místu, avšak namísto zlomové chvíle se stali svědky toho, jak nacisté na další dlouhé hodiny přišpendlili jednotky Rudé armády k zemi.

Teprve v noci se Jegorovovi a Kantarijovi podařilo probít se na střechu a připevnit vlajku k jednomu ze sousoší. Prvenství jim však uniklo. Rudý prapor už zde zhruba od 22:40 vlál zásluhou Michaila Minina a jeho pěti spolubojovníků, byť bez srpu a kladiva. O chvíli později se o další vlajku zasloužili muži z oddílu poručíka Semjona Sorokina. A střecha se záhy začervenala i dalšími mnoha vlajkami, či spíše malými útržky látky připevněnými sovětskými vojáky, toužícími tak stvrdit svou účast v pokoření města, z něhož ještě nedávno proudily rozkazy, které děsily celý svět.

Vyvěšení prvních vlajek a vlaječek obestírala tma, nepřítel tehdejších fotoaparátů. Nikdo tak jejich čin nezvěčnil, nikdo z nich se neprobojoval do záře reflektorů slávy a uznání. Jejich jména se na desítky let stala předměty dohadů. Například kazašská vláda v roce 1999 za vyvěšení praporu posmrtně ocenila rudoarmějce Rachimžana Koškarbajeva, který byl podle jedné verze úspěšný už během odpoledne. O prvenství se v roce 1994 také přihlásila majorka Rudé armády Anna Nikulinová. Jako vítěz nekonečných sporů byl však nakonec určen právě Michail Minin.

Vlajka z rudých ubrusů

Ikonický snímek se však zrodil až 2. května, kdy boje utichaly, vlajky nad sněmem vlály a o vítězi bylo rozhodnuto. Sovětský válečný fotograf Jevgenij Chalděj po letech před novináři vzpomínal, jak si jej k sobě zavolal šéf fotooddělení tiskové agentury TASS. „Poručil mi okamžitě odletět do Berlína a vyfotografovat, jak naši vojáci dobývají centrum. Speciálně s tím, aby nad Reichstagem visela vlajka SSSR,“ vyprávěl. 

Chalděj spěchal do Berlína s vědomím, že historický okamžik mu protekl mezi prsty. Vytvořil si proto obraz vlastní. „Věděl jsem, že žádnou rudou vlajku v Berlíně neseženu, leda tak bojové zástavy, ale ty mi nikdo ještě během bojů nepůjčí,“ líčil. Vlajku si proto přivezl v batohu s sebou.

„Zamířil jsem do skladiště agentury TASS,“ vysvětloval po půlstoletí belgickým dokumentaristům. „Skladník Gríša Lubinskij byl milý židovský kamarád. Půjčil mi několik červených ubrusů, které se používaly na stranické a odborové schůze. Odnesl jsem si je domů a zavolal svému krejčímu, Izraeli Solomonovičovi, že zítra letím do Berlína a potřebuji ušít nějaké prapory. A tak jsme naměřili, sestříhali a sešili tři vlajky. Srp a kladivo byly také z látky – nebyla to žádná barva. Nakreslil jsem je a vystřihl. Celou noc jsme to sešívali.“

V Berlíně jej přivítal obraz zkázy. Rozbombardované ulice, nefunkční elektřina, ztrápené a poražené město. Vstoupil do budovy říšského sněmu s provizorní vlajkou v ruce a narazil na trojici mladých, statných vojáků – ideální předobraz sovětských bojovníků. Abdulchakim Ismajlov, Leonid Goričev a Alexej Kovaljov se s ním smluvili, že na střeše budovy vlajku vyvěsí.

Pod kupolí, s výhledem na město, s náhodně nalezenou tyčí jako žerdí připevnili vlajku na kamennou vázu na okraji střechy. Chalděj se svou leicou vypotřeboval celý film, zkoušel různé úhly a kompozice. Výsledkem byl jedinečný obraz vítězství, kde vlajka hrdě vlaje nad dobytým městem, všem z výšky ukazuje, kdo je vítězem, kdo učinil přítrž válečnému utrpení. Jeden voják přidržuje druhého, stávají se sami symbolem odvahy, sounáležitosti a přátelství. 

Chaldějův nadřízený v Moskvě ihned poznal, jaký potenciál v sobě pořízený záběr ukrývá. Pro potřeby „sovětské reality“ bylo ale třeba jej ještě upravit, dotáhnout k dokonalosti. A tak Ismajlovovi z rukou zmizely jedny hodinky, důkaz nechvalně známého sovětského rabování na dobytých územích. Podle vlastních slov je Chalděj vyškrábal z fotografie špendlíkem. Někteří sice namítají, že v jednom případě šlo o náramkový kompas, každopádně ale musel pryč. Na snímek se také přidalo trochu kouře a dýmu z doutnajících trosek, aby se umocnil dramatický výjev a bojová atmosféra. I samotný prapor, poněkud zplihlý a zamotaný, bylo nutno vylepšit – ve výsledné verzi se hrdě napíná.

Totožnost vojáků si vybral Stalin

Fotografie putovala před Stalina, který určil, kdo byl aktérem slavné chvíle. Skutečnost nehrála roli. „Po dlouhém váhání se rozhodl pro skupinu č. 5, ti ostatní zmizeli v anonymitě. Musel jsem podepsat, že o tom nikdy nikomu neřeknu,“ přiznal Chalděj krátce před svou smrtí v roce 1997 britskému novináři. A tak sám fotograf šířil další lež – jako hrdiny svého snímku jmenoval Kantariju a Jegorova. Důvod byl zřejmě prostý – Kantarija byl gruzínského původu stejně jako Stalin, což mu spolu s Jegorovem vydláždilo cestu do učebnic dějepisu, ke slávě a v neposlední řadě k doživotní rentě a titulu Hrdina Sovětského svazu.

Snímek byl poprvé otištěn v polovině května 1945 v časopise Ogoňok. Pro svou výpovědní sílu ale brzy zdobil stránky dalších a dalších periodik a knih a stal se jednou z nejvýznamnějších a nejslavnějších fotografií celého dvacátého století.

Chalděje, bez něhož by snímek vůbec nevznikl, místo ocenění a slávy čekalo mlčení, chlad a nakonec i nenávist. Paradoxně doplatil na svůj židovský původ. „Usnul na vavřínech a jeho růst jako fotoreportéra se zastavil. Dalším důvodem je jeho velmi nízká kulturní úroveň,“ stojí v jeho profesním hodnocení z roku 1947. Zakrátko mu ukázali dveře. Skutečným důvodem ovšem byl antisemitismus, který se v sovětské společnosti rozbujel na konci čtyřicátých let.

Po vyhození z TASS mu jako fotolaboratoř sloužil jednopokojový moskevský byt a den co den se obával vysídlení na Sibiř. „Smrt Stalina takový osud odvrátila. Ale jedenáct let musel pracovat jako externista a přežívali jsme jen z honorářů,“ vzpomínala jeho dcera Anna. 

Život ve stínu nenávisti

Chaldějovi byl pouhý jeden rok, když mu během protižidovského pogromu ve východoukrajinském městečku Juzuvka roku 1918 zastřelili matku a další příbuzné. Přežil, protože ho chránila vlastním tělem. Stal se sám svědkem válečných zvěrstev, viděl, jak nacisté jeho tři nevlastní sestry hodili zaživa do důlní šachty. Politická a mocenská mapa světa se od té doby přepsala, ale on za svůj židovský původ trpěl znovu.

„Je to dobrá fotografie“

Svět fotografování miloval už odmalička. První přístroj si sestavil sám v jedenácti letech – z krabice a babiččiných brýlí. Měl nadání vidět a zachycovat věci jinak než ostatní. A i když mu pod rukama vznikaly snímky poplatné době a sovětské propagandě, obsahují v sobě mnohem více. Teprve po zborcení železné opony svět začal obdivovat sílu i lidskost jeho díla a plnil jím nejznámější galerie. 

O svém díle, které přežilo ideologie, režimy a čas, mluvil Chalděj až do konce života skromně a zdrženlivě. Na adresu svého nejslavnějšího snímku v Berlíně roku 1945 uvedl: „Je to dobrá fotografie zachycující důležitou skutečnost.“ A později pro Berliner Zeitung dodal: „Nic jsem neinscenoval. Jen jsem organizoval události.“