ROZHOVOR / Úmluva je naprosto zásadním symbolickým dokumentem a z mého pohledu by měla být ratifikována, říká vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje, proč u nás „istanbulská“ úmluva vzbuzuje takové emoce, mluví ale také o zákonu o domácím násilí a právní úpravě definice znásilnění.

Domácí násilí je nyní roztříštěno do osmi klíčových zákonů, ale žádný z nich ho nedefinuje. To by se mělo změnit s chystaným zákonem o domácím násilí. Ten by měl zavést komplexní a účinný rámec a napravit mezery v současném nejednotném přístupu k obětem. Kdy odhadujete, že se zákon dostane na projednávání do sněmovny?

Zákon o domácím násilí máme v tuto chvíli už ve finální podobě. Na jeho tvorbě jsme spolupracovali s koalicí NeNa, což je koalice specializovaných center pro ženy zažívající násilí. Zároveň jsme diskutovali s partnery na ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu vnitra a zástupci vládních stran v parlamentu. Připravený návrh musíme nyní představit panu premiérovi, který má být předkladatelem. Předpokládám, že to bude někdy v příštích dvou až třech týdnech. Pak následuje připomínkové řízení, zapracování připomínek a projednávání v poslanecké sněmovně, pravděpodobně v průběhu léta.

Jak v něm zní definice domácího násilí?

Definice směřuje k podchycení nejčastějších v praxi se vyskytujících projevů domácího násilí. Domácí násilí je jednání, kterým bylo neoprávněně zasaženo do duševní nebo tělesné integrity, svobod a důstojnosti oběti. Dále jde o jednání, kterým byla ohrožena schopnost oběti uspokojovat vlastní potřeby nebo potřeby členů společné domácnosti, a které spočívá ve zneužívání moci nebo nerovného postavení.

Klíčovým aspektem přitom je, že jde o vzorec chování, který je využíván zejména k získání kontroly nad druhou osobou. Domácí násilí bývá typicky spojeno se zneužíváním závislosti oběti na osobě dopouštějící se domácího násilí, obvykle závislostí ekonomickou, kdy osoba v silnějším postavení zneužívá nedostatku ekonomických prostředků k získání kontroly. Samozřejmě ta závislost může být i jiného druhu, ale ta ekonomická bývá často přítomna.

Dále čtěte

Knížecí rodina byla zaskočena. Lichtenštejnové reagují na vyjádření ministerstva spravedlnosti

Rod Lichtenštejnů držel v českých zemích rozsáhlý majetek, který byl po druhé světové válce na základě tzv. Benešových dekretů zabaven.

Ministerstvo spravedlnosti nedávno oznámilo, že chystá právní úpravu definice znásilnění. Jak by měla ta definice podle vás znít?

Zásadní změnou je, že by měla být založena na souhlasu. Letos v lednu jsem vedla českou delegaci do Ženevy při zasedání Výboru Spojených národů pro lidská práva, kde rovněž zaznívalo doporučení, jak v tomto smyslu definici upravit. I na základě výsledku jednání napříč parlamentními stranami jsme se s ministrem spravedlnosti shodli na tom, že redefinici má připravit jeho resort v několika variantách. V červnu bychom uspořádali kolokvium, na němž bychom jednotlivé varianty chtěli prodiskutovat, zvážit výhody, nevýhody, a zároveň si souhrnně představit praktické zkušenosti ze zahraničí, které jistě mohou pomoct k výběru té finální cesty.

Česká republika stále neratifikovala Istanbulskou úmluvu, přestože ji podepsala už v roce 2016. V čem to podle vás vázne?

Myslím, že bychom měli upustit od názvu „instanbulská“. Je to Úmluva o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, ratifikovala ji většina zemí Evropské unie. Z mého pohledu by měla být ratifikována i v České republice. Jsme k tomu vybízeni i nejrůznějšími mezinárodními lidskoprávními organizacemi. Mimo jiné toto doporučení zaznělo i během Univerzálního periodického přezkumu v Ženevě, který jsem již zmínila.

Úmluva je naprosto zásadním symbolickým dokumentem, podobně jako třeba ratifikovaná úmluva o právech osob se zdravotním postižením nebo úmluva o právech dětí. Říká, že nám jako státu záleží na prevenci násilí, lepší dostupnosti služeb pomoci obětem, že chceme systematicky rozvíjet kapacity v programech, které pracují s původci násilí, a tak třeba úspěšně zmírňují riziko mezigeneračních přenosů traumat a násilí v rodinách. Úmluva je hodnotovým, principiálním rámcem, který říká, že jako Česká republika chceme násilí ve společnosti eliminovat a chceme zlepšovat jak prevenci, tak dostupnou pomoc obětem a programy práce s původci násilí.

Dále čtěte

Ministerstvo spravedlnosti chystá redefinici znásilnění. Ve hře jsou dvě verze, rozhodovat se bude v červnu

Návrh nové definice znásilnění chystá ministerstvo spravedlnosti. V červnu ho pak chce prodiskutovat se zástupci stran zastoupených ve sněmovně. Většina…

Stejně tak si myslím, že je důležité, abychom se připojili k těm zemím, které ratifikací úmluvy jasně deklarují zájem rozvíjet demokratické hodnoty ve společnosti, posilovat pocit bezpečí, jistoty zranitelných skupin společnosti, které jsou více náchylné vůči násilí.

Jsou to samozřejmě ženy, byť ta úmluva se týká všech forem násilí, i proti mužům, seniorům, dětem. Za mě už není proč čekat. Jednám i se zástupci církví a samozřejmě parlamentních stran o tom, proč má smysl úmluvu ratifikovat, a myslím si, že jde o jednoznačně dobrý potřebný krok.

Minulý týden jsme se úmluvou zabývali na jednání Rady vlády pro lidská práva a přijali jsme usnesení doporučující vládě ratifikaci dokumentu. Nyní by mělo následovat projednání vládou, kde bude předkladatelem ministerstvo spravedlnosti. V případě, že vláda ratifikaci podpoří, je na řadě poslanecká sněmovna.

Proč u nás úmluva vzbuzuje ve společnosti a mezi politiky takové emoce?

Kolem úmluvy se objevilo mnoho dezinformací. Některé věty nebo pasáže byly naprosto vytrženy z kontextu a znemožnily racionální diskusi v úplném začátku. Žádná věcná diskuse o podstatě této úmluvy neproběhla a spíše jsme byli svědky cílených dezinterpretací a dezinformací. Proto se snažíme zasadit úmluvu do reálného rámce.

Nedávno jsem se účastnila semináře v poslanecké sněmovně, kde zástupci parlamentních stran společně diskutovali o podstatě úmluvy. Na konci tohoto semináře organizátorky vyzvali přítomné, aby hlasovali, zda by ratifikaci podpořili, či nepodpořili. Na začátku jistě nebyli všichni v sále přesvědčení, ale při tomto hlasování byla jasně vidět většinová podpora ratifikaci.

Dále čtěte

Začíná předprodej nové knihy Pavla Šafra Báječná léta s Babišem

Pro všechny čtenáře, kteří byli nadšeni z knihy šéfredaktora Týdeníku FORUM Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží, je tu…

Česko je jednou z posledních šesti zemí EU, kde platí podmínka operace při změně pohlaví. Na Slovensku nutnost operace před měsícem zrušili. Na konci března jste spolu s ministerstvem spravedlnosti oznámila, že tato podmínka skončí i u nás. Očekáváte, že návrh projde?

Tuto praktiku i Evropský soud pro lidská práva již před několika lety označil za nepřijatelný zásah do důstojnosti a integrity člověka, který máme řešit a máme tuto praxi ukončit. Jsem proto ráda, že ministerstvo spravedlnosti připravilo legislativní návrh, kterým by kastrace již nebyla podmínkou úřední změny pohlaví. Stejně jako u předchozího tématu – jsme téměř poslední zemí Evropy, která tuto neopodstatněnou podmínku vyžaduje. Pro její zrušení se jasně vyslovila i Česká odborná psychiatrická společnost. Je myslím, jasné, že z hlediska lidských práv i odborného je rozhodně důležité s touto praktikou skončit.

Co bude tedy podmínkou/potřeba pro to, aby si mohl člověk změnit pohlaví?

Mělo by stačit potvrzení ošetřujícího lékaře z oboru sexuologie, psychiatrie nebo klinického psychologa o diagnóze poruchy genderové identity, což je diagnóza, která vyplývá z mezinárodních standardů Světové zdravotnické organizace. Následovalo by osobní prohlášení před matričním úřadem. Byla by to tedy dvoukroková procedura, u které ale už nedochází k zásahu do lidských práv, narušení důstojnosti i ohrožení zdraví jednotlivce.