Autor nesčetných knih a článků Vlastimil Vondruška si také vede blog. Na něm píše skutečně pozoruhodné věci. Teď psal (22. srpna) o demokracii a Bělorusku takovým způsobem, že by se to muselo líbit i Leonidu Brežněvovi, který nás v srpnu 1968 zachránil před námi samotnými.

Aspoň ve zkrácené verzi několik Vondruškových postřehů. Odolnější povahy (a samozřejmě všeslovanští wlastencové) i to tam mohou přečíst celé.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Tak třeba: „V prezidentských volbách 2006 vyhrál Lukašenko (dostal 82,6 % hlasů). Podle Ruska byly volby transparentní, podle OBSE sporné a USA obvinily Lukašenka z falšování výsledků. Běloruská opozice výsledky voleb neuznala. Následovaly demonstrace v Minsku, které policie rozehnala a některé vůdce zatkla. I další prezidentské volby označila opozice za zmanipulované (minská „kavárna“ se činila stejně jako ta pražská) a vždycky se organizovaly protesty, následované ovšem tvrdými represemi (zvláště v roce 2010). Myslím, že nemá cenu v tomto běloruském politickém folkloru pokračovat. Je to stejná píseň, a zpívá se i dneska. Člověk ani nemusí být prognostikem s pronikavým intelektem, aby mu došlo, že neúspěšná opozice vždycky a všude pomlouvá vítěze a jako kluci na písku se mu snaží rozbít jeho bábovičky. Klíčová otázka v celé téhle hře na demokracii je, o co jde ve skutečnosti.“

I jen málo zkušený čtenář ví, že nemusí pokračovat, protože to bude dál podle známých vzorců, ale tak aby se neřeklo…

Vondruška píše: „Bělorusko hraničí s Ruskem. Nepřekvapí, že roli tu hrají i peníze. Bělorusko po svém osamostatnění a příklonu k liberalismu připravovalo rozsáhlé privatizační projekty. Ty se s nástupem Lukašenka zastavily a ‚u ledu‘ jsou dosud. V praxi tu stále funguje cosi jako státní socialismus, který nevylučuje soukromé vlastnictví, ale stále si drží dohled nad klíčovými podniky. Tahle filozofie brání vlivným západním korporacím proniknout do Běloruska levně tu nakoupit podniky a půdu.“

Zní to vlastenecky. Rodinné stříbro a neprodat se kosmopolitním vykořisťovatelským elitám Západu a tak dále. Tak s tím třeba v Rusku za Putina zatočili. Počet domácích oligarchů ovšem značně narostl. Kdopak postavil most z Ruska na okupovaný Krym? No jistě, Arkadij Rottenberg, Putinův přítel z mládí. Všechno je vlastenecké, žádné západní vykořisťovatelské spáry. Jen tu vnikla vrstva ultrabohatých nových Rusů, jejichž děti si jako zlatá mládež žijí v Londýně. Vlastenecky se ničí Sibiř, odkud si Číňané odvážejí dřevo, ohromná korupce provázela organizování olympiády v Soči a stejně tak kosmodromu Vostočnyj. Ale nevadí, je to doma. Co by se tím pan Vondruška zatěžoval.

Pak přišel na to, že vlastně vůbec nevíme, že tyto i předchozí „volby“ nebyly v pořádku: „S ohledem na události posledních desetiletí v Bělorusku by se politici neměli opájet iluzemi, že nové volby by Lukašenka smetly. Jednak nikdo exaktně nedokázal, že nedávné volby byly zmanipulované (jako údajně všechny předešlé od roku 1994!). Co když ty výsledky jsou pravdivé? A pak, nikdo netuší, kolik Bělorusů opravdu opozici podporuje a kolik z nich by znovu Lukašenka volilo.“

Ono se těžko dokazuje, že jsou volby zfalšované, když není připuštěna žádná nezávislá kontrola. Ani domácí, ani zahraniční. Kdo se i jen někde u vchodu pokoušel aspoň počítat voliče, aby byla jasná skutečná volební účast, hnali ho pryč. Opoziční politici jsou za mřížemi. Ale podle pana Vondrušky přece nemůžeme vědět, že ty volby byly zmanipulované. A tenhle člověk vystudoval základní školu? A odmaturoval? A dokonce snad… Ani nechceme domýšlet.

O krvavém diktátorovi Lukašenkovi Vondruška shovívavě píše: „Každá tvář se okouká a současný odpor proti němu je obvyklým hnutím ‚za změnu‘. Nikoli změnu politické orientace, ale spíše hledání nového politika, který však zatím v Bělorusku není… Nechme Bělorusko být, naše halasná prohlášení s ním stejně nic neudělají, jako neudělala dosud. Lidé si vždycky nakonec poradí sami a rozhodně lépe, než když jim do toho mluví zahraniční politici, novináři, aktivisti a někdy i vojáci. Kolik ‚demokratických kruciát‘ už přineslo nevratné škody ve světě všude tam, kde nerespektujeme místní zvyklosti a tradice a myslíme si, že ty naše jsou nejlepší. Pokud chceme Bělorusku opravdu pomoci, nevnucujme mu západoevropský model demokracie.“

Takže Bělorusové jsou vlastně jen tak nějak znudění a nechtějí se pořád koukat na zločineckého psychopata, pardon, otce národa. Jinak jim ale nic nechybí. Několik zabitých, nesčetně do krve zmlácených lidí na ulicích, mučení zadržených, nezvěstní. Ale podle Vondrušky se Bělorusové zřejmě jen nudí. Podle něj nějaký nový politik „zatím v Bělorusku není“. Vondruška zřejmě nehledal v těch kriminálech, kam je režim posadil. Co bychom někomu „vnucovali“, že se nemá mučit a lhát a vraždit. To je jen taková překonaná západnická představa.

Tahle Vondruškova argumentace by se klidně mohla v době vlády jedné strany objevit v časopise Otázky míru a socialismu a mohl by s ní být plně spokojen soudruh Leonid Iljič Brežněv. Trochu by mu upravili ty pasáže o tom, jak je Lukašenko okoukaný, ale jinak by to beze změny mohlo vyjít. Prostě máme před sebou ryzí putinovské a lukašenkovské vidění světa. Pro naši dobu je příznačné, jak se tenhle člověk bez obav ze zesměšnění (protože nic jiného si nezaslouží) odkopal.

Vylézají jeden po druhém, mlok za mlokem, stále drzejší a sebevědomější.