Čtení zážitkové a čtení poučené nemusí jít proti sobě, říká bohemista Jiří Trávníček. FOTO: Horst J. Meuter / Wikimedia Commons (volné dílo)
FOTO: Horst J. Meuter / Wikimedia Commons (volné dílo)
ESEJ / Odehrálo se to na jedné naší kamenné univerzitě. Před pár lety, kdy přijímací zkoušky ještě probíhaly i ústně, jsem s jednou ctěnou kolegyní-jazykářkou (já jsem tam byl za literaturu) seděl u pohovorů na obor český jazyk a literatura. Uchazeči o studium měli předložit seznam toho, co přečetli. Nejmenovaný adept měl v tom svém hodně položek z 19. století, což nás mile překvapilo, takže jsme se ho zeptali, jestli je jeho vztah k tomuto období opravdu tak vřelý. Odpověděl, že nijak zvlášť a že se mu dost těch knížek zdálo nudných. Na to moje kolegyně: „Ale milý pane, během studia budete muset přečíst ještě hodně takových nudných knih, to holt k bohemistice patří.“
V té chvíli jsem zalapal po dechu a nevěděl co s očima. Adepta bohemistiky jsem ocenil za jeho brutální upřímnost, navíc v takové situaci, a zároveň ho i politoval: dozvědět se před vstupem na obor, že mě tam čeká dost nudy, by mě asi moc ke studiu nemotivovalo. A o tom, co řekla moje kolegyně ze sesterské katedry, od té doby přemýšlím. Čili: jak bych adeptovi bohemistiky odpověděl já?
Vyzdvihl bych jeho čtenářskou aktivitu. Poté bych asi měl potřebu se ho zeptat, proč a čím se mu ty knihy zdály tak nudné. Možná by se tím rozproudila nějaká diskuse, v níž bych měl příležitost posléze říct, že studium bohemistiky spočívá v tom, aby postupně zjišťovali, že žádná, opravdu žádná kniha, s níž se zde setkáme, není nudná. Možná se nám tak může jevit, ale je to jen proto, že jsme k ní ještě nenalezli klíč.
Neuměli jsme si ji interpretačně přiblížit nějakým vhodným kontextem. Chybí nám k ní patřičný důvod. A pokud se to, milý pane adepte, přece jen nepodařilo, tak chyba není jen na vaší straně, ale také na té naší, u nás, pedagogů. Na to, aby se z nudné knihy stala nenudná, musí být dva, vlastně tři. Sama kniha, její čtenář a všichni ti, kdo vstupují mezi ně, v tomto případě jsou to vysokoškolští a jiní učitelé.
V pasti faktografismu
A mám tu druhou vzpomínku. V době, kdy jsem končil studia, chodili jsme k náslechům na různá gymnázia. Vybral jsem si i jedno, kde učila vyhlášená češtinářka, navíc se mi podařilo trefit na její parádní téma – Seiferta. Ona dáma ho milovala, a to bezbřeze a vášnivě. Na jejím výkladu to bylo vidět, leč způsob sám spočíval v tom, že studenti dostali nespočet titulů básníkových sbírek. Celá tabule byla jimi popsaná. Ano, chápu, seifertovská vášeň paní profesorky jí jednoduše nedovolila nezmínit Halleyovu kometu, když už holt byl zmíněn Deštník z Piccadilly. A to by v tom byl čert, aby se neřeklo, že Seifert psal i pro děti.
Láska k našemu velkému básníkovi tak nabyla podobu pozitivistického furore. Seifert byl udušen v datech a názvech. Říkal jsem si: Co ve studentech po tomto všem zůstane? Jistě nadšení paní profesorky. Ještě něco? Třeba to, že by si Seiferta spojili s něčím jiným než s nějakým názvem jeho sbírek, to asi už ne.
Chyběl tam nějaký čtenářský dotyk; interpretační jiskra. Trochu si pohrát s nějakým básníkovým textem, ukázat, čím k nám mluví nejvíce, zasadit ho třeba do dobového kontextu a vyjevit, v čem v něm byl typický a v čem naopak ne; představit nám skrze něj i lidskou situaci samotného básníka… a třeba si všimnout, že jeho zdánlivá jednoduchost je v něčem i docela rafinovaná.
V pasti expertismu
Na svém facebookovém profilu nedávno otevřel Jiří Koten, bohemista a vysokoškolský učitel, diskusi, řka, že při čtení bakalářských prací „se [mu] prohlubují […] rozpaky z tuzemského literárního vzdělávání: proč je nutno klasifikovat každý motiv, najít v každém verši figuru, proč rozepisovat, co vše charakterizuje postavu?“ A jsme u druhé potíže našeho obcování s literaturou.
Takové, kdy máme za to, zejména na vysokých školách, že čím více odborné terminologie, tím lépe. Ke každému jevu běžíme hned hledat – často až s robotickou mechaničností – nějakou pojmovou škatulku. Ideálně pak takovou, která bude vypadat co nejvíce esotericky, protože pouze správný expert je ten, kdo se svým jazykem nejvíce liší od jazyka běžného.
Ocitáme se tak výše, často i nad samými autory. Oni to pouze napsali – my, expertní zasvěcenci, členové literárněvědné gnóze, však vědoucně víme. Ach, jak my víme. Zde máme co činit s furore klasifikačním. Ne nadarmo se nejednou o současné literární vědě soudí, že se – hlavně pod vlivem poststrukturalismu – proměnila v unavený autistický žargon, kterému nerozumějí už ani sami jeho uživatelé. Tento model dává sice jistotu učiteli (a tím i převahu), ale odcizuje literaturu čtení samému, zejména takovému, které by chtělo trvat na tom, že čtení má být především zážitek.
Nic naplat, pořád jsme všichni v našich nejhlubších vrstvách sentimentálními čtenáři. Expertní pohled na literaturu však tvrdí: na tohle zapomeňte; ve chvíli, kdy se stáváte zasvěcenci literární vědy, své čtení musíte odhodit. Vstupujete totiž do pater, kde se odehrávají onačejší obřady.
Hřivny uložené v literatuře
Jsou i jiné cesty, zejména návrat ke čtení, rozšiřováním jeho možností. Často ani nevíme, jak velké hřivny máme v literatuře uloženy. Tedy: co všechno nám sděluje a co všechno se skrze ni dá poznat. Je tu nadto i fakt, že literatura nás učí číst daleko komplexněji – propojením „co“ a „jak“. Zde teprve povstává úplné čtení, a to nás účinně vybavuje rovněž pro jiné texty (a situace), než jsou ty literární. Navíc i samotná literatura – to nejsou jen pozitivistické položky či trenažér na hledání tropů a figur.
Každý text hoden toho jména je antropologickou a historickou hostinou. Jen si k ní umět obstarat ten správný příbor. Jsou to „konzervy“, v nichž sídlí člověk a jeho dějiny. Jen je otevřít. Dá se z nich vyčíst mentalita doby, tedy vnímání a myšlení člověka daného času.
Kupříkladu Raisův Kalibův zločin není jen příběhem jednoho mordu ze zoufalé emoce podvedeného manžela; jde i o obraz toho, jak vypadala vesnice v druhé polovině 19. století, jejího společenského klížení, nástupu materialistické mentality, případně i toho, jak to fungovalo mezi hospodářem a výminkářem. A co to na venkově v té době znamenalo, když se prokázalo, že hospodářovo dítě není jeho. Jsou to takové sociální mikrodějiny. Navíc napsané s velkou vypravěčskou brilancí. To vše vyčteme až spojitou optikou „co“ a „jak“.
Případně stejný mord (dokonce dvojmord), tentokrát v podání Dostojevského (Zločin a trest). Ani to není jen příběhem zoufalce, který si potřeboval zahrát na boha a rozhodovat tak o životě jiných. Nevypovídá nám náhodou také něco o ruském dobovém mesianismu, pocitu, že je mi vše dovoleno? Čili: nepomáhá mi tato Raskolnikovova zoufalecká revolta číst i to, co se děje v Rusku teď?
V tomto případě máme co činit s kulturními mikrodějinami ruského 19. století jako předpokladu toho, co přišlo dále. A nejsou tyto mordy žen také vítanou příležitostí ke srovnání? Vraždili Kaliba a Raskolnikov jen jako „privátní“ zoufalci, nebo jsou to i oběti poměrů? A jakých?
Pozvání na hostinu
Stále víc a víc docházím k lítostivému přesvědčení, jak málo umíme propojit literaturu s historií. Ne, nejde ani tak o větší začlenění historických románů do výuky, zejména pokud jsou z pera někoho takového jako Vlastimil Vondruška. Jde mi o to vnímat literaturu jako svého druhu „zprávu“ z doby a o době svého vzniku a prvotního působení. Jako reflektor vlastní doby. Takový, kterým si lze posvítit i do koutů, kam světla „velké“ historie přístup nemají. Neumíme tak ke škodě literatury.
Jak by takový přístup dokázal zvýšit atraktivitu čtení. A neumíme tak ani ke škodě historie – je to právě literatura, jež nám je schopna sdělit víc než pouhá fakta o králích, bitvách či sjezdech. Být na chvíli v dané době a dívat se na ni jejíma očima.
Čtení zážitkové a čtení poučené nemusí jít proti sobě, a to ani ve výuce literatury. To druhé není vyšším stadiem prvního. Spíše rozšiřuje jeho akční rádius, skýtajíc mu větší prostor k uplatnění. Čili: učení literatury jako (čtenářské) pozvání na antropologicko-historickou hostinu.
Prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A. je literární teoretik, historik a kritik zabývající se moderní českou literaturou, interpretací a hermeneutikou, teorií literatury a výzkumy čtenářské kultury. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a externě přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
