Často se divíme různým dějům a událostem. Divíme se, jak je to či ono možné. Proč vítězí zjevný darebák nad všemi ostatními? Copak to není zřejmé? Jak a z čeho se utváří ta elastická cynická majorita, která následuje svého hlučného a sebevědomého šarlatána? Příběhy různých zemí jsou různé a významnou roli v nich hraje identita národa, jeho genofond a jeho historie. Podíváme-li se zpět, pak nás občas napadne, že největším nepřítelem Čechů jsou Češi samotní. Nepotřebujeme vnějšího nepřítele. Vystačíme si ve své sebedestrukci sami. Není důležité, zda nám někdo nabízí projekt budoucnosti, který se opírá o to, co je správné, stačí když to bude momentálně výhodné. Budoucnost se obětuje pro okamžitý profit, pro někoho jen konzumní, pro jiné politický, ekonomický, vlivový a mocenský. Dolce vita, tady a teď. Pac a čau, hlavní je být happy a cool („když nám dáš svůj hlas, můžeš mezi nás“).

Pro ovládané masy platí jedna zásada, a sice ta, že nemít názor je ten nejlepší „názor“. V duchu jedné říkanky – „každý správný mamlas mluví hodně nahlas, aby všichni mamlasi věděli, že souhlasí“. To bylo takové normalizační krédo loajální většiny. To stačí k tomu, aby někomu bylo líp, že ANO… Včerejší přizpůsobiví jedinci jsou stejní i dnes a šíří tuto svou pozici i kolem sebe, přenášejí to do svého okolí a někteří i na své děti. Ti, kteří se nezařadí, jsou okamžitě puncováni za nepřítele. I to dobře známe z minulosti. Přizpůsobiví jedinci tvoří cynickou majoritu, bez bázně a hany. Kupředu, zpátky ni krok. Rádi kritizují údajnou dekadenci postmoderní společnosti na západ od nás a hledají staronové vzory východním směrem. Odůvodňují si tím i svá minulá selhání, rehabilituje je to v jejich vlastních životních retrospektivách. Minulost je relativizována a současnost deformována. Národ, který vymýtil ze své fundamentální konstrukce vznešenost a hrdost, vlaje v poryvech současných turbulentních časů, nemaje se o co a o koho opřít, proto je tak snadným soustem pro falešného mesiáše a nájezdníky z východu.

Americký sociolog s britskými kořeny Simon Sinek přišel před časem se svou teorií zlatého kruhu. Podle něj není rozhodující to, co a jak děláme, nýbrž proč. Čemu věříme, o čem sníme, v co doufáme. Víra a naděje je silnější než uměle stvořený plán. Víra v hodnoty, které vyznáváme, je to, co nás drží v pozici, v níž můžeme být sami sebou, a nejen částicí amorfní masy konzumentů produkce různých šarlatánů. Plán, jak to či ono změnit, je jen dílčím výsledkem naší cesty stejně jako produkty našich snah. Ale tomu všemu musí předcházet to, že něčemu věříme. Proč je v mém životě něco možné, a něco již ne? Proč například chráníme některé minoritní postoje, a nikoliv pohodlnou většinu? Pokud něčemu skutečně věříme, pak můžeme být autentičtí a inspirativní pro jiné. To není totéž jako hrát naučené profitabilní role. Krom toho platí, že každá umělá bublina jednou splaskne, dříve, nebo později. Jen někdy stačí napáchat i opravdu velké škody, které se pak dlouho a těžce napravují.

Simon Sinek tvrdí, že v každé komunitě je přibližně 2,5 % inovátorů, inspirativních, kreativních s lídrovským potenciálem. To oni udávají směr a zvednou ostatní k pohybu či změně. Pak následují raní osvojitelé, těch je 13, 5 %, a za nimi je raná většina, představující 34 %, poté jsou opozdilci, kteří tvoří pozdní většinu, těch je 16 %. Zbytek do sta procent, což je asi jedna třetina, je tvořena těmi, kteří se apriori nechtějí do žádné komunity zařadit, ignorují výzvy a je jim to všechno tzv. jedno. To jsou klasičtí nevoliči. Podobné modely chování fungují i v pozicích spotřebitelů a konzumentů. Pohyby a přesuny jsou v různých kategoriích možné a běžné, ale schéma zůstává. Ale pozor na fakt, že tento model lídrovské většiny může mít pozitivní dopady, ale může být i zneužit k nekalým účelům. To je ten rozdíl mezi schopnými a všehoschopnými, kteří jako šarlatáni bez zábran stvoří a ovládnou cynickou majoritu.

Zůstaňme u té pozitivní varianty. Těch 2,5 procenta kreativních inovátorů bychom tak mohli označit i jako elity, skutečné plnoformátové elity s etickým ukotvením osobnostního půdorysu. A to je právě ten náš problém. My jsme své mnohé elity v dobách nedávno minulých cíleně likvidovali a vyháněli, což dramaticky změnilo genofond našeho národa. I proto nám chybí aktivní viditelné vzory vznešenosti a hrdosti. Jejich absence je tíživá i dnes. Uvolněný prostor obsazují hluční sebevědomí polovzdělaní sobci. Celebrity z bulváru nahradily osobnosti. Masy pak žijí v uměle vytvářených iluzích, že ten či onen je jakoby jeden z nás, borec přímo z lidu, úspěšný a bohatý, který prý už nepotřebuje krást. Masy se neptají proč, stačí jen jak a co, a hlavně co za to. Ze společného měšce se to sype snadno, bylo-li momentálně z čeho, zejména díky příhodným vnějším vlivům. Příjemci pak vidí jen rovné cesty bez zatáček. Je těžké to změnit. Posttotalitní predátoři si něčí noblesu a slušnost vykládají jako slabost a smějí se, jak snadno získali mnohem více, než na počátku své expanze sami očekávali. Je iluzí se domnívat, že trpělivými dialogy se členy a voliči agrofertí politické divize, s okamurovci, s komunisty aj. docílíme nějaké proměny, že se naše edukativní snažení promítne do radikální změny české politické krajiny. Kdepak. Jejich obzory jsou jiné. Jedni nemohou změnit své postoje, protože toho nejsou schopni, a jiní proto, že nejsou ochotni. Museli by jít do osobního rizika, museli by si přiznat svá minulá pochybení. Museli by si klást zásadní otázky, a ono by to možná bolelo. Je pohodlnější plout v oceánu nevědomí a bezčasí ve schématech normalizační mentality, v bezpečí anonymního stáda.

Pokud bude proti této cynické majoritě, řízené všehoschopnými šarlatány, stát rozhádaná politická opozice, která se neshodne ani na tom, kdo by ji měl vést, pak nečekejme žádné ozdravné změny, naopak. To se jen prohloubí pocity zmaru. Říká se, že nejsou lidi, že není koho volit, že ONI mají všechno – peníze, moc, média, že nám klidně bude vládnout capo di tutti capi i z vězení… Ostatně platí, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Plná Letná je báječná. Dobře se pak lidem usínalo. Ale co dál? Pokud i generace dnešních skutečných elit opustí svou vlast kvůli nesnesitelným poměrům, tak tuto zemi nemůže čekat lepší budoucnost. Rozpouštíme se jako kostka cukru v ruském a čínském čaji…

Pokud toho máme dost, tak je třeba to hlasitě říci. Tady a teď. Jinak bude pozdě.