Šéfkuchař, podnikatel a moderátor Zdeněk Pohlreich FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
„Všichni jsme na prodej,“ sdělil v rozhovoru v pořadu Spotlight na serveru Aktuálně apoštol gastronomie Zdeněk Pohlreich. Vysvětlil tím zarážející skutečnost, že zrovna on, který ve svém slavném televizním pořadu Ano, šéfe! nekompromisně shazoval instantní směsi, dochucovadla a vyhazoval krabičky s předpřipraveným grilovacím kořením, nyní vystupuje právě v reklamě na grilovací koření.
Vypadá to jako banální výrok, banální vysvětlení banálního vystoupení v banální reklamě. Ale není to vůbec banální. Jde totiž o to, že každý člověk, který má možnost promlouvat k velkému množství lidí včetně celebrit showbyznysu, nastoluje normy chování a měřítka hodnocení. Každý z nich nese spoluzodpovědnost za to, co je a co není v naší společnosti normální.
Výrok, že každý je na prodej, kdysi utrousil Andrej Babiš, když pracně sestavoval a nakonec také sestavil zástup akademických, uměleckých i podnikatelských celebrit, jež podporovaly jeho údajně protikorupční hnutí ANO. Mnoho z nich se skutečně také nechalo koupit za různé druhy sponzoringu nebo za vidinu veřejné funkce. Byli ale i tací, třebaže jich byla mezi společenskou smetánkou spíš menšina, kteří Babiše podporovali z naivity a zadarmo.
Také je třeba připomenout, že vedle hesla „všichni jsou na prodej“ byl ještě frekventovaný další zobecňující výrok: „Všichni kradou.“ V autentické babišštině to znělo: „Všici kradnú.“ Když se oba výroky spojí, tak mohou vytvořit univerzální vysvětlení celého fungování společnosti: „Všichni kradou a všichni jsou na prodej.“
Zdeněk Pohlreich určitě nedomyslel důsledky takto zvrhlé etiky, kterou bezděčně prosazoval. Třeba to myslel jen jako doznání toho, že „nikdo nejsme bez viny“, čemuž nic vytknout nelze; více či méně to platí a jen málokdo je svatý jako František z Assisi. Pravděpodobnější je ale to první vysvětlení. Totiž že pro peníze je občas potřeba udělat i něco, co by člověk jinak nedělal.
Máme ještě v dobré paměti Pohlreichův styl z pořadu Ano, šéfe!. Neumím odhadnout, nakolik se Gordon Ramsay, který byl inspirací k Pohlreichově show, chová ve své Pekelné kuchyni sprostě ke kuchařům, kteří vaří špatně. Ale Pohlreichovo vulgární ponižování kuchařů nebylo tou nejvkusnější metodou, jak zvyšovat kvality gastronomie. Mnozí bychom dali přednost i méně vybraným pochoutkám, ovšem bez sprostého chování mezi lidmi. Pohlreich se ve Spotlightu mimochodem také spletl, když tvrdil, že „všichni se rádi dívají na to, když někdo někomu nadává“. Těžko říci, jaké lidi potkává Pohlreich ve svých restauracích, či podle jakého vzorku společnosti vynáší své úsudky.
Skutečně vynikající kuchyně je pro západní lidi spojená i s dobrým vystupováním a styl z Ano, šéfe! byl kvintesencí českého buranismu. Ale to je každého věc. Ten pořad se dal snadno vypnout. Nejde ale jen tak vypnout tvrzení, že všichni jsou na prodej. Část lidí si to myslí a část lidí také podle toho jedná. Ale i kdyby podle takového pravidla žila třeba i polovina všech lidí, tak to prostě pořád není pravda. Všichni na prodej nejsou. Někdo by třeba nevelebil v reklamě grilovací koření, když ho zároveň považuje za neslučitelné s dobrou kuchyní. A někdo jiný by zase nevelebil autoritářského politika, když si umí spočítat, kam taková politika společnost zavede.
Jen pro pořádek. V rozhovoru se Zdeňkem Pohlreichem bylo možné i s řadou jeho postřehů souhlasit a zvýšení úrovně českých restaurací a gastronomie, k němuž Pohlreich také svým dílem přispěl, je jasně pozitivní jev. Souvisí s otevřeností naší společnosti světu. Zvýšení kulturní úrovně se ale neprojevuje jen v tom, co do našich úst vchází, ale i v tom, co z našich úst vychází.
Na grilovacím koření nic špatného není. Výrok, že „všichni jsou na prodej“, je ale nebezpečný a neměli bychom ho nechat bez odpovědi: Nejsou.
