KOMENTÁŘ / Citát ze Shakespearova Hamleta je snad v této situaci trochu křiklavě laciný a líbivý (použil ho už v minulosti kdekdo leckde a leckdy). A jako dost často, i teď znovu sedí. Mír uzavřený s parádou v roce 1945 byl pojímán jako vítězství svobody a demokracie nad zločinným Hitlerovým režimem a jeho spojenci. Mnozí očekávali, že otvírá novou etapu v dějinách lidstva, měl ovšem od počátku dosti obludné vady na kráse: nejvíc viditelné bylo, že významný poražený (totiž Hitlerova „třetí říše“) byl sice po mnoha stránkách odpudivý a bylo moc dobře, že prohrál, avšak v euforii vítězství všichni nějak přehlédli (a mnozí dodnes přehlížejí), že pod jeho počátečními velkými úspěchy se neuváženou politikou a otevřenými nespravedlnostmi z meziválečné doby podepsali i vítězové předchozí světové války a ti, kteří se k nim v jejím průběhu připojili (mimo jiné i naše vlast, Československo, jejíž základy byly v turbulencích první světové války položeny). To za prvé.

A za druhé, demokratické státy velkoryse přehlédly, že do rodiny vítězů, kteří v roce 1945 oslavovali vítězství demokracie nad tyranií, se jako jeden z nejvýznamnějších zařadila zaostalá polostředověká despocie, která si tehdy říkala „Sovětský svaz“: nejprve, na začátku druhého světového konfliktu, se pokoušela o spojenectví s Hitlerem. Hitler ji ovšem záludně podrazil a otevřel jí tak vlastně cestu k jinému spojenectví, které bylo svým způsobem legitimní, vedlo pak jak k porážce Hitlera, tak k nesmyslné iluzi o údajném konečném vítězství Dobra nad Zlem.

Vlastně se ani nedá říci, že to spojenectví byla úplně se vším všudy chyba: chyba (a to ve skutečnosti strašlivá) byla „pouze“ v tom, že to bylo v podstatě pragmatické, účelové spojenectví mezi západními demokraciemi a zaostalou ruskou despocií, která si během první světové války renovovala svou středověkou imperialistickou ideologii („Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět“) v duchu podobně agresivní ideologie Karla Marxe a jeho stoupenců. A ze strany „západních“ spojenců bylo přitom toto dílčí a účelové spojenectví neopatrně a vlastně pod ruským tlakem pojato jako posvátné spojenectví zásad. Přitom tehdejší Rusko nebylo o nic moc lepší než Hitlerovo Německo a podařilo se mu pověsit „západním spojencům“ na nos obrovitý bulík.

Jen na okraj a pro pořádek poznamenávám: nechci Rusku a Rusům ve všem a za každou cenu nasazovat čertovy rohy. Ruské dějiny jsou přinejmenším od sedmnáctého století prodchnuty snahou vyrovnat se té části Evropy, k níž shodou okolností a vlastně jako periferie patříme i my. Na tom není nic špatného. Od Petra Velikého přes Alexandra II. a závěr 1. světové války až po Gorbačova a „perestrojku“. „Západ“ (tedy vlastně taky i my) se přitom k Rusku často nechoval právě vzorově. Těm posledním z řady Rusů, co jsem tu teď vyjmenoval, jsem víceméně držel palce. Bohužel toto ruské úsilí skončilo – i tenkrát – podle trpkých slov někdejšího Jelcinova premiéra Černomyrdina: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“

(Měl jsem občas pocit, že bychom snad měli Rusům nějak pomoci. Je tu však jeden jediný, ale zato obrovitý problém: jak to udělat, aby nás při té pomoci po svém zvyku nesežrali. Myslím si, že to v podstatě nejde. Při této vyhlídce člověk snadno zapomíná na mesianistické sklony.)

 Můj background 

To, co jsem teď schopen napsat k tématu naznačenému v titulku, je vlastně jen pár osobních životních vzpomínek starého člověka. Je mi 83 let. Vystudoval jsem kdysi na vysoké škole bohemistiku a germanistiku a řadu let (když to zrovna šlo) jsem psal do českých i zahraničních listů nejprve o literatuře, později (a to hlavně) o politice. V praktické politice jsem byl činný jen krátce, nejprve v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století (za protivné buzerace ze strany StB) a pak v prvních asi třech letech po listopadovém převratu. Přesto snad i zkušenosti z doby, kterou jsem prožíval, mohou být i pro dnešního čtenáře v tom či onom smyslu zajímavé.

Základy „podivného míru“

Ale nejprve ještě k „prehistorii“ dneška, ke čtyřicátým a padesátým letům minulého století. Už v prvních letech po porážce Německa a jeho spojenců se průběžně ukazovalo, že „vítězství Dobra nad Zlem“ má své děsivé mouchy. Západní spojenci („západní“ není zcela přesné, ale lepší výraz zatím není k dispozici) měli s koloritem svého ruského spojence čím dál větší potíže. Ve zkratce: vypomohl bych si odkazem na umělecké dílo, totiž na americký film o generálu Georgi S. Pattonovi. Generál je v našich dějinách zapsán poměrně dobře: v květnu 1945, kdy jeho vojska osvobodila mj. Plzeň a Rokycany a v Praze vypuklo povstání, navrhl svému nadřízenému, že teď na dva tři dny zmizí a ozve se vzápětí z telefonní budky na Václaváku (což by znamenalo překročení již domluvené demarkační linie mezi Rusy a Američany; nadřízený to rozhořčeně odmítl). Ve filmu je scéna (údajně má reálné kořeny), jež líčí generálovou účast na jakémsi lokálním, těsně poválečném ruskoamerickém mecheche, jehož tématem bylo mj. i „bratrství“ mezi USA a SSSR.

Konalo se na nějaké ruské posádce poté, co boje už skončily. Během šaškování po alexandrovsku navrhl ruský velící generál Pattonovi, aby si připili na bratrství. Patton, jehož vztah k ruským bolševikům byl mírně řečeno zdrženlivý, zareagoval na návrh ruského velitele následovně. Požádal tlumočníka (ruského důstojníka), aby sdělil: „Řekněte panu generálovi, že je čubčí syn.“ Tlumočník zesinal, bránil se, zřejmě už slyšel, jak skřípou pomyslná vrata Gulagu, ale nakonec to přeložil. Ruský generál zařval: „Řekněte panu generálovi, že je taky čubčí syn!“ Nato se Patton rozzářil a prohlásil: „Ale to je něco úplně jiného, jako čubčí syn s čubčím synem si klidně můžeme připít!“ A slavnostní večer byl zachráněn.

Bohužel, takovou distanci k mlhavě definovanému vychcanému „bratrství“ si bezprostředně po válce dokázalo udržet jen dost málo zodpovědných lidí. Místo toho se nenápadně budovala jeho základna: skrytým cílem Norimberského procesu s válečnými zločinci bylo vytvoření iluze, že se západní spojenci a Stalinovo Rusko dokážou sjednotit na společném pojetí práva a spravedlnosti. Deklarace lidských práv, na nichž stála Organizace spojených národů, působily na mladého člověka, dospívajícího v ruské kolonii, jako bylo Československo (což byl taky můj případ), čím dál tím jednoznačněji: dělají si z nás legraci. V Postupimské dohodě západní spojenci mj. bez rozpaků schválili, že ze svých domovů budou vyhnány a o všechno okradeny miliony lidí. A západní spojenci nebyli schopni nijak významně ovlivnit zvěrské chování ruských vojáků k německému civilnímu obyvatelstvu, a to ani po kapitulaci Hitlerovy třetí říše. 

Kulisy, v nichž se vytvářel potěmkinovský „Věčný mír“, do kterého vyústí vítězství „sil Dobra“ (v čele s USA, SSSR, Velkou Británií, Francií ad.), začaly být poměrně rychle mnoha politikům na západě Evropy a v USA nesnesitelné. Vznikla potřeba vybudovat mezinárodní instituce, o něž by se demokratické státy mohly opřít při obraně zásad, které v době války a bezprostředně po ní daly často všanc spojenectví s Ruskem. Tak se nejprve ustavila Severoatlantická aliance a pak se dlouhou dobu postupně utvářela Evropská unie. 

Do vzniku aliance se promítla nevyvážená poválečná situace, zejména otázka „co s Německem“. Na jedné straně stály dosud živé negativní zážitky s chováním Hitlerova Německa za války, na druhé straně byly ušlechtilé zásady pro válku a mír, jak je zformuloval např. Winston Churchill: „Ve válce: rozhodnost, po porážce: vzdor, po vítězství: velkomyslnost, v míru: dobrá vůle.“

A tak při krystalizaci toho, jak by mělo vypadat NATO, zaznělo v souvislosti s jeho vznikem jen tak mimochodem, ale od prvního generálního tajemníka organizace, i pár slov o tom, jak má vypadat: „The purpose of NATO was to keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down.“ Vím, že to není nic jiného než bonmot, ale ten velmi hezký citát od Churchilla, který jsem výše uvedl, je bonmot vlastně taky. A kdybych si měl mezi oběma vybrat, neváhal bych ani chvilku.

A navíc bych ještě chtěl říci: mír z roku 1945 je na jedné straně dávná minulost, na druhé straně však minulost nikoli ve všem všudy uzavřená. Bylo učiněno spousta pokusů, jak věci uvést do pořádku. Leccos se povedlo, úplně všechno však uzavřeno dosud není a bylo by dobré se k tomu v rámci churchillovské „dobré vůle“ a v rámci daných možností (od války už uplynulo velmi mnoho let) vracet. O což jsem se v minulosti ze svých slabých sil a s velmi skromným výsledkem snažil.

Tři roky Johna Kennedyho

Velký dějinný význam se v Rusku i ve světě většinou připisuje ukončení Stalinovy hrůzovlády (v Rusku se říkalo „kultu osobnosti J. V. Stalina“) po diktátorově smrti. Aniž bych chtěl jakkoli bagatelizovat význam této změny pro Rusko a Rusy samé, rád bych upozornil, že je v tom trochu fixlování. Mně třeba byla už v raném dospívání bolševická ideologie čím dál tím odpornější a úsilí o „polidšťování obludy“ (to jest tzv. „socialismus s lidskou tváří“, jak se u nás říkalo od konce padesátých do konce šedesátých let minulého století) jsem ani trochu nesdílel. (Nebyl jsem v tom sám, odkazuji na časopis Tvář, na němž jsem se v šedesátých letech podílel.) 

Daleko významnější než reformy Nikity Sergejeviče (chápu, že mnoho lidí v Rusku to asi bude vidět jinak, já v Česku ne) je pro mne jeho konflikt s USA a s americkým prezidentem Johnem F. Kennedym. Chruščov ve své dost primitivní nátuře dospěl hned po Kennedyho zvolení k závěru, že dostal příležitost zatočit s naivním politickým zelenáčem. Zpočátku jako by mu štěstí přálo. Špatně připravený nekomunistický převrat na Kubě, který zjevně měla z jisté části na svědomí už Eisenhowerova garnitura, skončil pro USA, které se na věci měly zúčastnit jen jaksi v pozadí, velkým neúspěchem. Z toho Chruščov vyvodil postupně dva závěry, dva plány.

Prvním byla berlínská krize, vlastně „druhá berlínská krize“: druhý pokus nejprve o schramstnutí ruské části Berlína, po němž měla následovat „neutralizace po rusku“, která už by se týkala celého Německa. Obojí mělo proběhnout na počátku šedesátých let. V tom, aby uzamkl železnou oponu v Berlíně, na posledním místě, kde zatím ještě „netěsnila“, nemohl tehdy Chruščovovi nikdo zabránit. To ale bylo taky všechno. Nakonec se nestalo nic jiného, než že povaha ruské koloniální říše jako obludného koncentráku byla posílena tak, že už to snad ani lépe nešlo. A Kennedy dal mj. i svým vystoupením v „západním“ Berlíně najevo, že mu jde o víc, než bylo někdejší „Německo dole“ podle lorda Ismaye. Viděli to lidé ve velké, svobodné části Německa (mluvil jsem se spoustou Němců, co to tak brali) a viděli jsme to i my, kteří jsme tehdy chtě nechtě žili v dalších ruských koloniích.

A druhý Chruščovův plán, který skoro bezprostředně následoval: nedalo se zastřít, že první utrpěl fiasko (a nemohli to nevidět ani Chruščovovi latentní političtí konkurenti v Moskvě). Ani on nemohl necítit, že mu minimálně v politickém smyslu jde tak trochu o krk. A dospěl k závěru, že nezbývá než celou situaci dále vyhrotit. 

K tomu došlo hned vzápětí. Chruščov navázal na něco, co zjevně považoval za svůj politický úspěch a Kennedyho porážku. Podloudně a po dohodě s kubánskými pohlaváry začal na Kubu dopravovat rakety vybavené jadernými hlavicemi. Rusko jimi mohlo ohrozit celou východní část Spojených států. Kennedy a jeho spolupracovníci nezaváhali a reagovali blokádou Kuby. Rusové aktivizovali své válečné loďstvo v oblasti.

Záhy se ovšem ukázalo, že na čelný konflikt, takový, o jaký kdysi usilovalo (a katastrofálně jej prohrálo) carské Rusko s Japonskem, bolševičtí nástupci cara Mikuláše II. nemají. Ani trošku se nepokusili americkou blokádu prorazit. V jednání se pak Američané zavázali, že na Kubu nezaútočí (o nic podobného jim nešlo), a stáhli některé své rakety z Turecka. A Rusům, kteří právě snili o velkolepém východisku k jadernému útoku na USA, nezbylo než své jaderné rakety z Kuby rychle stáhnout. 

Rusové a ruští dejme tomu spojenci se radovali (a od té doby se radují): svět stál na hranici obrovitého jaderného konfliktu a jen moudrostí státníků se tomu podařilo zabránit. (Podobné věci u nás před časem u příležitosti „druhé karibské krize“ psali i v českých Babišovinách). Skutečnost je jiná. Chruščov se musel potupně stáhnout, jeho pozice v Rusku byla otřesena a zanedlouho ho jeho spolupracovníci z Moskvy z jeho postu potupně vykopali s celkem věcným zdůvodněním, že provozoval avanturistickou politiku.

Mezitím J. F. Kennedy zahynul při atentátu. Spekulovalo se i o tom, zda se na jeho přípravě snad nepodíleli i Rusové. Já sám to považuji za vyloučené už proto, že to neodpovídá mírně řečeno opatrnosti ruské politiky. Druhému Sarajevu a druhé Cušimě se Rusové tentokrát chtěli vyhnout.

To, co si sám pro sebe vyvozuji z Kennedyho zahraniční politiky v letech 1960–1963, je: Kennedy vstupoval do zahraniční politiky s předsevzetím, že se pokusí o vstřícnou politiku vůči Rusku. Chruščov to zcela očividně považoval za projev zbabělosti a kapitulantství. Záhy se ovšem přesvědčil, že to, o čem Kennedy psal v „Profilech odvahy“, myslí smrtelně vážně a že v případě nutnosti podle toho bude postupovat. A Chruščov udělal to, co lidé jeho typu v takové situaci dělají: slušně řečeno couvl. Mír byl zachráněn, Chruščov ovšem nikoli.

Píšu o tom hlavně proto, že u nás se na toto téma v poměrně nedávné době napsalo spousta nesmyslů. Ve skutečnosti tu vznikl jakýsi předobraz toho, že vstřícná politika je jistě namístě, ale jen odtud až potud. A že na prvním místě je politika důsledná, která má přednost. Pro mne to byl základní zážitek na celý život.

Nevyplatí se to obyčejně ihned – například my jsme sklidili důsledky, k nimž vedlo mj. i Kennedyho rozhodnutí z druhé karibské krize, vlastně až v roce 1989 ad. A nebylo to jistě v první řadě naší zásluhou. Přesto je třeba o tom vědět a vážit si toho. Zvlášť v době, kdy si toho spousta lidí kolem nás neváží ani trochu: viz třeba léta 2013 až dejme tomu 2020 v české politice.

V posledních dnech se i u nás, u příležitosti úmrtí, hodně psalo o jiném velmi významném americkém politikovi, Henry Kissingerovi. Jistě si zaslouží velké úcty, nemělo by se však zapomínat na rozdíly mezi jeho politikou a např. Kennedym v době druhé berlínské a karibské krize. Kissinger dělal jako poradce a ministr zahraničí za prezidentů Nixona a Forda opatrnou politiku především ve vztahu ke komunistické Číně. Uznal legitimitu ČLR jako jediného reprezentanta Číny, to odpovídalo faktické situaci v té době. Zároveň se Tchajwan, který stále fakticky nadále fyzicky existoval, jen už ne jako reprezentant Číny, a změnil se postupně ve stabilní demokratický stát, ocitl fakticky mimo rámec právní legality. To je dnešní stav situace; je to poněkud ostudné a může to nejspíš svět přijít velmi draho.

Kissingerova politika přinesla svého času Západu úspěchy a Rusům způsobila nejednu potíž. Zpětně se však ukazuje, že nakonec zaváněla jakýmsi pro USA trochu potupným kapitulantstvím. Já se v této věci držím Kennedyho.

Dnešní katastrofa: vymknuta z kloubů doba šílí

Můj text, jak vidno, se skládá vlastně ze třech víceméně osobních poznámek k politické situaci od roku 1945 dodnes: za prvé, k problematičnosti podivného míru z roku 1945.  Za druhé, ke třem letům zahraničněpolitické aktivity prezidenta Johna Kennedyho (Kennedyho vnitřní politiku nechávám stranou, byla v minulosti víceméně mimo obor mého zájmu a nepřipadá mi pro nás a pro dnešek tak důležitá).  A zbývá mi, za třetí, jen říci pár slov k dnešnímu vyústění světové politiky, jak se odvíjela od roku 1945 dodnes. 

Za významný přitom považuji jeden rozdíl mezi Kennedym a Kissingerem. Nic proti vyvažování a vyrovnávání sil: ovšem jen tenkrát, když je zároveň jasné, že vstřícná a chápavá politika s porozuměním pro protivníka má své hranice a že v opravdu vypjaté situaci musí ustoupit politice zásadní a statečné. V tom mi jednoznačně imponuje Kennedy, nikoli Kissinger.

Současná situace v mezinárodní politice se zauzlila ve dvou velkých problémech: Ukrajina a Izrael (přitom dnes se zejména u nás  bohužel nevidí, že případ Izrael je ještě vážnější než případ Ukrajina). V obou je viník konfliktu v podstatě jednoznačný: v prvním případě Rusko, které ovšem dnes proti padesátým letům minulého století ztratilo hodně na svém lesku. A v druhém případě Hamás, teroristická organizace se silným lokálním zakotvením v místě konfliktu, v pásmu Gazy, s mocnými podporovateli v islámském světě a přinejmenším s jakousi vypočítavou oporou i v Rusku a v Číně. Napadení  jsou na první pohled zřetelní a mají svou legitimitu: v prvním případě Ukrajina, členský stát OSN, v druhém Izrael (totéž). Napadení proběhlo bez jakéhokoli vyhlášení války, ani se mu válka neříká. Probíhalo a probíhá bestiálním způsobem, za nějž by se přinejmenším nemusili stydět němečtí nacisté (mučení a hromadné vraždění civilistů, malých dětí, znásilňování žen). Ruští útočníci mají za sebou organizovanou a účinnou pomoc a podporu státu a v podstatě i ruské veřejnosti. Teroristé z pásma Gazy mají nezanedbatelnou, větší či menší podporu v muslimském světě a v obyvatelstvu Gazy a nedefinované sympatie ve velkých zemích na západě  Evropy (zde je opřena o některé imigranty a radikální levici). Ale nejde jen o to, ale i o celkovou nejistotu politiků a veřejného mínění v evropských demokratických zemích. Někdejší heslo paní Merkelové „Wir schaffen das“ (jistě, myslela to tenkrát, když to řekla, moc dobře) mne v dnešní situaci naplňuje tichou hrůzou. O slečně Thurnbergové raději ani nemluvím. 

Pozoruhodné v tom nejhorším slova smyslu je: není sporu o tom, kdo konflikt vyvolal. Na formality se jako obvykle v takových případech  nehledí. Jenže teď to najednou vypadá, že „mír“ mezi  útočníky a napadenými mají dojednávat instituce, jako je OSN, vzniklá v  roce 1945, a její následníci. Útočníci mají přitom větší či menší podporu veřejnosti, ovšem na „svých“ teritoriích. Jaký mír může vůbec z této situace vyplynout? Pokud jde o účinnou podporu napadených, týraných a vražděných, není  OSN příliš přesvědčivá. Je třeba se sjednotit, ale na jakém základě? Ani NATO či EU nejsou už dnes ve všem všudy přesvědčivé (viz např. Turecko či Maďarsko). Nejde snad o to, zmíněné instituce rozpustit (což by asi bylo technicky velmi složité) nebo z nich vystoupit, ale přinejmenším nebrat je příliš vážně, nýbrž otevřeně a zdrženlivě, s náležitým odstupem a s rezervou. Včetně toho, jak je např. třeba financovat. A to, čemu se z nedostatku jiných názvů říká „Západ“, by si mělo hledat novou vlastní pozici. Bude třeba zpočátku a na první pohled slabší než ta odvozená z podivného míru roku 1945. Ale bude taky spolehlivější a méně potěmkinovská. Nebuďme předem kapitulanti.

A co my v téhle situaci?

A nakonec jen poznámka k nynějšímu postavení České republiky a Fialovy vlády. Její pozice je zdánlivě slabá a je, jak se zdá, i u nás terčem silné veřejné kritiky (tento dojem ovšem vzbuzuje i to, jak situaci líčí dnešní oficiózní tisk a vůbec média, na jejichž proměně se kdysi, před pár lety, v době velké protikorupční revoluce, výrazně podíleli Andrej Babiš a spol.). Právě proto si dnešní vláda, jistě při vší kritice, zaslouží v první řadě silnou a pevnou podporu veřejnosti. Vznikla z rostoucího znechucení české veřejnosti tím, co se u nás odehrávalo od nastolení Babišovských Nových pořádků v roce 2013. A jediné, co by měla nynější vláda tak či onak zrevidovat, jsou kapitulantské řeči některých dnešních představitelů z roku 2019 (např. v babišovských Lidových novinách!) o tom, že se u nás vlastně nic neděje, že naše česká demokracie jde dál a že prý nemusíme nutně dělat žádné zásadní reformy. Dnes platí pravý opak: naši demokracii je třeba zachránit. Teď! 

Jen se obávám, že jen vyhazování ministrů a dalších politiků k tomu nebude stačit: je vlastně destruktivní, každý se může napravit. Hlavně když dá jasně najevo, že ví, v čem a jak.