Smrt svou tajemnou nevyhnutelností samozřejmě přitahuje naši pozornost a myšlenek na ni není, alespoň občas, nikdo ušetřen. Přímá konfrontace s tělem zemřelého je pak vždycky silným zážitkem a vyvolává celou širokou škálu emocí, nejen v závislosti na našem vztahu se zemřelým. Současná společnost je zvyklá virtuálně zažít prakticky cokoli a jako narkoman žádá stále víc a víc k uspokojení zážitkového chtíče.

Rembrandtova Lekce anatomie doktora Tulpa by dnes asi nikomu adrenalin do žádné závratné výše nevyhnala, byť v 17. století byly veřejné demonstrační pitvy velmi oblíbenou společenskou událostí. Jsem lékař a hodiny anatomie na tělech byly při studiu naprosto nezastupitelné. Ruku v ruce s topografií lidských tkání a orgánů však šla vždycky i výchova k úctě, pokoře a určité vděčnosti zemřelému, že můžeme studovat jeho ostatky.

[ctete]104066[/ctete]

Komerční využívání a vystavování těl zemřelých, zvláště pokud k tomu nedali za života souhlas, považuji za naprosto nevkusné a neetické a nemusím čekat, až to účinnost novely zákona o pohřebnictví 1. 7. 2017 zakáže. Zvažme, jestli výstavy, jako je Body the exhibition mají být součástí naší západní křesťanské kultury, jakkoli respektuji a podporuji svobodu tvorby a právo umělce se vyjádřit.

Nemohu se ubránit pocitu, že tady jde spíš o to zabrnkat na temné struny lidské duše a uspokojit přirozenou touhu po mrazení, chvění a strachu, který se nás pro tuto chvíli netýká, reálnou smrt jsme zatím zamkli za dveře. O naši umírající babičku ať se raději postarají v nemocnici, my si půjdeme na výstavu dokázat, že se smrti nebojíme, a babičce se ve špitále bude stejně umírat lépe, jsou tam na to vybavení, umějí to, mají na to mašiny, my ne!