Experti na čistotu českého jazyka tvrdí, že se nesmí používat předložka „díky“ ve spojení s něčím negativním, a upírají tak lidem právo na bezděčnou ironii spočívající v hypotetické možnosti „se poděkovat“. Pan N. N. by se rád poděkoval, neboť přišel o pár posledních přátel DÍKY čínskému viru a DÍKY tuposti stávající vlády.
Dlí ve svém bytě v x-tém patře, nevychází už ven, odkázán na pomoc pečovatelské služby, sám s počítačem a alkoholem. Po několika životních známostech zůstal starým mládencem a jeho samota je v posledních letech svízelnější, protože je nemocen. O francouzských holích putuje mezi ložnicí, koupelnou a kuchyní. V ložnici má kromě postele, knihovny, skříní a nočního stolku taky stůl s počítačem. Rolety stále staženy. Pohybuje se pomalu, ale bezpečně, jako pavouk ve své síti. Anebo jako vehikl, který dosedl v těchto dnech na povrch Marsu a který se jmenuje Vytrvalost (Perseverance). Jeho předchůdce se jmenoval Zvědavost; ano, teď už se jedná o vytrvalost. Vytrvat, když mladická zvědavost a schopnost být prvotně okouzlen je pryč. Starý mládenec N. N. sleduje záběry finálního spuštění vozítka na lanech na tvrdý povrch Marsu a okamžitý odlet pomocného létacího talíře, vše v několika sekundách, jako ve Hvězdných válkách. Rusové Američanům samo sebou ten úspěch závidí. Prozatím operují alespoň na Zemi – vakcínou Sputnik, nazvanou podle první družice v kosmu. Té poťouchlosti se N. N. musí usmát. Lepší nechat se vést zvědavostí než zavilou soutěživostí! A ještě taky přispěli svou slovotvorbou, když ve svých reportážích překřtili Vytrvalost na Marsochoda. Marsochod podle vzoru lunochod. Nebo snad lenochod?
Jaká je ona zvědavost, již následuje vytrvalost a jež je příčinou právě probíhajícího kosmického úsilí. Je to zvědavost na život někde jinde, mimo souřadnice naší planety. Kýžený kopernikovský obrat, který by znamenal konec geocentrismu, nejen co se týče oběhu planet, ale taky co se týče živých organismů! Letité vyhlížení Marťanů: nepřilítnou-li oni za Mohamedem, musí Mohamed za nimi. Starý mládenec se rozhlíží pomocí myši po přízračné, jako ve snu nasvícené poušti. Panorama tři sta šedesát stupňů plus pohledy dolů pod kola mobilního průzkumníku. Přistál v okolí kráteru, který, ač bez vody, se nazývá Jezero. Přístroje posílají na Zem fotografie, autistické výseky reality, včetně částečných selfies onoho marťanského vozidla. Muž si vzpomíná, jak kdysi v rámci dovolenky v severní Africe navštívil poušť a jak tam pořídil pár pěkných snímků. Záběry na kamenitou pustinu doprovází hudba přehlušující to strašidelné ticho; a on si přitom vybavil hudbu, která zní v některých nóbl podnicích na záchodku. Statisíce pozorovatelů prodlévají nyní na Marsu po internetu, každý v pokojíku svého soukromí, skrze záběry na obrazovce vnímají tu globální samotu a sirobu. Zírání do kamení, až po horizont tam nic není. Vehikl se rozhlíží kolem dokola a uvážlivě se rozjíždí. Marťani nikde. Aspoň nějakou tu bakterii najít!
Muž si jde uvařit kafe, uvážlivě rozkládá váhu na všecky čtyři, pak na tři, vždycky jednu nohu nebo berli odlehčí a posune dopředu. Perseverance se po povrchu Marsu pohybuje snadněji než on ve svém bytě. Trpělivost především! Opírá se zadýchán o pult v kuchyni, nabírá lžičkou umletou kávu z dózy, jako když Marsochod nabírá chapadlem vzorky písku. Cesta zpět s kávou je ještě obtížnější. Hrnek je pro jistotu velký a zalitý jen z poloviny. Konečně opět před monitorem! Červená planeta je pustá a prázdná, nudná a chmurná, beztvará a mrtvá, nehostinná a ponurá, tohú va bohú, jako kdysi bývala Země! Co když jde právě o tohle – napadlo stárnoucího muže – o návrat zpátky? K prvopočátku. Směrem k bodu nula. Do dob dávno minulých. Verneova Cesta do středu Země byla též návratem: jeho hrdinové se cestou tam potkali nejen s prapůvodními houbami a rostlinami, ale i s pravěkými zvířaty a obry. Anebo Dante, ten sestoupil do podsvětí za bytostmi, jež už dávno nežijí na povrchu zemském, za dušemi zemřelých lidí. Ve vesmíru ale už není žádné dole a nahoře, takže by i ten marsovský podnik mohl být v podstatě návštěvou podsvětí, poutí za mrtvými! Kdysi byla říše mrtvých situována někam daleko na západ, na konec Ókeanu a do bájného Avalonu, až byl venkoncem v oněch končinách objeven další světadíl: Amerika. Další a nové kraje, ba i planety, jsou dobývány. Zdá se, že za hranicemi našeho osvětí, na všech těch možných i nemožných výspách známého světa, nehledáme ani tak život, jako spíš své mrtvé. Kdepak jsou všechny ty duše? Říká si člověk uvězněný ve svém bytě. Pořád nikde!
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.
