NÁZOR / Válečný a ekologický zločin provalení Kachovské přehrady, který jako důkaz své odhodlanosti překročit všechny meze civilizace Putinovo Rusko předvedlo, zcela zastínil tuzemskou a ve srovnání s tragédií přehrady banální výtržnost party Jany Peterkové. Proto je nutné se k té epizodě z bujarého života naší dezinformační scény vrátit.

V úterý předvedla skupina antivaxerů a dezinformátorů kolem dezinfo aktivistky Peterkové a dezinformátorů Tušla a Čermáka další dějství jejich volného seriálu „uděláme největší možný virvál, jaký nám úřady dovolí“. Záběry, jak se paní Peterková spolu s ostatními válí na podlaze v budově soudu a dělají si k tomu selfíčka, však ukazují, že takovou míru psychopatologie, jakou dnes vykazují veřejné výstupy dezinformátorů, lze v právním státě tolerovat jen na místech k tomu určených: v psychiatrických nemocnicích.

V českém právu existuje trestný čin výtržnictví. Nevím, zda dezinformátoři svým vyváděním v budově soudu tento trestný čin spáchali, ale vím, že by to měl posoudit soud. Chceme-li udržet v naší zemi právní stát, nelze připustit, aby tlupa fanatických, v realitě dezorientovaných a možná i psychiatricky zatížených individuí tak zásadním způsobem narušovala v soudních budovách pořádek. Opakuji – nejsem kompetentní posoudit, zda to, co předvedli, bylo trestným činem výtržnictví. Ale zcela nezpochybnitelně to byla výtržnost. U soudu nikdo nesmí svévolně (dámy prominou) dělat bordel. Dokonce ani paní Peterková ne.

Vývoj veřejných vystoupení a eskalace exhibičních scének, které paní Peterková předvádí, se již dávno vymkly z hranic běžné slušnosti. Ale poslední dvě exhibice – tento a minulý týden v soudních budovách – se již vymykají i z rámců duševního zdraví, jak je v naší kultuře chápeme. Použil bych k popisu chování slovo „histrionství“.

Histrionská porucha

Provozovatelem Národního zdravotnického informačního portálu (NZIP) je Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS), který říká: „Kategorizace nemocí DSM-5 pomáhá při dělení poruch osobnosti do tří tzv. klastrů. Klastr B (afektovaní): Do klastru B spadají poruchy osobnosti, které se vyznačují velmi emotivním, dramatickým a náladovým chováním. Řadí se sem disociální (antisociální), histrionská, narcistická a emočně nestabilní porucha osobnosti. Histrionská porucha osobnosti má tyto základní rysy: postižený se chová teatrálně (má sklon k „dramatickým výstupům“), nechá se snadno ovlivnit ostatními, vyhledává vzrušení a aktivity, kde může být středem pozornosti, a přisuzuje velkou roli své vlastní atraktivitě.“

Paní Peterková opakovaně celé české veřejnosti předvedla, že všechny uvedené příznaky má rozvinuté do impozantních rozměrů. MUDr. Zdeněk Faldyna ve své stati Specifické poruchy osobnosti píše: „Poruchou osobnosti rozumíme takovou trvalou vnitřní strukturu a chování, které jsou zřetelně odlišné od očekávaného chování a způsobují opakovaně a dlouhodobě selhávání v alespoň dvou následujících oblastech: kognice, emotivita, ovládání impulsů a sociální chování. Histrionská porucha osobnosti – kognitivní schémata:

Jádrové přesvědčení: Sám o sobě jsem méně než druzí, pokud je zaujmu, budou mne obdivovat
Rozvinuté strategie: Předvádění se, dramatizace, necílená reaktivita
Nedostatečně rozvinuté strategie: Vzájemnost, kontrola, systematičnost, stabilita

Vývojové aspekty: K základnímu narušení vývoje dochází v separační a individuační fázi, kdy dítě opouští symbiózu s matkou a vytváří vědomí vlastní individuality. Díky neadekvátní mateřské reakci nedojde k ohraničení vlastní identity a oddělení od prostředí. Jedinec je odkázán na reakci prostředí (selfobjekt), aby mohl prožívat sám sebe. Bez vazby na selfobjekt prožívá prázdnotu a ztrácí pojem své existence. Identita je tak slabá, že nedokáže prožívat komplexně, prožívání je polární, fragmentované, nemůže navázat skutečný, vzájemný vztah. Chybí schopnost zachovat si stabilní mentální reprezentaci osob, tedy objektní stálost. Mentální reprezentace sebe a ostatních lidí jsou štěpeny na dobré a zlé fragmenty. Nedokáže je integrovat. V chování se střídá symbiotická blízkost s destruktivním vzdálením. Při selhání selfobjektu jsou schopni pro pocit, aby nějak cítili sebe nebo aby vybili emoční tlak, i extrémního, promiskuitního, impulzivního, automutilačního nebo agresivního jednání.“

Chování odpovídá…

Když paní Peterková před týdnem na chodbě soudu uspořádala improvizovanou tiskovou konferenci a oznámila, že soudní řízení proti ní končí, protože ho ukončuje, vypadalo to jako názorná ukázka histrionské exhibice pro první ročník studia medicíny. Když pak tento týden na protest proti nyní již pravděpodobně VŠEMU ulehla na zem na chodbě soudní budovy a dělala si při tom selfíčka, jak jí to protestování sluší, aby se s nimi mohla nejpozději ihned pochlubit na sociálních sítích, vypadalo to jako ukázka pro studenty pátého ročníku medicíny, kteří se rozhodli specializovat se na psychiatrii.

Poměrně varující je z hlediska možné psychopatologie celé té skupiny také jimi sdílený blud o republice, který jako papoušek omílají dokola. Ty nejlepší mozky z jejich středu došly svými kompetentními právními úsudky (Peterková je televizní moderátorka, Zítko prodává šarlatánské léčitelské přístroje, a další autority dezinfo scény mají kompetence podobné) k závěru, že Česká republika neexistuje. To opírají o skutečnost, že tato země, když se v ní před mnoha desetiletími narodili, měla trochu jiný název – takže mají v rodných listech napsáno jako rodnou zemi Československá socialistická republika, a ti mladší Česká a Slovenská federativní republika. Takže když existuje paní Peterková a má v rodném listu napsáno tohle, tak Česká republika neexistuje, neasi!

Upozorňuji – přestože jsem s paní Peterkovou opakovaně hovořil, sledoval desítky hodin jejích videí a systematicky se jejími veřejnými projevy zabývám několik let, nemohu s jistotou tvrdit, že má histrionskou poruchu osobnosti. Nevyšetřoval jsem ji, a o jejích spoluležících – na chodbě soudu si ustlalo větší množství PROTIobčanů, pro které se již chytá výraz „kontrariáni“ – často nevím ani to, jak se jmenují, natož abych znal jejich psychiatrickou diagnózu. Ale nesporné je, že jak paní Peterková, tak její parta se jako osoby s histrionskou poruchou osobnosti chovají.

Naše „opozice,“ český „hlas lidu“, vykazuje stejné poruchy chování, jako kdyby u toho soudu byla ne „občanská opozice“, ale klub neléčených psychiatrických pacientů. A tito lidé opakovaně, cílevědomě a systematicky narušují veřejný pořádek, narušují chod státní moci, a s každou další akcí jdou o krůček dál. Před týdnem vysazovali dveře soudní síně vestoje. Nyní, když jim pohled na těžkooděnce se samopaly v soudní síni zahnal chuť na násilí, si tedy lehli jako stádo skotu při odpočinku. Ale skot do soudní budovy nepatří, skot patří do chléva.

Chování odpovídá…

Útok na soud a výtržnosti na soudu by měly být v demokratickém státě sledovány a trestány zvlášť přísně. Obzvláště tehdy, když jsou opakované, organizované a páchané ve skupině. Pokud však výtržnosti u soudu páchají skupiny spojené psychiatrickou diagnózou, nebude na ně platit žádné mírné řešení, žádná domluva či rozumná kritika. Psychiatrický pacient se nemůže chovat rozumně, protože je psychiatrický pacient. Takže pokud stát nezasáhne, budou se stejné histrionské projevy nejen opakovat. Ony budou sílit – a lze čekat, že opět přerostou v násilí. Dění u soudu s Patrikem Tušlem tento týden však ukázalo možnost, jak ty nejnebezpečnější výtržníky ne snad přivést k rozumu, ale přivést k léčbě.

To zalehnutí chodby soudu válejícími se aktivisty je v historii ČR bezprecedentní, a je plně legitimní, aby policie začala prověřovat, zda se aktivisté svou výtržností u soudu nedopustili trestného činu výtržnictví. A těm válejícím se dezinformátorům v rámci toho prověřování nařídit znalecký posudek soudním znalcem z oboru psychiatrie. Poruchy osobnosti obvykle nezbavují trestní odpovědnosti a nejsou léčitelné. Léčbou, psychofarmaky, však jde takto postižené pacienty dovést k tomu, že si budou svoje poruchy osobnosti v mezích možností nechávat pro sebe, a nebudou je prezentovat jako politický program opozice. A úterní výtržnost u soudu dává bezpečnostním složkám jedinečnou možnost, jak ty z antisystémových aktivistů, které žene jejich psychiatrická diagnóza, dovést soudně nařízenou psychiatrickou léčbou a medikací do stavu, kdy jejich individuální osobnostní poruchy ztratí celospolečenskou nebezpečnost.

Protože soustavné útoky té skupiny (za covidu na vědce a lékaře, a nyní již i na soudní moc) celospolečenskou nebezpečnost skutečně mají. Vládu zákona nelze zajistit, když soudy ztratí veškerou autoritu tím, že si nechají líbit řádění vyšinutých partiček ve svých vlastních budovách, před soudními síněmi, kde se ta zmíněná vláda zákona realizuje.