Vztahy Ruska a Číny aneb Společně ke změně světového řádu

Ruský prezident Vladimir Putin a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching (ČTK)

Ruský prezident Vladimir Putin a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching | FOTO: ČTK

Při příležitosti konání zimních olympijských her v Pekingu podepsali ruský prezident Vladimir Putin a generální tajemník čínských komunistů Si Ťin-pching Společné prohlášení Ruské federace a Čínské lidové republiky o mezinárodních vztazích a udržitelném rozvoji v nové éře. V dokumentu obě země předkládají svou vizi budoucnosti světa založeného na „multilateralismu“ a vlastním pojetí demokracie a lidských práv, jímž se vymezují vůči tomu „západnímu“.

Hlavním důvodem vzniku dohody bylo právě vymezení se vůči Západu a vytvoření pragmatického spojenectví, které by mohlo pomoci Rusku a Číně změnit mezinárodní poměry v jejich prospěch. Tento přístup je hnacím motorem čínsko-ruských vztahů v 21. století. Vztahy obou zemí ovšem nebyly vždy tak přátelské, a to i přes společnou komunistickou minulost.

Také v Izraeli probíhají masové protesty proti ruské agresi na Ukrajině (Tel Aviv, 5. 3. 2022) (ČTK/AP/Ariel Schalit)

Od imperialismu ke Kominterně

Počátky rusko-čínských vztahů se datují do 17. století, kdy ruští osadníci začali osídlovat oblast v okolí severního břehu řeky Amur, což vyvolalo ozbrojené střety mezi Ruskem a čínskou říší Čching. Ty ukončilo v roce 1689 podepsání Něrčinské smlouvy, která se stala základem pro vymezení rusko-čínských hranic na Dálném východě.

Ve druhé polovině 19. století, v návaznosti na čínskou prohru ve druhé opiové válce, se tyto hranice posunuly ve prospěch Ruska podepsáním Ajgunské smlouvy v roce 1858 a Pekingské smlouvy roku 1860. Rusko se tak stalo jednou z mocností, které si v 19. století v Číně rozdělily sféry vlivu, a podílelo se na čínském „národním ponížení“. Neschopnost dynastie Čching vypořádat se s cizími mocnostmi byla nakonec jednou z příčin jejího pádu a následného vzniku Čínské republiky.

Po bolševické revoluci a vzniku Sovětského svazu se z původního Ruského impéria stal hlavní světový bojovník proti imperialismu s cílem šířit revoluci dále do světa. Čína byla v té době nejednotnou zemí, většinu území ovládaly militaristické kliky a na jihu v Kantonu (Kuang-čou) sídlila vláda Národní strany (Kuomintang) snažící se Čínu sjednotit. Ačkoliv Kuomintang netíhl ke komunistickým myšlenkám, uzavřel jeho předseda a původní vůdce čínského národního hnutí Sunjatsen v roce 1922 se Sověty spojenectví, které mu mělo pomoci v jeho sjednotitelských ambicích.

Sovětský svaz vyslal prostřednictvím Kominterny do Číny své poradce, kteří pomohli Kuomintangu přeměnit se v dobře organizovanou stranu leninského typu a zároveň mu poradili, aby v boji proti militaristům utvořil jednotnou frontu s nově vzniklou Komunistickou stranou Číny. Ta byla založena čínskými levicovými intelektuály, její vznik však iniciovala Kominterna ve spolupráci se sovětskou rozvědkou.

Právník Ilja Antonov pochází z ukrajinského Donbasu, ale nový domov našel před lety v Praze (Ilja Antonov (se svolením autora))

Komunistická strana Číny byla zpočátku velmi malou stranou, a proto Kominterna plánovala infiltrovat Kuomintang a provádět revoluci skrze tuto „národně buržoazní“ stranu. Plán se rozpadl v roce 1927, kdy Sunjatsenův nástupce Čankajšek jednotnou frontu rozbil a komunistů se zbavil, často brutálními čistkami.

Tím začala vleklá občanská válka, která skončila až v roce 1949 vítězstvím komunistů a odchodem zbytků Kuomintangu na Tchaj-wan. Během protijaponské války (1937–1945) naléhal Stalin společně s ostatními mocnostmi protihitlerovské koalice na spolupráci čínských komunistů s Kuomintangem („Druhá jednotná fronta“). Sovětský svaz za války Kuomintang dokonce vojensky podporoval.

Ideologické rozpory

Po vzniku Čínské lidové republiky (ČLR) se mezi oběma zeměmi rozvinula politická družba a hospodářská spolupráce. Sovětský svaz pomáhal v transformaci země podle vlastního vzoru, včetně organizace společnosti, budování průmyslu, armády, vzdělání a kultury. V ČLR působilo velké množství sovětských poradců a technického personálu. Období velmi dobrých vztahů ukončila až Stalinova smrt, respektive následná „destalinizace“ vyhlášená Nikitou Chruščovem na 20. sjezdu Komunistické strany SSSR v roce 1956.

Mao Ce-tungovo pojetí marxismu-leninismu z velké části vycházelo ze Stalinových myšlenek, a odklon sovětského vedení od Stalina tudíž považoval za projev „revizionismu“. Přátelství mezi ČLR a SSSR bylo narušeno a ochladly i čínské vztahy se zbytkem východního bloku. Sovětští odborníci odešli z Číny a hospodářská situace v zemi se ve spojení s neúspěšnou politikou Velkého skoku vpřed značně zhoršila, za což Mao čelil rostoucí kritice uvnitř vlastní strany.

Kremelský vládce Vladimir Putin se dlouhodobě připravoval na vojenskou expanzi Ruska (profimedia.cz)

V roce 1959 vznesl ministr obrany Pcheng Te-chuaj a několik dalších vysokých straníků výhrady vůči Maově politice a jeho kultu osobnosti po vzoru Stalina. Mao kritiku ustál a svých oponentů se zbavil. Protože Pcheng a jeho stoupenci měli dobré vztahy se Sověty, Maův dogmatismus a odpor k SSSR ještě vzrostly.

Ideologické rozpory kulminovaly za Kulturní revoluce, kdy rudé gardy militantně vystupovaly proti „sovětskému revizionismu“. Vypálily přitom sovětské velvyslanectví a zbily diplomaty. V roce 1969 situace eskalovala a došlo až na několikaměsíční ozbrojené střety na sovětsko-čínské hranici, které málem vyústily v otevřenou válku.

Čínsko-sovětská roztržka způsobila změny i ve studenoválečném rozložení sil, kdy bipolární geopolitiku nahradila geopolitika tripolární. Myšlenka jednotného světového komunistického hnutí se rozpadla a proti demokratickému Západu kromě SSSR a jeho satelitů stála i ČLR podporující ozbrojená hnutí v rozvojových zemích, které se hlásily k ideálům maoismu.

Rivalita ČLR a SSSR nakonec vedla ke sblížení Číny a Spojených států amerických, jež započalo v roce 1971 tajnou návštěvou Henryho Kissingera v ČLR a pokračovalo následnou velmi veřejnou návštěvou Richarda Nixona v roce 1972. Čínsko-sovětský spor o pravověrnou podobu komunismu se projevil i v ostře nesouhlasné reakci ČLR na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Čínský premiér Čou En-laj jej tehdy označil za projev „fašistické politiky“.

Ruský prezident Vladimir Putin a ministr obrany Sergej Šojgu (Profimedia)

S koncem Kulturní revoluce a nastartováním ekonomických reforem na konci sedmdesátých let se Čína zároveň odpoutala od dogmatu plánovaného hospodářství a v druhé polovině osmdesátých let po nástupu Michaila Gorbačova k moci se vztahy se Sovětským svazem začaly postupně normalizovat. S ekonomickými reformami začal experimentovat v osmdesátých letech i Sovětský svaz ve formě perestrojky.

Na rozdíl od Číny ale v SSSR došlo především k politickému uvolnění, k němuž vedení Komunistické strany Číny nikdy nepřistoupilo. Následný kolaps Sovětského svazu a situace v „demokratizovaném“ Rusku devadesátých let se staly jedním z hlavních argumentů čínského vedení proti případným politickým reformám v ČLR.

Pragmatické spojenectví

V průběhu devadesátých let se Čína s nově vzniklou Ruskou federací začala postupně sbližovat, což obě země deklarovaly v roce 2001 podepsáním dodnes platné dohody o čínsko-ruském přátelství. Ta posílila export ruské ropy do Číny, umožnila ČLR přístup k ruským vojenským technologiím a stvrdila ruský postoj k Tchaj-wanu jakožto nedělitelné součásti Číny. Zlepšující se vztahy mírně kazily jen probíhající spory o hranice, které vyřešila až dohoda mezi Vladimirem Putinem a generálním tajemníkem Chu Ťin-tchaem v roce 2004.

Žanna Němcovová na Náměstí Borise Němcova před ruskou ambasádou v Praze (27. 2. 2020) (ČTK/Deml Ondřej)

Zásadní posun ve sbližování obou zemí nastal v roce 2014 po ruské anexi Krymu a následné ostré reakci Západu, která Rusko donutila orientovat se ekonomicky více směrem do Asie. Současně rostly geopolitické ambice jak Vladimira Putina, tak i nastupujícího generálního tajemníka Si Ťin-pchinga, a začalo se tak tvořit pragmatické spojenectví obou zemí spočívající na vymezení se vůči Západu.

Rusko se po jistém váhání záhy zapojilo do Si Ťin-pchingovy ambiciózní hospodářské iniciativy Pás a cesta a těšilo se na velký přísun čínských investic. Spolupráce s Čínou nakonec pro Rusko nebyla tak výhodná, jak se očekávalo, a to nejen kvůli nižší míře investic, ale také proto, že Čína neudělala nic pro zlepšení podmínek ruských firem podnikajících v ČLR.

Projekt Pásu a cesty navíc cílil převážně na země ve Střední Asii, které jsou jinak součástí ruské sféry vlivu a mezi oběma zeměmi v tomto regionu panuje rivalita. Během posledních let navíc značně stoupla čínská migrace na ruský Dálný východ, který je zároveň s Čínou čím dál více ekonomicky propojen. Toto pronikání Číny do východní části Ruska vyvolávalo obavy, že se Čína v této oblasti pokouší o „hospodářskou kolonizaci“, podobně jako v Africe, Jižní Americe či mnoha dalších regionech, ovšem pandemie viru covid-19 čínskou migraci dočasně utlumila.

Čína s Ruskem společně od poloviny nultých let provádí občasná vojenská cvičení a vyměňují si technologie, oficiální vojenský pakt spolu ale zatím neuzavřely. Zároveň se otevřeně nepodporují v zabírání nárokovaných území, jakými jsou pro Čínu Jihočínské moře nebo pro Rusko (východní) Ukrajina, čímž si uchovávají jistou diplomatickou pružnost v případě konfliktů vyvolaných jednou či druhou stranou.

Eric Drooker

Společně ke změně světového řádu

Největším společným zájmem Číny a Ruska je ovšem snaha přetvořit k obrazu svému současný světový řád, jak dokládá i poslední dokument podepsaný lídry obou zemí těsně před letošní olympiádou.

Oba státy volají především po vlastní suverenitě a teritoriální integritě a zásadně se vymezují vůči vměšování do vlastních záležitostí, mezi něž řadí i otázky porušování lidských práv. V čínském a ruském pojetí nejsou lidská práva univerzální a jejich formulace je věcí samotných států. Tento přístup prosazuje především ČLR, která k tomu využila i letošních zimních olympijských her v Pekingu.

Budoucí světový řád v duchu čínského konceptu „společenství sdíleného osudu lidstva“, založený na „multilateralismu“ a „demokratizaci“ mezinárodních vztahů, obě země prosazují postupným zvyšováním svého vlivu v mezinárodních organizacích, zejména v OSN, kde pomalu a tiše mění instituce, pravidla a hodnoty.

ČLR je v tomto ohledu oproti Rusku úspěšnější a dlouhodobě se jí daří dosahovat svých zájmů kooptací a dokonce korupcí významných funkcionářů v OSN či dosazováním svých lidí na posty ve strategických organizacích, což vede k postupnému pronikání čínských konceptů, jako je již zmíněný „sdílený osud lidstva“ nebo „oboustranně prospěšná spolupráce“, do diskurzu mezinárodních organizací.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]